Příspěvek nabízí stručný přehled odlišných přístupů ke studiu člověka, jež může být pojímáno jako celostní bio-socio-kul- turní disciplina čerpající jak z přírodních / exaktních, tak humanitních věd, či jako dvě odlišné skupiny „vědeckých“ (čti: přírodovědných) a „nevědeckých“ (společenskovědních) výzkumů, jež se vzájemně metodologicky a terminologicky stále vzdalují, ale ze zvyku jsou stále označovány za antropologii, a to na pozadí nedávné kontroverze vyvolané rozhodnutím Americké antropologické asociace vymýtit pojem „věda“ z dlouhodobého programu organizace. Obsaženo je i krátké ohlédnutí za 1. ročníkem našeho časopisu jako otevřené publikační plat- formy integrálně chápané antropologie., The contribution presents a brief overview of different approaches to the study of Man, conceived as a holistic bio-socio-cultural scientific discipline drawing upon natural / exact sciences and humanities, or increasingly diverging “scientific” and “non-scientific” research- es, both from force of habit still termed anthropology, in the background of recent controversy sparkled by the decision of the American Anthropological Association to purge the term “science” from its long-term mission statement. Included is also a short retrospective glance at the first volume of our journal as an open publication platform of integrally conceived anthropology., Jan Filipský, and Literatura
V tomto roce uplynulo 25 let od otevření Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Rekapitulujeme okolnosti vzniku, mapujeme teoretické zdroje, ze kterých tým pracoviště vyšel, a na základě autentických dokumentů ilustrujeme vývoj, kterým za čtvrt století na své cestě do neznáma tento projekt prošel. Ambulantní týmové pracoviště zaměřené na psychosomatické pacienty vzniklo na půdě všeobecného lékařství a představovalo neobvyklé řešení v systému zdravotní péče. Při pohledu zpátky se ukazuje, že shodou okolností byly vstupní parametry nastaveny tak šťastně, že tato „porucha“ v systému měla dostatečný potenciál k rozvoji v oblasti, se kterou u nás bylo málo zkušeností a která neměla téměř žádnou podporu oficiálních řídících struktur. Hlavní koncepce pracoviště vznikala v diskusích mezi lékaři a psychology během osmdesátých let, a v době otevření pracoviště byla prakticky hotova. Základní nastavení bio-psycho-sociálního přístupu k pacientům bylo založeno na teorii narativní terapie a rodinné psychosomatiky. Kolem ní se postupně sdružovala řada dalších terapeutických přístupů, gestalt-terapeutický přístup, rogersovský přístup, ericksonovský přístup, psychoanalytické směry, práce s tělem, meditativní směry terapie spojené s jógou, akupunktura a rehabilitace, podle aktuálního složení týmu. Pracovištěm prošlo za 25 let přes 50 pracovníků, terapeutů, lékařů, psychologů, fyzioterapeutů, středního zdravotnického personálu a administrativy. S výjimkou prvních asi tří let prochází pracovištěm stabilně kolem jednoho tisíce pacientů ročně. Lze tedy hovořit o zkušenosti s nejméně 20 000 pacienty trpícími komplikovaným psychosomatickým stonáním. S naším způsobem práce jsme se netajili, vyškolili jsme stovky zdravotnických pracovníků a pomohli jsme založit další podobná pracoviště. Speciálním tréninkem rodinné terapie psychosomatických poruch, akreditovaným pro zdravotnictví, prošlo na 150 lékařů, psychologů a dalších profesí. Další stovky odborníků prošly kurzem o rozhovoru nebo sebezkušenostními výcviky vedenými v gestalt-terapeutickém stylu., This year it has been 25 years since the Complex Therapy Centre of Psychosomatic Disorders in Liberec was opened. We are summarizing the circumstances of the formation, surveying theoretical resources on which the workplace team has been based, and we are illustrating the development on the basis of authentic documents which this project has gone through on its way into the unknown during a quarter of a century. The ambulatory team workplace focused on psychosomatic patients came into existence on the ground of general medicine and represented an unusual solution in the health care system. When looking back it appears that coincidentally, the input parameters were so well-chosen that this „failure“ in the system had sufficient potential for the development in the area with which we had had little experience, and that did not have almost any support of official governance structures. The main workplace concept emerged in the discussions between doctors and psychologists during the eighties, and it was virtually finished at the time of the opening of the workplace. The basic set-up of the bio-psycho-social approach to patients was based on the theory of narrative therapy and family psychosomatics. A number of other therapeutic approaches cropped gradually around it, gestalt therapeutic approach, Rogers’s approach, Erickson’s approach, psychoanalytic trends, work with the body, meditative therapy trends associated with meditation and yoga, acupuncture and rehabilitation, according to the current staff. 45 workers, therapists, doctors, psychologists, physiotherapists, middle medical and administrative personnel have worked in the workplace during 25 years. With the exception of the first three years, about one thousand patients come per year. Therefore it is possible to speak of experience with at least 20 thousand patients with complicated psychosomatic diseases. We have not kept our way of work secret; we have trained hundreds of health workers, and helped found other similar workplaces. 150 doctors, psychologists and other professions have participated in a special training of family therapy of psychosomatic disorders accredited for health care. Other hundreds of experts have participated in a course about a dialogue or in self-experienced trainings coached in gestalt therapeutic style., Chvála V., and Literatura
Tento příspěvek je druhým příspěvkem v sérii článků zaměřených na vývoj etického pojetí eutanazie. Problém eutanazie řeší na pozadí slavné Rachelsovy publikace The End of Life. Rachels je autor zastávající novodobou koncepci utilitaristické morálky. Ve své publikaci The End of Life velmi podrobně probírá všechny důležité momenty filosofické a etické diskuse o eutanazii a vytyčuje tak kontury území, na němž se jak zastánci jeho závěrů, tak i jejich odpůrci, musí pohybovat. Hovoří o posvátnosti lidského života, rozebírá různé formy eutanazie, kriticky hodnotí některé důležité distinkce, široce a někdy nekriticky užívané v lékařské etice: rozdíl mezi usmrcením (killing) a ponecháním zemřít (letting die), mezi řádnými a mimořádnými léčebnými prostředky, mezi aktivní a pasivní eutanazií. Důležitým prvkem Rachelsovy reflexe je i diskuse o důležitosti úmyslu (intence) v etickém vyhodnocování lidských skutků., This contribution is the second of a series of articles devoted to the ethical evaluation of euthanasia. It discusses the problems of euthanasia on the background of Rachel´s famous book The End of Life. Rachels as an author is holding a modern concept of utilitarian morality. In his publication The End of Life he discusses in detail all the important moments of philosophical and ethical debate about euthanasia. In this way he also outlines the contours of the territory for his proponents as well as their opponents for recent discussion on euthanasia and end of life decisions. He talks about the problems of conception of the sanctity of human life, discusses the various forms of euthanasia, critically evaluates some important distinctions between terminology in medical ethics: the difference between killing (killing) and allowing to die (letting die), between ordinary and extraordinary means of treatment, the active and passive euthanasia. One of the most important element of Rachels´ reflection is also the importance of intention in the ethical evaluation of human acts., David Černý, and Literatura
Z historického přehledu principů tvorby metod pro odhad výšky postavy člověka na základě skeletu vyplývá, že lze vymezit čtyři základní skupiny metod: metody podílové, regresní, anatomické a metody organické korelace. Každá má svá specifika a úskalí, která bezprostředně vyplývají z jejich matematické konstrukce. Nejčastěji se k odhadu výšky postavy používají některé rozměry dlouhých kostí končetin. Bylo teoreticky prokázáno, že nejpřesnější možné odhady poskytují metody regresní, zejména když k odhadu využijeme kombinaci rozměrů z více kostí. Nutným předpokladem použití lineární regrese je však užití pouze těch rovnic, které byly vytvořeny na základě výběru z populace, z níž pochází i odhadovaný jedinec. V opačném případě, tj. pokud je lineární regrese použita pro odhad jedinců z populace jiné, může dojít k menšímu či většímu vychýlení odhadu. Tato skutečnost byla již mnohokrát empiricky ověřena. Teoretický rozbor lineární regrese ukázal, že jde o důsledek jevu označovaného jako „regrese k průměru“. Metody organické korelace (založené na minimalizaci součtu plochy reziduálních trojúhelníků) jsou méně náchylné k systematické chybě, jsou však také méně přesné. Lze je ale aplikovat na libovolnou populaci a pro jednotlivé případy z neznámé populace jsou nejpřesnější. Anatomické metody jsou aplikovatelné jen v případě dostatečně zachovaného skeletu. Jsou založeny na součtu výšek všech (nebo téměř všech) kostí skeletu, které se na výšce postavy přímo podílejí. Rozdíl mezi výškou postavy za života a součtem délek kostí skeletu od lebky po patní kost se pohybuje v řádu centimetrů a prostor pro chybu odhadu je tak malý. Ať už pak k odhadu výšky ze skeletu v rámci anatomické metody použijeme kterýkoliv ze tří výše uvedených matematických postupů (podílová metoda, lineární regrese, organická korelace), rozdíly mezi jimi pořízenými odhady jsou zanedbatelné a jejich rozlišování pozbývá smyslu. Celkově jsou tedy anatomické metody nejpřesnější a je třeba je doporučit, kdykoliv to stav zachování skeletu dovolí., A historical review of principles guiding the formulation of methods for stature estimation based on measurements of the human skeleton reveals that it is possible to delimit four basic groups of methods: anatomical, constant ratio, linear regression, and organic correlation methods. Each has its own specific features and limits, which are a result of their mathematical constructions. Long bones of limbs are most often used for estimates of stature. It was demonstrated theoretically that linear regression models provide the most precise and accurate estimates of stature from particular skeletal elements, especially when several suitable bones are used in combination. A necessary condition for using the linear regression equations is, however, that we use equations based on the population from which the estimated individual originated. In contrast, when a regression equation is applied to an individual originating from a different population smaller or larger systematic error of the estimate may result. This fact was assessed empirically on numerous occasions and it was demonstrated on the basis of linear regression theory that a phenomenon known as “regression to the mean” can be considered as the cause. Organic correlations (built on the least-triangle area criterion) are less prone to systematic errors, but they are also less precise. They can be applied to any population and are best suited for cases where the population of origin is unknown. Anatomical methods are best applied when the skeleton is adequately preserved as this method requires bone lengths of all (or almost all) bones contributing to body height. The difference between height of the living body and the sum of lengths of relevant bones from head to heel is in the order of centimeters so the estimate error margin is small. Consequently, the differences between estimates obtained from using the different mathematical approaches (constant ratio, linear regression or organic correlation) are insignificant, so there is little benefit in preferring any particular one. Overall, anatomical methods provide the most accurate and precise results for height estimation and should be recommended wherever allowed by the state of preservation of the skeleton., Tomáš Zeman, Miroslav Králík, and Literatura
Autor popisuje krátkou historii katetrizačních technik. Tato historie začala experimenty na zvířatech v 19. století a na počátku 20. století. Skiaskopická kontrola se stala základní metodou při navigaci katétrů a provádění angiografií či měření krevních tlaků. Katétry byly zaváděny nejprve chirurgicky, od roku 1953 perkutánně po zavedení punkční techniky Seldingerem. Během šedesátých let se katétry staly chirurgickým nástrojem tím, že začaly být používány k dilataci tepen Dotterem od roku 1964. Transluminální angioplastika byla zlepšena zavedením vysokotlakých balónkových katétrů Grůntzigem v roce 1974. Embolizace provedená přes katétry k uzávěru arteriovenózního zkratu byla zavedena v roce 1960, k zástavě krvácení od roku 1972 a k selektivnímu uzávěru aneuryzmat od roku 1991., A brief history of catheterisation techniques is described. The history begun with first animal experiments in the 19th century and in beginning of 20th century. Fluoroscopy guidance has become basic method of following catheter navigation and performing angiograms or blood pressure measurements. Catheters were introduced surgically and then percutaneously after developing percutaneous approach by Seldinger in 1953. During 60. catheters became surgical instruments by using them for arterial dilatation by Dotter in 1964. Method of transluminal angioplasty has been improved by introduction of high-pressure balloon catheters by Grůntzig in 1974. Transcatheter embolisation techniques were utilized in occlusion of arteriovenous shunts 1960, in arterial bleeding control since 1972 and for selective occlusion of aneurysms since 1991., Antonín Krajina, and Literatura
Dlouhá tradice zhotovování plastik nahých žen (badárské neolitické postavy, plačky, „panenky“, „souložnice zemřelého“, sošky žen sloužící jako ex voto) z různých materiálů vyústila v Egyptě v raném 7. – pozdním 10. století n. l. k vytváření velmi stylizovaných figurek nahých žen. Jde o koptská hlazená kostěná řezbářská díla obvykle zachycující schematicky a přísně geometricky pojednaná obdélníková ženská těla. Všechny anatomické detaily jsou vyznačeny hlubokými rovnými zářezy. Nohy od sebe odděluje svislý zářez, přičemž jejich spodní část vymezuje vodorovné seříznutí. Dva kostěné idoly plodnosti neznámého původu jsou uloženy v české soukromé sbírce. Jeden idol (obr. 7) datujeme do 9.–10. století, druhý (obr. 8) do 8.–9. století. Oba představují názornou ukázku koptského lidového kostěného řezbářského umění. To později dosáhlo svého vrcholu ve fátimovském dekorativním umění 11. a 12. století., The long tradition of making nude female figurines (badarian neolitic figures, women mourners, „paddle dolls“, „female companions of the dead“, female ex voto statuettes) from various materials in Egypt led to the creation of the Coptic bone carvings representing an extremely stylized nude female figures in the period between the early 7th and the late 10th centuries AD. Usually, the cubic body of these polished figures is very schematically rendered and strongly geometrized. All the anatomical details are indicated mainly by means of deep straight incised lines. Legs are separated by a straight vertical line carved in the middle, feet marked by simple horizontal grooves. Two typical bone figures of unknown provenance, which we interpret as the Coptic fertility idols, are deposited in a Czech private collection, the first one (Fig. 7) being dated back to the 9th–10th centuries, the second one (Fig. 8) to the 8th–9th centuries. Both idols represent a characteristic example of folk Coptic bone carving art, which later reached its pinnacle in the Fatimid decorations of the 11th and 12th centuries., Břetislav Vachala, and Literatura