Cíl práce: Analyzovat výsledky indukovaných porodů u primipar po ukončeném 41. týdnu těhotenství bez další zátěže. Typ studie: Retrospektivní klinická studie. Název a sídlo pracoviště: Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK v Praze, Nemocnice Na Bulovce. Materiál: V letech 2011–2013 porodilo na Gynekologicko-porodnické klinice v Nemocnici Na Bulovce celkem 6 317 žen. U 203 prvorodiček byl porod indukován po ukončeném 41. týdnu těhotenství prostaglandinem dinoproston. Do kontrolní skupiny bylo zařazeno 291 primipar se spontánním začátkem porodu po termínu. Metodika: Porovnali jsme u obou skupin věk rodiček, celkovou délku porodu, celkovou krevní ztrátu, rozdíly ve způsobu ukončení porodu, výskyt hypotonie děložní a manuální vybavení placenty, porodní poranění, četnost epidurální analgezie a poporodní adaptaci novorozenců (Apgarové skóre a pH z pupečníkové krve novorozenců). Údaje byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a statisticky zpracovány. Výsledky: Ve sledované skupině jsme zjistili signifikantně vyšší četnost ukončení porodu císařským řezem (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statisticky významně vyšší krevní ztrátu (341 ml vs 314 ml, p = 0,002) a četnost podání epidurální analgezie (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001). Další sledované parametry byly srovnatelné u obou skupin. Předpokládaný vliv věku nad 35 let na frekvenci císařského řezu nebyl v této studii prokázán. Závěr: U primipar s indukovaným porodem jsme zjistili výrazně vyšší frekvenci císařských řezů. Délka porodů a frekvence hypotonie děložní byly srovnatelné s kontrolní skupinou. Farmakologická indukce porodu prostaglandinem E2 z důvodu potermínové gravidity představuje u primipar silný rizikový faktor k ukončení císařským řezem., Objective: To analyse effect of induced labor in primiparous women after completed 41st gestation week without any other pathology. Design: Retrospective clinical study. Setting: Department of Gynaecology and Obstetrics, First Faculty of Medicine, Charles Univesity in Prague, Hospital Na Bulovce. Material: Altogether 6 317 women delivered at Hospital Na Bulovce in Prague between years 2011–2013. In 203 primiparous women after completed 41st gestation week, labor was induced by prostaglandin dinoproston. The control group consisted of 291 primiparae with spontaneus onset of labor after the term. Methods: We compared the groups in respect to patient´s age, parity, total duration of labor, total blood loss, frequency of different ways of delivery, frequency of analgesia, frequency of diverse delivery injuries, manual removal of placenta and uterine hypotonia, neonatal outcomes (Apgar score of newborns, and the pH of umbilical arterial and vein blood). Data were retrospectively obtained from the medical documentation and statistically processed. Results: We proved significantly higher frequency of Caesarean sections (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statistically significant higher blood loss (341 ml vs 314 ml, p = 0,002), and frequency of epidural analgesia applications (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001) in the study group. Other analysed parameters were similar in both groups. Expected effect of age more than 35 years on frequency of Caesarean section was not proved in the study group. Conclusion: We found a substantially higher frequency of Cesarean sections in primiparous women with induced labor. The duration of delivery and the frequency of uterine hypotonia were similar as in the control group. The pharmacological labor induction is a strong risk factor for Caesarean delivery in primiparous women with induced labor for postterm pregnancy., and Lenka Krajčiová, Michael Halaška, Iva Mikysková, Eva Homolková, Borek Sehnal
Úvod: Náklady na léčbu diabetu 2. typu (DM2T) se zvyšují s nedostatečnou kompenzací a rozvojem komplikací. Nelze-li u pacientů dosáhnout kompenzace DM2T pomocí režimových opatření a podáváním perorálních antidiabetik (PAD), je doporučeno zahájení léčby inzulinem. Efektivita léčby DM2T bazálními inzuliny typu NPH nebo glargin v kombinaci s PAD byla zhodnocena řadou farmakoekonomických studií. Žádná z nich však nebyla provedena v České republice. Cílem projektu POET2 proto bylo porovnat přímé roční náklady na léčbu DM2T v podmínkách běžné klinické praxe v České republice, které vznikly v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem NPH nebo glargin v kombinaci s PAD. Metodika: Analyzována byla data od 1 967 pacientů, kteří splnili kritéria pro zařazení do neintervenčního prospektivního registru (DM2T, dosavadní léčba PAD, glykovaný hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) a kteří byli sledováni po dobu 12 měsíců od zahájení terapie inzulinem (glargin: n = 1 061 vs NPH: n = 906). Cena léčby byla hodnocena z pohledu zdravotních pojišťoven a zahrnovala úhrady léčiv, zdravotnických prostředků a pomůcek a zdravotnických výkonů. Výsledky: U obou léčebných skupin došlo k snížení HbA1c (skupina pacientů léčená inzulinem glargin: o 1,77 % IFCC vs skupina pacientů léčená inzulinem NPH: o 1,73 % IFCC) a glykemie nalačno (FPG) (glargin: o 3,67 mmol/l vs NPH: o 3,63 mmol/l). Léčba inzulinem glargin byla spojena s významně nižším výskytem dokumentovaných symptomatických hypoglykemií (glargin: 0,840 příhod na pacienta a rok léčby vs NPH: 1,053 příhod na pacienta a rok léčby; p < 0,05). Celkové přímé roční zdravotnické náklady vzniklé v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem byly v průměru o 2 547,07 Kč vyšší při léčbě inzulinem glargin (glargin: 12 173,09 ? 4 169,44 Kč vs NPH: 9 626,02 ? 3 432,79 Kč; p < 0,001) v důsledku vyšší ceny farmakoterapie (glargin: 7 992,97 ? 4 001,81 Kč vs NPH: 3 784,2 ? 3 181,48 Kč; p < 0,001). Při léčbě inzulinem glargin však byly významně nižší náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek (glargin: 2 332,08 ? 917,84 Kč vs NPH: 3 893,95 ? 989,79 Kč; p < 0,001) a náklady na zdravotnické výkony (glargin: 1 848,04 ? 684,89 Kč vs NPH: 1 947,87 ? 685,43 Kč; p < 0,001). Závěr: Léčba DM2T bazálním inzulinem v kombinaci s PAD byla v podmínkách běžné klinické praxe v České republice efektivní terapeutickou intervencí. Celkové přímé roční zdravotnické náklady byly vyšší při léčbě inzulinem glargin než při léčbě inzulinem NPH. Náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek a náklady na zdravotnické výkony však byly při léčbě inzulinem glargin nižší. Také výskyt hypoglykemií byl významně nižší u pacientů léčených inzulinem glargin., Introduction: Poor glycemic control and the resulting development of complications of type 2 diabetes (DM2T) increase treatment costs. If adequate glycemic control cannot be achieved by lifestyle modifications and oral antidiabetic (OAD) therapy, initiation of insulin therapy is recommended. Cost effectiveness of basal insulins of the type NPH or glargine in combination with OAD for the treatment of DM2T was examined in a number of pharmacoeconomic studies. However, none of these studies were conducted in the Czech Republic. Therefore, the aim of the project POET2 was to compare annual direct medical costs of treating DM2T after addition of insulin NPH or glargine to OAD therapy in a clinical practice setting in the Czech Republic. Methodology: Data collected from 1 967 patients who met the criteria for inclusion into the non-interventional prospective registry POET2 (DM2T, ongoing OAD therapy, glycated hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) and who were observed for 12 months following the start of insulin therapy (glargine: n = 1 061 vs NPH: n = 906) were analysed. Costs of treatment were analysed from the perspective of health insurance companies and included costs of medication, medical devices and medical procedures. Results: In both treatment groups a reduction of HbA1c (glargine group: by 1.77 % IFCC vs NPH group: by 1.73 % IFCC) and fasting plasma glucose (glargine group: by 3.67 mmol/l vs NPH group: by 3.63 mmol/l) was observed. Insulin glargine therapy was associated with the incidence of a significantly lower number of documented symptomatic hypoglycemic events (glargine group: 0.840 events per patient and year of treatment vs. NPH group: 1.053 events per patient and year of treatment; p < 0.05). Overall annual direct medical costs associated with the initiation of basal insulin treatment were higher on average by 2547.07 CZK among patients treated with insulin glargine (glargine group: 12 173.09 ? 4 169.44 CZK vs NPH group: 9 626.02 ? 3 432.79 CZK; p < 0.001) due to higher costs of medication (glargine group: 7 992.97 ? 4 001.81 CZK vs NPH group: 3 784.2 ? 3 181.48 CZK; p < 0.001). By contrast, costs of medical devices (glargine group: 2 332.08 ? 917.84 CZK vs NPH group: 3 893.95 ? 989.79 CZK; p < 0.001) and medical procedures (glargine group: 1 848.04 ? 684.89 CZK vs NPH group: 1 947.87 ? 685.43 CZK; p < 0.001) were lower among patients treated with insulin glargine. Conclusion: Addition of basal insulin to OAD therapy was an efficacious therapeutic intervention for the treatment of DM2T in a clinical practice setting in the Czech Republic. Overall annual direct medical costs were higher among patients treated with insulin glargine than among patients treated with insulin NPH. However, costs of medical devices and medical procedures were lower in the insulin glargine group. In addition, incidence of hypoglycemia was significantly lower among patients treated with insulin glargine., and Milan Kvapil, Denisa Janíčková Žďarská, Josef Suchopár, Michal Prokeš, Jan Brož