Text vykládá jednotlivé pojmy, které v Aristotelově díle představují kandidáty na protějšek moderního pojmu zdravého rozumu, a uvádí je do vzájemné souvislosti. Především v logických a rétorických textech Aristotelés pracuje s termínem endoxos, který používá pro výroky a osoby, které jsou v daném společenství uznávány. V epistemologii pracuje s termínem koiné aisthésis v souvislosti s vnímáním jako takovým. Autor poukazuje na vazbu, kterou u Aristotela díky jeho práci ve fyziologii má obecná schopnost vnímat třetí klíčový pojem, který patří do etiky, totiž na fronésis. V rámci výkladu fronésis má místo také poslední bezprostředně relevantní pojem – orthos logos. Aristotelova koncepce jednání, jež Aristotelés vykládá někdy pomocí tzv. praktického sylogismu, pak ukazuje na roli uznávaných výroků jako typických obecných premis v těchto sylogismech a roli osob uznávaných pro svou fronésis jako měřítek určujících kritéria pro to, co je dobré jednání., The text interprets the particular concepts in Aristotle’s work which present themselves as candidates for being the counterpart to the modern concept of common sense, and it introduces them in their mutual relatedness. Aristotle works with the term endoxos, particularly in his logical and rhetorical texts, which he uses for statements and persons which are recognised in a given community. In epistemology he works with the term koiné aisthésis in connection with perception as such. The author points to a third concept, which Aristotle, thanks to his work in physiology, has a general ability to perceive, and which belongs to ethics: this is fronésis In an interpretation of fronésis there is also a place for the last directly relevant concept – orthos logos. Aristotle’s conception of conduct, which he sometimes interprets with the help of a so-called practical syllogism, displays the role of recognised statements as the typical general premisses in these syllogisms, and the role of persons recognised for their fronésis as the measure of the determining criteria for what is good conduct., and Petr Glombíček.
We feature an article this month on a research expedition to Svalbard, an archipelago between the Arctic Ocean, Barents Sea, Greenland Sea and Norwegian Sea. The first Czech expedition by the University of South Bohemia and of the Academy of Sciences of the Czech Republic established a research station in the vicinity of Petuniabukta, in the northern part of Billefjorden, Isfjorden, in central Svalbard, which is the northernmost part of Norway. The Interdisciplinary project, Biological and climate diversity of the central part of the Svalbard Arctic Archipelago is a member of the Network for ARCtic Climate and Biological DIVersity Studies (ARCDIV). and Josef Elster, Jitka Klimešová, Oleg Ditrich.
The article examines the meaning of the other for Kant's idea of autonomy. Autonomy is interpreted, in relation to the universal demand of the ethical, as governing the will by principles. Autonomy as principled self-determination by means of the practical law cannot be understood as the standpoint of an isolated subject. Instead we must understand it as a standpoint taken towards others, which we treat as the aspect of spontaneity, and at the same time as a standpoint taken thanks to others, since others make possible its awakening and development - here the aspect of receptivity is discussed. In this two-way relation between autonomy (enabled by a self-determining goverment by principle) and the other, the character of dialogical mutuality is exhibited: autonomy is the principled considerateness of a good will towards others, and, in order for it to be such, it must be initiated by others., Ondřej Sikora., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Erazim Kohák.
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Marek Hrubec.
Autorka článku vypracovává kritickou diagnózu proměn konceptu emancipace žen, k nimž dochází jak v důsledku prosazování širších společensko-ekonomických změn, tak expanze trhu do většiny oblastí společenského života. V první části je stručně nastíněn historický kontext, v němž se rozvíjely snahy o prosazení feministického emancipačního projektu. Ačkoli se některé feministické požadavky postupně prosadily a staly se součástí hodnot euroatlantické kultury, emancipace žen ve smyslu odstranění útlaku a podřízení žen ve všech oblastech společenského života, tedy nejen v politické, ale i ekonomické, sociální a kulturní, se dosáhnout nepodařilo. Ve druhé části autorka ukazuje, že pozdní modernita uvedla do pohybu dynamiku, v jejímž rámci je koncept emancipace žen v procesu snah o jeho prosazení redefinován a v pozměněném společenském kontextu posléze deformován až do té míry, že se stává svou vlastní antitezí. Tradiční autoritářství, proti kterému se feministické pojetí emancipace vymezovalo, bylo v pozdně moderních společnostech nahrazeno mocensko-ekonomickou strukturou společnosti, ve které funguje trh jako autoritářský princip organizace společenských vztahů. Na základě reflexe této dynamiky autorka předkládá sociálně filosofický rozbor deformované emancipace. Ve třetí části obecnou tezi deformované emancipace aplikuje na specifické vztahy péče a problém komodifikace péče, jejichž prostřednictvím ilustruje zablokování emancipace žen trhem charakterizovaným autoritářskými imperativy., The author develops a critical diagnosis of the changing interpretations of the concept of emancipation of women due to broader socio-economic transformations and the expansion of the market into most domains of social life. In the first part she briefly outlines the historical context in which the feminist emancipation claims were put into practice. Even though some of these claims were successfully integrated into the body of Euro-Atlantic cultural norms, the emancipation of women, in the sense of the elimination of oppression and subjection of women in all aspects of social life, not only in political but also in economic, social and cultural life, has not been accomplished. In the second part, the author argues that late-modernity set into motion a dynamic in which the concept of emancipation was distorted to such a degree that it became its own antithesis. The traditional authoritarianism, against which feminist conception of emancipation was defined, was in late-modern societies replaced by the power-economic structure of society in which the market serves as the authoritarian principle for the organisation of social life. On the basis of reflection on this dynamic the author proposes a socio-philosophical analysis of distorted emancipation. In the final part, the author specifies the abstract thesis of distorted emancipation using care relations and the issue of commodification of care as a way to exemplify anti-emancipatory forces within the market with its authoritarian imperatives., and Zuzana Uhde.
The work of Jean Baudrillard has gained for itself large groups of followers and opponents alike. But Baudrillard is often misinterpreted by both camps. The reason for this, apart from anything else, is the characteristic way in which he gets hold of the “objects” of his interest. When reading his work one witnesses a tendency towards non-standard accounts of subject matter. He operates on the border of its significance and, at the same time, he often (quite intentionally) contradicts himself. In the article I present Baudrillard’s view of the productive theory and the dialectical method. I sketch the reasons why he condemns them and replaces them with the seductive theory-fiction or with theoretical terrorism and reversibility or even with symbolic exchange. These are the strategies by which, with passion, he comes to terms with objects. Many hitherto published studies of the theories of Jean Baudrillard tackle and focus on its concrete elements in contexts of the utmost diversity. This article, on the contrary, is concerned with the theoretico-methodological viewpoint, and it thus serves as a certain kind of general introduction to the investigation of the work of Jean Baudrillard. Baudrillard’s idiosyncratic method is introduced and comparisons are made. A characterisation and mutual comparison is made of the productive and seductive way of theorising. The study also points to the content of these, with stress being placed on Baudrillard’s seductive way. Last but not least theory-fiction, as an independent method, is brought into contrast with method of a dialectical stripe., Tomáš Zemčík., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Benedict ANDERSON, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu . Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008 ( Imagined
Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, 1983, přeložil Petr Fantys). and [autor recenze] Radim Hladík.