In this paper I argue that the enkratic principle in its classic formulation may not be a requirement of rationality. The investigation of whether it is leads to some important methodological insights into the study of rationality. I also consider the possibility that we should consider rational requirements as a subset of a broader category of agential requirements., V tomto příspěvku tvrdím, že enkratický princip ve své klasické formulaci nemusí být požadavkem racionality. Šetření, zda vede k některým důležitým metodickým pohledům na studium racionality. Také zvažuji možnost, že bychom měli zvážit racionální požadavky jako podmnožinu širší kategorie agenčních požadavků., and Andrew Reisner
It is commonly thought that one is irrationally akratic when one believes one ought to F but does not intend to F. However, some philosophers, following Robert Audi, have argued that it is sometimes rational to have this combination of attitudes. I here consider the question of whether rational akrasia is possible. I argue that those arguments for the possibility of rational akrasia advanced by Audi and others do not succeed. Specifically, I argue that cases in which an akratic agent acts as he has most reason to act, and cases in which an akratic agent achieves a kind of global coherence he wouldn’t have achieved had he instead formed intentions in line with his best judgment, do not establish the possibility of rational akrasia. However, I do think that rational akrasia is possible, and I present two arguments for this thesis. The first argument involves a case in which one is incapable of revising one’s belief about what one ought to do, where one also acknowledges this belief to be insufficiently supported by the evidence. The second argument involves a case in which one rationally believes that one ought to have an akratic combination of attitudes., To je obyčejně si myslel, že jeden je nesmyslně akratic když někdo věří, jeden mít F , ale nemá v úmyslu F . Nicméně, někteří filozofové, následovat Roberta Audi, argumentovali, že to je někdy rozumné mít tuto kombinaci postojů. Zvažuji otázku, zda je možná racionální akrasie . Tvrdím, že tyto argumenty týkající se možnosti racionální akrasie, kterou Audi a další předložili, nejsou úspěšné. Konkrétně tvrdím, že případy, ve kterých akratický agent jedná, když má nejvíc důvodů jednat, a případy, ve kterých akratický agent dosahuje určitého druhu globální soudržnosti, kterého by nedosáhl, kdyby místo toho vytvořil úmysly v souladu s jeho nejlepším úsudkem , nezavádějí možnost racionálníakrasia . Myslím si však, že racionální akrasie je možná a předkládám dva argumenty pro tuto práci. První argument se týká případu, kdy člověk není schopen revidovat svou víru v to, co by měl člověk dělat, a zároveň uznává, že tato víra není dostatečně podložena důkazy. Druhý argument se týká případu, ve kterém se člověk racionálně domnívá, že člověk by měl mít akrativní kombinaci postojů., and John Brunero