Hlavní stanovisko práce: Nádorové buněč- né linie a na jejich základě odvozené progresivní série představují jeden z klíčových experimentálních nástrojů k objasnění základních biologických mechanizmů karcinogeneze, včetně terapeutické odpovědi. Článek poskytuje podrobný přehled aplikačních možností nádorových buněčných kultur ve studiu uroteliálního karcinomu, s důrazem na mechanizmy chemorezistence. Karcinom močového měchýře představuje v naší populaci sedmý nejčastější nádor. Jedná se o biologicky i klinicky velmi heterogenní skupinu onemocnění, se dvěma základními skupinami představovanými povrchovými papilárními karcinomy na jedné straně a svalově invadujícími nádory na druhé straně. Karcinom močového měchýře patří mezi relativně dobře in vitro kultivovatelné typy nádorů, s více než 50 dostupnými etablovanými nádorovými buněčnými liniemi, většina z nich byla nicméně odvozena od nádorů pozdního stadia progrese, zatímco buněčných linií odvozených z časných karcinomů je pouze několik. Studium ná- dorové progrese v experimentálních modelových systémech buněčných kultur probíhá často s využitím tzv. progresivních sérií buněčných linií, kdy studujeme současně několik buněčných linií totož- ného genetického pozadí, z nichž každá odpovídá jinému stadiu progrese nádoru. Prakticky všechny progresivní série uroteliálního karcinomu mají experimentální charakter, kdy z klinického nádoru je odvozena pouze tzv. mateřská buněčná linie, a dceřiné buněčné linie odpovídající pokročilejším stadiím progrese jsou odvozeny experimentálně, ať už in vitro (tj. postupy buněčné kultivace) nebo in vivo (tj. spontánní progresí po transplantaci do vhodného zvířecího hostitele). Důležitou variantou takových progresivních sérií buněčných linií je odvození chemorezistentních dceřiných linií selekcí rezistentních klonů po aplikaci studovaného cytostatika dané mateřské buněčné linii. Tato specifická varianta progresivních sérií nádorových buněčných linií může podstatně přispět k našemu pochopení různých biologických mechanizmů terapeutické rezistence nádorů. Důležitým poznatkem v této oblasti je, že u většiny chemorezistentních sérií nádorových buněčných linií dochází k paralelní- mu vývoji několika mechanizmů chemorezistence současně. Vedle této experimentální roviny poskytují chemorezistentní nádorové buněčné linie i významné preklinické modely testování nových terapeutických možností zaměřených na obnovení chemosenzitivity, Major statement: Cancer cell lines and progression series thereof represent a crucial experimental tool to unravel basic biological mechanisms of carcinogenesis, including therapeutic response. The article gives an overview of current cell culture models of urothelial carcinoma, focusing on chemoresistance mechanisms. Urothelial bladder carcinoma is the seventh most frequent tumor type in our population. From both biological and clinical points of view, it represents a very heterogeneous group of cancers, from non-muscle-invasive superficial papillary carcinoma to muscle-invasive carcinoma as the two major subtypes. Cell culture of urothelial carcinoma is relatively feasible, with more than 50 established tumor cell lines. Most of them were derived from late stage muscle-invasive tumors. In contrast, cell lines derived from early stages and/or papillary superficial tumors are relatively scarce. Studying tumor progression is largely facilitated by use of progression cell line series – an array of several cell lines established on the same genetic background with gradually increasing transformation status. All available progression series of urothelial carcinoma cell lines have been experimentally established either by various in vitro manipulations or in vivo, following a spontaneous progression of an original cancer cell line after its introduction into a suitable host animal. An important variant of cancer cell line progression series is provided by derivation of chemoresistant daughter cell lines after administration of cytostatics to a chemosensitive parental cell line. This specific variant can substantially contribute to our understanding of various biological mechanisms of chemoresistance. An important new finding in this respect is the fact that in many if not all chemoresistant daughter cell lines, several biologically distinct chemoresistance mechanisms seem to be co-expressed. In addition to these entirely experimental applications, such chemoresistant cancer cell lines can provide valuable preclinical models to test new therapeutic options aimed at recovery of chemosensitivity., Michaela Kripnerová, Jiří Hatina, and Literatura
Cíle studie: 1. Zhodnocení buněčností likvoru (CSF, z angl. cerebrospinal fluid = mozkomíšní mok), koncentrací glukózy v CSF, hodnot glukózového kvocientu (Q glu. ), koncentrací laktátu v CSF a hodnot koeficientu energetické bilance (KEB) coby ukazatelů intenzity zánětlivého procesu v centrálním nervovém systému (CNS) ve skupinách pacientů bez postižení CNS, pacientů s mírnými serózními záněty CNS neinfekční etiologie, pacientů se serózními záněty CNS infekční etiologie a pa- cientů s purulentními záněty CNS s extracelulárními bakteriemi v patogenezi. 2. Porovnání informačního potenciálu parametrů energetického metabolismu glukózy v likvorovém kompartmentu v soubo - ru vyšetřených pacientů, tzn. koncentrací glukózy v CSF, hodnot Q glu. , koncentrací laktátu v CSF a hodnot KEB. Typ studie: Retrospektivní studie. Materiál a metody: Vyšetřili jsme 133 vzorků CSF pacientů bez postižení CNS, 227 vzorků CSF pacientů s mírnými serózními záněty CNS s intrathekální syntézou imunoglobulinů neinfekční etiologie, 208 vzorků CSF pacientů se serózními záněty CNS infekční příčiny a 140 vzorků CSF pacientů s purulentními záněty CNS s extracelulárními bakteriemi v patogenezi. Oblastí našeho zájmu byly buněčnost CSF, koncentrace glukózy v CSF, hodnoty Q glu. , koncentrace laktátu v CSF a hodnoty KEB. Pro statistické hodnocení vybraných parametrů jsme použili D’Agostinův omnibus test, Kruskalův-Wallisův test s následnou post hoc analýzou Dunnovou metodou, Spearmanův korelační koeficient a multinomiální logistickou regresní analýzu. Výsledky: V likvorovém kompartmentu pacientů bez postižení CNS jsme nezjistili žádné změny na úrovni buněčností CSF ani změny energetické. V likvorovém kompartmentu pacientů s mírnými serózními záněty CNS neinfekční etiologie byly pouze v některých případech patrny zvýšené buněčnosti CSF a jisté odchylky hodnot Q glu. , koncentrací laktátu v CSF a hod - not KEB od normálu. V likvorovém kompartmentu pacientů se serózními záněty CNS infekční etiologie byly pozorovány projevy nápadně zvýšené intenzity zánětlivého procesu v likvorovém kompartmentu především na úrovni buněčností CSF, koncentrací laktátu v CSF a hodnot KEB. Vysoká intenzita purulentního zánětlivého procesu bakteriální etiologie v CNS se výrazně projevila na úrovni všech sledovaných parametrů. Nejtěsnější vztah jsme v našem souboru pacientů zjistili mezi buněčnostmi CSF a hodnotami KEB ( ρ = -0,770), následoval vztah mezi buněčnostmi CSF a koncentracemi laktátu v CSF ( ρ = 0,734), hodnotami Q glu. ( ρ = -0,676) a koncentracemi glukózy v CSF ( ρ = -0,544). Využitelnost uvedených parametrů k predikci intenzity zánětlivého procesu v CNS jsme ověřili pomocí multinomiální logistické regresní analýzy. Nejvyšší pre - dikční potenciál měly buněčnost CSF se 71,9 % a KEB se 71,6 % správně zařazených pacientů. Následovaly koncentrace laktátu v CSF s 64,7 %, Q glu. s 58,8 % a koncentrace glukózy v CSF s 54,7 % správně klasifikovaných pacientů. Závěr: Získané výsledky podpořily vhodnost využití úrovní buněčností CSF, koncentrací glukózy v CSF, hodnot Q glu. , kon - centrací laktátu v CSF a hodnot KEB k diagnostice postižení a monitorování intenzity zánětů v CNS. Navíc umožnily vytvořit pořadí energetických parametrů v likvorovém kompartmentu pacientů našeho souboru podle úrovně jejich informačního potenciálu. Nejpříznivějších výsledků pro hodnocení intenzity zánětlivého procesu v CNS tak bylo dosaženo v případě hod - not KEB, následovaly je koncentrace laktátu v CSF a hodnoty Q glu. a nejméně příznivých výsledků jsme dosáhli v případě koncentrací glukózy v CSF., Objective: 1. Evaluate the numbers of cells in the cerebrospinal fluid (CSF), glucose concentrations in the CSF, values of the glucose quotient (Q glu. ), lactate concentrations in the CSF and values of the coefficient of energy balance (KEB) as indicators of intensity of the inflammatory process in the CSF in groups of patients without CNS impairment, with slight serous inflam - mation of non-infectious aetiology in the CNS, with serous inflammation of infectious aetiology in the CNS and of patients with purulent inflammation in the CNS with extracellular bacteria in pathogenesis. 2. Compare the information potential of the used parameters of the glucose energy metabolism in the CSF compartments in our group of the investigated patients, i.e. concentrations of glucose in the CSF, values of the Q glu. , concentrations of lactate in the CSF and values of the KEB. Design: Retrospective study. Material and Methods: We examined 133 CSF specimens in patients without CNS impairment, 227 CSF specimens in pa - tients with slight serous inflammation with intrathecal synthesis of immunoglobulins of non-infectious aetiology in the CNS, 208 CSF specimens in patients with serous inflammation of infectious aetiology in the CNS and 140 CSF specimens in patients with purulent inflammation in the CNS with extracellular bacteria in pathogenesis. The objects of our interest were numbers of cells in the CSF, concentrations of glucose in the CSF, values of the Q glu. , concentrations of lactate in the CSF and values of the KEB. The D’Agostino Omnibus test, the Kruskal-Wallis test with follow-up post hoc analysis using the Dunn’s method, the Spearman correlation coefficient and the multinomial logistic regression analysis were used for statis - tical analysis of the examined parameters. Results: We did not find any changes in the numbers of cells in the CSF and in energy ratios in the CSF compartment of patients without CNS impairment. We found raised numbers of cells in the CSF and slight alterations of the glucose quo - tients, lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB only in some patients with slight serous inflammations of non-infectious aetiology in the CNS. We observed manifestations of conspicuously increased intensity of inflammation in the numbers of cells in the CSF, lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB in patients with serous inflam - mations of infectious aetiology in the CNS. Very high intensity of purulent inflammation in the CNS of bacterial aetiology was well apparent in all the evaluated parameters. Concerning the relationship, either direct or indirect, between the number of cells in the CSF and the other parameters, we found the highest correlation between the number of cells in the CSF and the values of the KEB ( ρ = -0.770), followed by the lactate concentrations in the CSF ( ρ = 0.734), the Q glu. ( ρ = -0.676) and the glucose concentrations in the CSF ( ρ = -0.544). We verified the applicability of the parameters mentioned above for prediction of the intensity of inflammation in the CNS via multinomial logistic regression analysis. The number of cells and the KEB, with 71.9 % and 71.6 % respectively, has the highest prediction potential of the correctly classified patients. They were followed by the lactate concentration in the CSF with 64.7 %, the Q glu. with 58.8 % and the glucose concentration with 54.7 % of the correctly classified patients. Conclusion: Our study supports the applicability of the numbers of cells in the CSF, the glucose concentrations in the CSF, the values of the Q glu. , the lactate concentrations in the CSF and the values of the KEB for diagnosing CSF impairment and for monitoring the intensity of inflammation in the CNS. Further, the results enabled determination of the information potential of the energy parameters. The values of the KEB were most suitable for evaluation of the intensity of inflammation in the CNS. Less suitable results were achieved in case of the lactate concentrations in the CSF. Even worse results were observed in case of the values of Q glu. and the least suitable results were observed in case of the glucose concentrations in the CSF., Kelbich P., Hejčl A., Procházka J., Selke Krulichová I., Peruthová J., Hanuljaková E., Špička J., and Literatura
Cíl práce: Posoudit vliv jednorázové hemodialýzy a dlouhodobé pravidelné hemodialyzační léčby (1 rok) na hladinu C-reaktivního proteinu (CRP) u pacientů s chronickým renálním selháním. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie, FN u sv. Anny v Brně. Materiál a metody: Do sledování bylo zavzato celkem 27 nemocných podstupujících pravidelnou hemodialýzu (bikarbonátová hemodialýza, membrána hemophan). Dialýzy probíhaly po dobu 3–4 hodin 3krát týdně. Plazmatická koncentrace CRP, albuminu a diferenciální rozpočet leukocytů byly stanoveny běžnými rutinními metodami. Krev na vyšetření byla odebrána před hemodialýzou a po hemodialýze na počátku sledování a znovu po 12 měsících pravidelné hemodialyzační léčby. K vyhodnocení byly použity párové přístupy statistické analýzy: dvoucestná analýza rozptylu (ANOVA) u parametricky rozložených dat a Wilcoxonův párový test pro neparametrická data. Výsledky: Průměrná koncentrace CRP byla po jednorázové hemodialýze signifi kantně vyšší, než před hemodialýzou (12,3 ± 2,22 a 9,9 ± 2,12 mg/l, p < 0,01). Po 12 měsících pravidelné hemodialýzy nebyl nalezen signifi kantní rozdíl v hladině CRP ve srovnání s hodnotou na počátku sledování (8,6 ± 2,83 a 9,9 ± 2,12 mg/l, p = 0,191). Závěr: Výsledky podporují hypotézu, že aktivaci mediátorů zánětu (CRP) může ovlivnit jednorázová hemodialyzační procedura, hladina CRP však nezávisí na délce trvání chronické hemodialyzační léčby., Objective: To identify if a single hemodialysis session or long-term (one year) hemodialysis treatment infl uences serum C-reactive protein (CRP) level in patients with chronic renal failure. Settings: Department of Clinical Biochemistry, St. Anna’s Faculty Hospital, Brno, Czech Republic. Methods: A total of 27 patients on maintenance hemodialysis (bicarbonate hemodialysis with hemophan membrane) were included in the study. Their chronic dialysis protocol consisted of 3-4 hours sessions three times a week. Plasma CRP concentration, blood leukocyte differential counts and albumin were determined by routine methods. Blood samples were taken before and after a single hemodialysis sessions at the start of the study, and after 12 months of regular hemodialysis treatment. Two-factor analysis of variance in parametrically ordered data and the Wilcoxon paired test for non-parametrically ordered data were used. Results: The mean CRP level after a 4-hour hemodialysis session was signifi cantly higher than that before hemodialysis (12.3 ± 2.22 and 9.9 ± 2.12 mg/l, p < 0.01). No signifi cant changes in mean CRP levels were found after 12 months of regular hemodialysis treatment in comparison with CRP levels at the start of the study (8.6 ± 2.83 and 9.9 ± 2.12 mg/l, p = 0,191). Conclusion: Our study corroborates the hypothesis that the hemodialysis procedure itself can affect infl ammation markers (CRP), but CRP level does not depend on the length of time of regular hemodialysis treatment., Soška Vladimír, Sobotová D., and Lit.: 23