Cíl studie: Vytvoření stratifikačního modelu s cílem identifikace vysoce rizikových osob s MGUS, u kterých bude možno zvažovat včasnou léčebnou intervenci. Typ studie: Retrospektivní studie Název a sídlo pracoviště: Interní hematoonkologická klinika, FN Brno - PMDV, Brno Materiál a metody: Na souboru 314 osob s MGUS zařazených do Registru monoklonálních gamapatií (RMG) byla provedena pilotní statistická analýza. Byla využita základní klinická data se zaměřením na prognostické parametry stávající (typ monoklonálního proteinu - MIG, hladina MIG, poměr sérových volných lehkých řetězců – FLC ratio) i nové (přítomnost cytogenetických aberací, flowcytometrické stanovení množství klonálních plazmocytů a přítomnost imunoparézy). Výsledky: Vyšší zastoupení morfologicky identifikovaných plazmocytů a nález >95 % PC aberantního fenotypu CD19- CD56+/- se statisticky významně častěji pojí s transformací MGUS do MM (p<0,05). Také přítomnost jakékoliv imunoparézy či imunoparézy postihující oba nepostižené imunoglobuliny byla statisticky významně častěji detekována u transformací MGUS do MM (p=0,001). První analýza stávajících a nových prognostických faktorů u MGUS dosáhla senzitivity stratifikace cca 50 % během 2 let. Závěr: Byl potvrzen význam hodnocení PC pomocí morfologie a průtokové cytometrie a důležitou úlohu hraje také přítomnost imunoparézy. Stratifikační modely budou dále vylepšovány s cílem dosažení senzitivity 90 % v rámci 2 let a obdobná analýza bude provedena také u asymptomatických myelomů (aMM)., Objective: The creation of the stratification model and identification of high-risk individuals with MGUS, which should be considered to an early therapeutic intervention. Design: The retrospective study Settings: Department of Internal medicine - Hematooncology, University Hospital Brno Material and Methods: The pilot statistical analysis of 314 MGUS subjects from Registry of Monoclonal Gammopathies (RMG) was done. Basic clinical data were used together with existing (type of monoclonal protein - MIG, level of MIG, serum free light chain ratio – FLC ratio) and new prognostic parameters (presence of cytogenetic abnormalities, flow cytometry enumeration of clonal plasma cells and presence of immunoparesis). Results: Higher number of plasma cells according to the morphology and presence of >95 % PC with aberrant phenotype CD19-CD56+/- as well were more frequently associated with transformation of MGUS into MM (p<0.05). Also, the presence of any immunoparesis and/or immunoparesis affecting both uninvolved immunoglobulins was more frequently detected in transformed MGUS (p=0.001). The first analysis of existing and new prognostic factors in MGUS achieved sensitivity of the stratification about 50 % within 2 years. Conclusion: The significance of morphological and flow cytometry assessment of PCs was confirmed and presence of the immunoparesis plays an important role as well. Model of stratification will be further developed with the aim of achieving 90 % sensitivity within 2 years and a similar analysis will be performed also for asymptomatic multiple myeloma (aMM)., Říhová L., Sandecká V., Klincová M., Varmužová T., Suská R., Zarbochová P., Mikulášová A., Smetana J., Grešliková H., Kupská R., Němec P., Bartoňová J., Kuglík P., Penka M., Hájek R., and Literatura 24
Retrospektivní studie u žen do 49 let analyzovala novotvary následující po primárních nádorech cervixu (CC), dělohy (CU), vaječníků (CO) a primární novotvary před těmito gynekologickými nádory (GC), hlášené v Národním onkologickém registru ČR v letech 1976–2010. Celkem 3 727 pacientek těchto tří diagnóz představovalo 12,1 % z 30 794 nově evidovaných GC, spojených s 4 160 dalšími novotvary. Jejich vývoj se týkal a) 1 339 žen s primárním CC, 715 s CU, 664 s CO (s následnými 1 509 a 831, respektive 758 dalšími novotvary), b) 263 žen s následným CC, 212 s CU, 534 s CO (s předcházejícími 274 a 223, respektive 565 primárními novotvary). Průměrný interval vzniku následných novotvarů byl 14,2 roku po CC, 13,6 roku po CU a 10,2 roku po CO. Nejvíce z 3 098 následných nádorů bylo 21 % trávicího traktu, 16 % prsů, 13 % kůže, 11,7 % rodidel, 9,7 % dýchacích a 7,8 % močových cest; z nich během prvního roku po primárním GC bylo nejvíce nádorů vaječníků, endometria, cervixu a kolorekta. Nejvíce z 1 063 primárních novotvarů před GC bylo 26,7 % rodidel, 24,3 % prsů a 14,8 % trávicího traktu. Během 35 let počet žen s primárními GC klesal, zejména v zastoupení jejich časných klinických stadií, žen s následnými GC rostl, zejména jejich pokročilých stadií. Časná stadia byla evidována u 70,4 % žen s primárními GC a 54 % s následnými GC, pokročilá stadia u 29,5 % žen s následnými GC a 13,3 % s primárními GC, neznámá stadia zahrnovala asi 16,5 %. Ze studie se odhaduje asi 1100 případů pokročilých stadií u žen do 49 let přežívajících s GC v letech 1976–2010. Většina z hodnocených kritérií byla nepříznivá u žen s karcinomy ovarií. Zejména těmto případům v pokročilých stadiích by měly zabránit dispenzární opatření a preventivní intervence. Omezené finanční zdroje a přetrvávající rizika životního stylu neumožňují zpomalit v blízké budoucnosti nárůst primárních a následných novotvarů u onkologicky přežívajících žen nejen v gynekologii., The neoplasms following primary cancers of cervix (CC), uterus (CU), ovary (CO), and primary neoplasms before these gynaecological cancers (GC), were analyzed in a retrospective study in survived females aged 0–49 years, notified in the National Czech Cancer Registry between 1976 and 2010. A total 3,727 patients of these three diagnoses, presented 12.1 % of 30,794 newly registered GC, were associated with 4,160 other neoplasms. Their development was concerned with a) 1,339 females with primary CC, 715 with CU and 664 with CO (followed by 1,509 and 831, respectively 758 other neoplasms) and b) subsequent 263 CC, 212 CU and 534 CO (preceded by 274 and 223, respectively 565 primary neoplasms). The average interval of occurrence of subsequent neoplasms was 14.2 years after CC, 13.6 years after CU and 10.2 years after CO. The most frequent of 3.098 subsequent neoplasms were 21 % of digestive tract, 16 % breast, 13 % skin, 11.7 % female genital, 9.7 % respiratory and 7.8 % urinary organs; the most frequent during the first year after primary GC were those of the ovarial, endometrial, cervical and colorectal cancers. The most frequent of 1,062 primary neoplasms before GC were 26.7 % cancers of female genital organs, 24.3 % breast and 14.8 % digestive tract. During 35 years the number of females with primary GC has decreased, especially of their representation at the early clinical stages, the females with subsequent GC has increased, especially at the advanced stages. There were recorded early stages in 70.4 % females with primary GC and 54 % with subsequent GC, advanced stages in 29.5 % females with subsequent GC and 13.3 % with primary GC, the unknown stages included about 16.5 %. In our study are estimated about 1100 cases of advanced stages in females aged 49 years survived with GC in 1976–2010. Most of the evaluated criteria were unfavorable among females with ovarian cancers. Mainly the cases at advanced stages must be prevented by the dispensary guidelines and preventive interventions. Limited financial resources and persistent risks of lifestyle do not allow to slow down the increase of primary and subsequent neoplasms in the near future among cancer survivors not only in gynaecology., Edvard Geryk, Radim Štampach, Viera Bajčiová, Teodor Horváth, and Literatura
Retrospektivní studie analyzovala novotvary následující po primárních bronchogenních karcinomech (BCA) a primární novotvary před BCA u přežívajících, hlášených v Národním onkologickém registru ČR v letech 1976–2010. Z 166 239 hlášených BCA u mužů se vyskytlo s jiným novotvarem 16 622 BCA, tj. 10 %, z toho 4 395 (2,6 %) primárních a 12 227 (7,4 %) následných BCA; podobně z 37 619 hlášených BCA u žen bylo s jiným novotvarem 5 322 BCA tj. 14,1%, z toho 1 022 (2,7 %) primárních a 4 300 (11,4 %) následných BCA. Průměrná doba vzniku následného novotvaru byla 4,1 roku u mužů a 3,9 roku u žen. Z následných novotvarů (po BCA) bylo asi 23 % trávicích a 14 % močových cest, dále u mužů 14 % dýchacích cest, 14 % kůže a 11 % prostaty, u žen 11 % rodidel, 11 % kůže a 11 % prsů. Z primárních novotvarů (před BCA) bylo u mužů asi 38 % kůže, 13 % močových, 13 % trávicích a 10 % dýchacích cest, u žen 27 % kůže, 21 % rodidel, 17 % prsů a 9 % trávicích a 5 % močových cest. Mezi roky 1976 a 2010 roční počet primárních BCA vzrostl z 65 na 119, podíl jejich stádií (ST) I, II klesl v pětiletých intervalech z 53 % na 22 %, podíl ST III, IV vzrostl z 20 % na 64 %; počet následných BCA vzrostl z 23 na 1 089, jejich ST I, II klesla z 33 % na 20 % a ST III, IV vzrostla z 29 % na 63 %. Podrobnější rozbor omezilo vyšší zastoupení neznámých stádií. Z údajů lze odhadovat asi 1 155 novotvarů ve ST III, IV (19 % u mužů, 22 % u žen ze všech následných ZN) zjištěných po primárních BCA, s měsíčním průměrem tří nemocných v průběhu 34 let. Četnější ST III, IV z 4 966 vybraných následných nádorů byla u ZN vaječníků (47 %), dalších ZN plic (muži 45 %, ženy 52 %), hrtanu (muži 45 %, ženy 52 %), dutiny ústní (muži 41%, ženy 39 %), žaludku (muži 28 %, ženy 42 %), kolorekta (muži 33 %, ženy 37 %), děložního hrdla (28 %), prsů (25 %) a pankreatu (muži 23 %, ženy 26 %). Zejména následným pokročilým stádiím by měla předcházet dispenzární doporučení a časná intervence. Omezené zdroje a přetrvávající rizika životního stylu neumožňují zpomalit v blízké budoucnosti nárůst primárních a následných novotvarů u onkologicky přežívajících nejen v pneumologii., The neoplasms following primary lung cancer (LC) and primary neoplasms before LC analyzed a retrospective study in survivors, notified in the National Czech Cancer Registry between 1976 and 2010. A total 16 622 LC in males associated with other neoplasms, presented 10 % of 166 239 newly registered LC in males, of which were 4,395 (2.6 %) primary and 12,227 (7.4 %) subsequent LC; a total 5,322 LC in females, presented 14.1 % of 37,619 newly registered LC in females, of which were 1,022 (2.7 %) primary and 4,300 (11.4 %) subsequent LC. The average interval of occurrence of subsequent neoplasms was 4.1 years in males and 3.9 years in females. Among subsequent neoplasms (after LC) were about 23 % cancers of digestive and 14% urinary tract, in males 14% cancers of respiratory tract, 14 % skin and 11 % prostate, in females 11% cancers of female genital organs, 11 % skin and 11% breast. Among primary neoplasms (before LC) were about 38 % cancers of skin, 13 % urinary, 13 % digestive and 10 % respiratory tract in males; 27 % cancers of skin, 21 % female genital organs, 17% breast, 9 % digestive and 5 % urinary tract in females. The yearly number of primary LC has increased since 1976 to 2010 from 65 to 119 cases, their representation at the early clinical stages decreased in 5-year periods from 53% to 22 %, at the advanced stages increased from 20 % to 64 %; the number of subsequent LC increased from 23 to 1089 cases, their early clinical stages decreased from 33 % to 20 %, the advanced stages increased from 29 % to 63 %. The higher proportion of LC at the unknown stages limited detailed analysis. In our study were estimated about 1,155 neoplasms at the advanced stages (19 % in males and 22 % in females of all subsequent neoplasms) diagnosed after primary LC, which presented a monthly average of three cancers during 34 years. The most frequented advanced stages of 4,966 selected subsequent cancers were cancers of ovary (47 %), other lung (males 45 %, females 52 %), larynx (males 45 %, females 52 %), oral cavity (males 41 %, females 39 %), stomach (males 28 %, females 42%), colorectum (males 33%, females 37 %), cervix uteri (28 %), breast (25 %) and pancreas (males 23 %, females 26 %). Mainly subsequent advanced stages must be prevented by the follow-up guidelines and early interventions. Limited resources and continuing risks of lifestyle including smoking do not allow to slow down the increase of primary and subsequent neoplasms in the near future among cancer survivors not in pneumology., Edvard Geryk, Teodor Horváth, Radim Štampach, Petr Kubíček, and Literatura
Cíl: Určení vztahu vybraných ukazatelů ke střednímu tlaku v plicnici (mPAP). Posouzení přítomnosti plicní hypertenze (PH) na základě RTG a HRCT obrazů. Metodika: 53 nemocných s chronickým plicním onemocněním podstoupilo pravostrannou srdeční katetrizaci, RTG hrudníku a HRCT plic. U 30 nemocných byla PH potvrzena. Skiagramy i HRCT byly hodnoceny třemi radiology, kteří se kromě jednotlivých nálezů vyjadřovali k přítomnosti PH. Byl vyhodnocen vztah relevantních parametrů k mPAP a shoda radiologů s objektivní přítomností PH. Výsledky: Nejsilnější vazba k mPAP byla na RTG hrudníku nalezena u poměru TI/ LHB (r = 0,256650, p = 0,02048) a šíře truncus intermedius (r = 0,188897, p = 0,023362). U HRCT vyšetření jsme nalezli významnou vazbu mezi hodnotou mPAP a průměrem kmene plicnice (r = 0,396894, p = 0,000001) a indexem PA/AA (r = 0, 382652, p = 0,000002). Hodnota rozhodovací meze pro PH u průměru kmene plicnice byla 31,2 mm se specificitou 80,769 % a senzitivitou 68,182 %. Shoda radiologů s mPAP při hodnocení RTG byla 58,49 %, 54,72 % a 64,15 %, při hodnocení HRCT byla 70,83 %, 60,42 % a 62,50 %. Závěr: Existuje vztah mezi šíří centrálních úseků plicních tepen a mPAP. Při pozitivitě několika specifických nálezů lze vyjádřit podezření na PH, při jejich absenci lze PH vyloučit s velkou pravděpodobností., Aim: To evaluate relationship between selected parameters and mean pulmonary artery pressure (mPAP). To assess prediction of pulmonary hypertension (PH) on chest radiographs (CXR) and High-resolution CT (HRCT) of lungs. Methods: 53 individuals with chronic lung disease underwent right heart cathetrisation, CXR and HRCT. 30 patients had PH confirmed. CXRs and HRCTs were reviewed by three radiologist who besides evaluation of findings stated whether PH is present. Relation between relevant parameters and mPAP and agreement between radiologists and real presence of PH were assessed. Results: The strongest correlation on CXR was found between mPAP and ratio of right descending pulmonary artery width and the left main bronchus (r = 0.256650, p = 0.02048) and right descending branch of pulmonary artery width (r = 0.188897, p = 0.023362). The strongest correlation on CXR was found between mPAP and pulmonary artery diameter (r = 0.396894, p = 0.000001) and PA/AA ratio (r = 0.382652, p = 0.000002. The cut-off value for PH for PA width was 31,2 mm with specificity 80.769% and sensitivity 68,182%. Agreement between radiologists and value of mPAP was in CXRS 58.49%, 54.72% and 64.15%, in HRCT of the lungs 70.83%, 60.42% and 62.50%. Conclusion: Width of pulmonary arteries and mPAP are related. If specific imaging findings are present, PH can be suspected, if absent the PH can be ruled out with high likelihood., Jan Brožík, Vladimír Bartoš, Eva Kočová, Leo Steinhart, Martin Slanina, Pavel Eliáš, and Literatura
Cíl. Záměrem práce bylo zhodnocení radiační zátěže pracovníků na Klinice nukleární medicíny a endokrinologie 2. LF UK a FN Motol (KNME) v letech 2006-2011 spolu s posouzením radiační ochrany pracoviště. Stanovení radiační zátěže na tomto pracovišti bylo vyhodnoceno na základě retrospektivní studie opírající se o příslušné údaje a výsledky monitorování. Metoda. Výsledky monitorování pracovníků KNME se vztahují k období 2006-2011. Na základě osobních a prstových dozimetrů byla stanovena průměrná kolektivní efektivní dávka a průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí personálu. Vyhodnocení bylo prováděno do března 2009 firmou Celostátní služba osobní dozimetrie Praha, od dubna 2009 monitoring realizovala firma VF a.s., a to v obou případech po měsíčních intervalech. Průměrná roční zpracovaná aktivita radiofarmak (radionuklidy 99mTc, 111In, 153Sm, 123I, 131I) se v tomto časovém období pohybovala v rozmezí 2,79-5900 GBq. Výsledky. Průměrná kolektivní efektivní dávka činila v jednotlivých letech 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 pro radiologické asistenty a sestry s atestací v oboru nukleární medicína na ambulanci hodnotu 1,14 mSv, 1,39 mSv, 1, 29 mSv, 0,99 mSv, 1,17 mSv a 1,11 mSv. Pro pracovníky radiofarmaceutické laboratoře na ambulanci byla průměrná kolektivní efektivní dávka za shodné časové období 0,29 mSv, 0,82 mSv, 0,52 mSv, 0,17 mSv, 0,36 mSv a 0, 50 mSv. Sestry na 2. lůžkové stanici obdržely průměrnou kolektivní efektivní dávku v daném časovém období, 0,73 mSv, 0,35 mSv, 0,22 mSv, 0,21 mSv a 0,39 mSv. V radiojódové laboratoři získali pracovníci průměrnou kolektivní efektivní dávku 3,00 mSv, 3,04 mSv, 3,33 mSv, 3,85 mSv, 2,04 mSv a 2,84 mSv. Průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí pracovníků (stanovována v témže časovém rozmezí 2006-2011) ve farmaceutické laboratoři dosahovala 23,00 mSv, 23,99 mSv, 23,19 mSv, 55,75 mSv, 167,81 mSv a 136,00 mSv. Pro radiologické asistenty na ambulanci a sestry s atestací nukleární medicína na ambulanci činila průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na končetiny 4,35 mSv, 2,86 mSv, 0,88 mSv, 1,99 mSv, 3,48 mSv a 6,24 mSv. V radiojódové laboratoři byla vyhodnocena průměrná kolektivní ekvivalentní dávka ruce od prstů až po předloktí na 20,70 mSv, 18,21 mSv, 22,79 mSv, 44,76 mSv, 44,98 mSv a 54,03 mSv. Závěr. Hodnoty z osobních i prstových dozimetrů jsou pod dávkovými limity stanovenými dozorným orgánem, i když se ozáření pracovníků v jednotlivých letech mírně zvyšuje, což zřejmě souvisí s vyšším počtem a rozmanitostí prováděných diagnostických i léčebných úkonů. Na základě prezentovaných výsledků lze konstatovat, že radiační ochrana je na KNME zajištěna v souladu s požadavky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost., Aim. The intention of the paper was the assessment of radiation burden at the Clinic of Nuclear Medicine and Endocrinology 2nd LF UK and FN Motol (KNME) during the period of 2006-2011 together with the examination of the level of radiation protection. The determination of radiation burden at this workplace was based on the retrospective study relying on relevant monitoring data and results. Method. Monitoring results of the personnel of the KNME are covering the period of 2006-2011. Using personal and finger dosimeters the average collective effective dose and average collective equivalent dose related to fingers up to forearms have been assessed. Until March 2009 the monitoring was carried out by the National Personal Dosimetry Service in Prague while as of April this monitoring was performed by VF Ltd. In both cases the monitoring interval was one month. The average activities of used radiopharmaceuticals (including 99mTc, 111In, 153Sm,123 I, 131I) was in the range of 2.79-5.900 GBq. Results. The average collective effective dose of radiological assistants and nurses certified in nuclear medicine in individual years, namely 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 and 2012 was 1.14 mSv, 1.39 mSv, 1.29 mSv, 0.99 mSv, 1.17 mSv a 1.11 mSv, respectively. During the same period the personnel working in the radioiodine laboratory received average collective effective dose 0.29 mSv, 0.82 mSv, 0.52 mSv, 0.17 mSv, 0.36 mSv a 0.50 mSv. The average collective effective dose of nurses at the 2nd Ward was reported to be in those years 0.73 mSv, 0.35 mSv, 0.22 mSv, 0.21 mSv a 0.39 mSv. With respect to extremities, the average collective equivalent dose of the personnel in the radiopharmaceutical laboratory was thought out the above mentioned period was as follows 23.00 mSv, 23.99 mSv, 23.19 mSv, 55.75 mSv, 167.81 mSv a 136.00 mSv while the average collective equivalent dose received by radiological assistants on ambulance and certified on ambulance nurses amounted to 4.35 mSv, 2.86 mSv, 0.88 mSv, 1.99 mSv, 3.48 mSv a 6.24 mSv. The average collective equivalent dose to extremities of workers from the radioiodine laboratory during the period of 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 was 20.70 mSv, 18.21 mSv, 22.79 mSv, 44.76 mSv, 44.98 mSv a 54.03 mSv, respectively. Conclusion. The results of personal as well as finger dosimeters have been found to be below the relevant dose limits set by the Regulatory Authority although over some of the recent years the exposure of workers has slightly been increasing which apparently is related to the increased number and variety of diagnostic and therapeutic procedures. Taking into account the results presented, it can be concluded that radiation protection at the KNME is in full compliance with the requirements of the State Office for Nuclear Security., and Jana Hudzietzová, Dana Prchalová, Jozef Sabol, Petr Vlček
Cíl: Stanovit, jak často je SPECT/CT potřebné ke specifikaci abnormálního nálezu na planárním WB kostním skenu, zda je užitečné porovnat scintigrafický nález s předcházejícím vyšetřením, v kolika případech SPECT/CT určí definitivní diagnózu a kolik ložisek abnormální aktivity nacházíme na kostním skenu u benigních a maligních afekcí. Pacienti a metoda: Retrospektivně jsme prostudovali 471 WB skenů u 450 pacientů s karcinomem prsu, plic a prostaty, kteří v roce 2008 podstoupili kostní scintigrafii. SPECT/CT nebo CT jsme použili v 11,9 % vyšetření u 12,4 % pacientů. Opakovaná scintigrafie (319 pacientů po kostní scintigrafii a 36 pacientů po SPECT/CT) sloužila jako referenční vyšetření. Výsledky: Srovnání s předchozí scintigrafií bylo užitečné u pacientů s karcinomem prsu před indikací SPECT/CT. S použitím SPECT/CT jsme mohli specifikovat nejisté scintigrafické léze u 90,9 % vyšetření. Pro detekci kostních metastáz dosáhlo CT ve SPECT/CT vyšetření senzitivitu 72,8 %, specificitu 96 %, pozitivní a negativní prediktivní hodnotu 88,9 %. V pravděpodobnosti rozvoje kostních metastáz do 2 let od vyšetření mezi pacienty s jedním suspektním ložiskem ve skeletu a pacienty bez suspektního ložiska jsme nezaznamenali signifikantní rozdíl (p = 0,4272), ovšem riziko vzrůstalo, jestliže jsme nalezli suspektních ložisek více (p ≤ 0,0001). Závěr: SPECT/CT zvyšuje specificitu kostní scintigrafie. Po porovnání scintigrafického nálezu s předchozím vyšetřením se zdá rozumné uvažovat o použití SPECT/CT v 10-20 % vyšetření. CT cílené podle WB skenu přidává relativně malou radiační zátěž k zátěži z kostní scintigrafie, v naší studii zvýšilo kolektivní efektivní dávku o 13 %., Ladislav Zadražil, Petr Libus, and Literatura
Úvod: Cerebrovaskulární rezerva (CVR) je jedním z důležitých parametrů k realizaci a monitoraci úspěšnosti angiochirurgické intervence u pacientů po ischemické cévní mozkové příhodě, tranzitorní ischemické atace nebo k upřesnění typu demence. Cíl: Cílem této práce je seznámit s provedením vazodilatačního testu s dipyridamolem jako možné alternativy farmakologické zátěže, s výskytem vedlejších účinků, získanými výsledky, jeho přednostmi a nedostatky. Soubor a metody: Byla provedena retrospektivní analýza 20 pacientů (8 žen, 12 mužů ve věkovém rozmezí 37–78 let) – 6 po TIA, 14 po ischemické cévní mozkové příhodě vyšetřených v průběhu dvou let. Snímání proběhlo na gamakameře Infinia Hawkeye s kolimátory fan beam technikou SPECT standardním způsobem za bazálních podmínek a v odstupu 1–13 dnů po farmakologické zátěži dipyridamolem (v 4minutové i.v. infuzi v dávce 0,84 mg/kg do 50 ml F1/1) s následnou i.v. aplikací 99mTc-HMPAO v 10. minutě. K potlačení vedlejší účinků zaznamenaných po dipyridamolu byl jako antidotum použit Syntophyllin i.v. Rozdíly bazální a pozátěžové studie byly hodnoceny vizuálně i semikvantitativně pomocí programu NeuroGamTMSegami a statistického parametrického mapování. Výsledky: 9 (45 %) pacientů mělo normální CVR, redukovaná se vyskytla u 11 pacientů (55 %). 8 pacientů (6 mužů, 2 ženy) s jednostrannou těsnou stenózou nebo okluzí vnitřní krkavice (ACI) bylo následně léčeno neurochirurgicky (karotická endarterektomie nebo arterio-arteriální extra-intrakraniální bypass). 6 (75 %) z těchto pacientů bylo s redukovanou CVR, 2 (25 %) měli normální CVR. Zbývajících 12 pacientů bylo léčeno konzervativně, 5 (42 %) z nich mělo redukovanou CVR (mírná redukce CVR nebo pacient rizikový k chirurgickému výkonu) a 7 (58 %) pacientů mělo normální CVR. Vedlejší účinky dipyridamolu (hypotenze, kašel, tlak na hrudi, bolest hlavy) byly zaznamenány u 5 pacientů, k ústupu potíží došlo během 2–5 minut. Závěr: Zátěžová perfuzní scintigrafie mozku s podáním dipyridamolu je vhodným testem k posouzení vaskulární rezervy mozku. Je to metoda neinvazivní, dobře dostupná a přispívá k rozhodnutí o neurochirurgickém zákroku., x, Renata Píchová, Helena Trojanová, Tomáš Peiskar, and Literatura
Účel studie: Retrospektivně jsme zpracovali výsledky léčby mozkových nádorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií. Použité metody: Pacienti podstoupili plánovací CT a MR vyšetření. Poté bylo provedeno plánování cílového objemu a ozařovací techniky v BrainLab systému a pacienti byli ozářeni na X-noži Varian s vícelamelovým kolimátorem BrainLab. Radiochirurgie byla aplikována jednorázově s fixací ve stereotaktickém rámu. Pacienti, kteří podstoupili frakcionovanou stereotaktickou radioterapii, byli fixováni pomocí speciální stereotaktické masky. Statistické zpracování bylo provedeno ve spolupráci s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU Brno. Výsledky: Celkem bylo ozářeno 101 pacientů s primárními mozkovými tumory. Nejčastěji se jednalo o meningeomy a high-grade gliomy. Medián sledování byl 22,4 měsíců. Pacienti, kteří podstoupili radiochirurgii, měli medián dávky 18 Gy. Pacienti, ozařovaní frakcionovaně, měli medián dávky 25 Gy. Toxicita léčby byla nízká. Stabilizace onemocnění byla zaznamenána u 68 % pacientů, parciální remisi dosáhlo 10 % a jeden pacient měl kompletní remisi. Závěr: Výsledky naší léčby jsou srovnatelné s publikovanými studiemi. Stereotaktické ozařovací metody mají své důležité místo v léčbě primárních tumorů mozku., We analysed retrospectively our treatment of primary brain tumors using stereotactic radiotherapy and radiosurgery. Methods: Patients underwent CT and MR examinations. Target volume and technique were planned in BrainLab system. Patients were irradiated on X knife. Radiosurgery was apllied with fixation using stereotactic frame. Stereotactic mask was used in cases of stereotactic radiotherapy. Statistical processing was performed at Department of mathematics and statistics, Faculty of Science, Masaryk university Brno. Results: 101 paients were included in our study. In the most of cases there were diagnosis of meningeoma and high-grade glioma. Median follow up was 22,4 months. Median of dose of radiosurgery was 18 Gy. Patients, whose underwent stereotactic radiotherapy, were median of doses 25 Gy. Treatment toxicity was low. Stable disease was recorded in 68 % of cases, partial remission achieved in 10 % patients and one patient had the complete remission. Conclusion: Results of our study are comparable with results other publicated studies. Stereotactic treatment irradiation has the important role in the treatment of brain tumors., Hana Doleželová, Petr Pospíšil, Pavel Šlampa, Irena Čoupková, Jan Garčič, Pavel Fadrus, Tomáš Svoboda, Iveta Selingerová, Ivana Horová, and Literatura
Cíl: Cílem studie je stanovit prevalenci chronického selhání ledvin u 101 pacientů s monoklonální gamapatií neurčeného významu (MGUS). Typ studie: retrospektivní studie. Materiál a metody: Porovnali jsme glomerulární filtraci odhadovanou ze sérového kreatininu a cystatinu C a hodnotili jsme korelaci mezi koncentrací volných lehkých řetězců v séru a funkcí ledvin. U všech pacientů jsme provedli elektroforézu pro - teinů séra s denzitometrickou kvantifikací monoklonálního imunoglobulinu a změřili jsme koncentraci kreatininu, cystatinu C, volných lehkých řetězců kappa a lambda, β 2 mikroglobulinu. Výsledky: Chronické selhání ledvin jsme nalezli u 38,6 % pacientů na základě odhadu ze sérového cystatinu C a u 34,6 % pacientů na základě odhadu ze sérového kreatininu. B2mikroglobulin má největší počet významných korelací; cystatin C (0,90), CysC GFR (-0,69), Kreatinin (0,70), MDRD GFR (-0,60), MIg koncentrace (0,24), κ FLC (0,22) λ FLC (0,34) a věk (0,40). Tento velký počet korelací lze vysvětlit tím, že β 2mikroglobulin odráží jak zátěž organismu maligními buňkami, tak pokles glomerulární filtrace. Závěr: Chronické selhání ledvin jsme nalezli u 38,6 % pacientů při odhadu glomerulární filtrace z cystatinu C a u 34,6 % při odhadu ze sérového kreatininu. Třída monoklonálního imunoglobulinu může mít vliv na výsledky odhadu glomerulární filtrace ze sérového cystatinu C, odhad glomerulární filtrace ze sérového kreatininu není ovlivněn třídou imunoglobulinu. Diabetici neměli statisticky signifikantně nižší glomerulární filtraci než pacienti bez diabetu mellitu., Background: Renal function is more frequently decreased in patients with monoclonal gammopathy. 10 % of patients with multiple myeloma present with acute renal failure and renal function is included in CRAB criteria for the diagnosis of multiple myeloma. Aim: The aim of this study is to determine the prevalence of chronic renal failure (CRF), defined as a glomerular filtration rate (GFR) below 1.0 ml/s/1.73m 2 , in 101 patients with monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS). Design: retrospective study Material and methods: We compared GFR estimates from serum creatinine (MDRD GFR) and serum cystatin C (CysC GFR) and looked at the correlation between free light chains (FLC) concentration and renal markers. We performed serum protein electrophoresis (SPE) with quantification of monoclonal intact immunoglobulin (MIg) and measured serum creatinine, cysta - tin C, κ and λ FLC and β 2microglobulin in all patients. Results: We found CRF in 38.6% patients using estimation from serum cystatin C and 34.6 % using estimation from serum creatinine. B2microglobulin has the highest number of significant correlations; cystatin C (0.90), CysC GFR (-0.69), crea - tinine (0.70), MDRD GFR (-0.60), MIg concentration (0.24), κ FLC (0.22) λ FLC (0.34) and age (0.40). The best correlation results may be explained by the fact that β 2microglobulin reflects both malignant cells burden and renal function. Conclusions: We found CRF in 38.6 % MGUS patients using estimation from serum cystatin C and in 34.6 % using estima - tion from serum creatinine. The class of monoclonal immunoglobulin may influence results of glomerular filtration estimated from cystatin C but it does not influence GFR estimated from creatinine. Diabetic patients had not significantly lower GFR than patients without diabetes mellitus., Šálek T., Moravčíková D., Humpolíček P., Tichý M., Palička V., and Literatura
Retrospektivní dotazníkové šetření, jehož cílem bylo prokázat, že kouření matek a kouření v domácnostech sledovaných dětí má signifikantní vliv na zvýšení celkové nemocnosti, respiračních infekcí a zánětů středního ucha u dětí do tří let věku, probíhalo v Brně a na jižním Slovensku. Zahrnovalo 120 matek (60 z ČR a 60 z SR) tříletých dětí za spoluúčasti příslušných registrujících praktických pediatrů. Ve sledovaném souboru jsme zaznamenali nejnižší celkovou nemocnost i počet respiračních onemocnění v nekuřáckých domácnostech. Nejvyšší celková nemocnost i počet onemocnění byl v rodinách matek kuřaček, kdy v domácnosti nikdo jiný nekouřil. Studie je v souladu se zahraničními i českými studiemi, které popisují zvýšení nemocnosti a respiračních onemocnění v souvislosti s expozicí tabákovému kouři u dětí do tří let věku., The retrospective data collection whose aim was to prove the effects of smoking associated with the increase of overall illness rate, respiratory infections and the inflammation of the middle ear in children up to the age of 3 living with smoking mothers and in smoking households was carried out in Brno, Czech Republic (CR) and in Southern Slovakia (SR). The study involved 120 mothers of 3 year old children (60 from the CR and 60 from the SR) and the participating practicing pediatricians. The lowest overall illness rate and the lowest number of respiratory diseases was found in the no-smoking families within the monitored group. The highest overall illness rate and the highest number of diseases was encountered in the families of smoking mothers with nobody else smoking in the family. The study is in accordance with foreign and Czech studies that describe an increase in the illness rate and respiratory diseases related to exposure to tobacco smoke in children up to 3 years of age., Ildikó Nagy, Martin Sebera, and Literatura