Hemangiom je nejčastější primární benigní nádor páteře typu hamartomu, který nikdy nemalignizuje. V drtivé většině případů se jedná o asymptomatické solitární léze hrudní páteře jakožto náhodné nálezy radiografických vyšetření. Pouze v 1 % případů se hemangiom obratle projeví klinicky a agresivita této benigní léze pak spočívá v expanzivním chování nádorové tkáně či v důsledku patologické fraktury obratle. Klinickými příznaky potom jsou především dorzalgie, v pokročilých případech pak známky kořenové nebo míšní komprese. Radiodiagnostika je poměrně snadná, protože hemangiom obratle vykazuje zcela typické grafické příznaky, pro potvrzení diagnózy agresivního hemangiomu obratle jsou stanovena grafická kritéria. Spektrum léčebných modalit je velmi široké od konzervativní léčby přes hodně využívanou vertebroplastiku po radikální chirurgickou léčbu. Komplementárně jsou často využívány embolizační výkony, alkoholová sklerotizace a lokální radioterapie. Agresivní hemangiom obratle je poměrně velmi vzácná diagnóza. Proto zatím neexistují velké soubory či klinické studie, podle kterých by bylo možné stanovit optimální terapeutický postup., Hemangioma is the most common primary benign hamartoma type spine tumor. Malignant degeneration has never been reported. In the majority of cases, this is an asymptomatic solitary lesion of the thoracic spine found incidentally during a radiographic examination. Only 1% of cases manifests clinically and this benign lesion is considered aggressive because of the expansive nature of the tumor and because it may cause pathological fracture of the vertebrae. Clinical symptoms then include dorsalgia and either root or spinal neurological symptoms. Radiological diagnosis is relatively easy because vertebral hemangioma is associated with quite typical graphic signs; graphic criteria to confirm the diagnosis of aggressive vertebral hemangioma have been clearly defined. The range of treatment options is very wide, from conservative treatment through frequently used vertebroplasty to radical surgical treatment. Embolization procedures, alcohol sclerotherapy and local radiotherapy are often used as complementary procedures. Aggressive vertebral hemangioma is a relatively rare diagnosis, so far there are no large cohorts or clinical studies from which it would be possible to determine an optimal therapeutic approach. Key words: hemangioma – vertebroplasty – angiogenesis inhibitors – angiomatosis – propranolol The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and R. Kostyšyn, Z. Pleskačová, V. Málek
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Úvod: V posledních letech prošla více než 20 let sloužící Atlantská klasifikace akutní pankreatitidy (AP) revizí. Přesto se prognostické ukazatele AP neustále hledají. Naše studie se pokouší zhodnotit odůvodnění 3 nově zavedených stupňů tíže revidované klasifikace akutní pankreatitidy a přínos 2 jednoduchých krevních laboratorních testů jako markerů rizika úmrtí a těžkého průběhu AP. Metody: Do studie bylo zahrnuto a sledováno celkem 159 pacientů s AP. Pacienti byli rozděleni do skupin podle Revidované Atlantské klasifikace a jednotlivé skupiny byly hodnoceny podle počtu úmrtí, délky hospitalizace a počtu stavem vyžadovaných intervencí včetně operací pankreatu. Počet leukocytů a distribuční šíře červených krvinek (RDW – red blood cell distribution width) v první den hospitalizace byly hodnoceny z hlediska prognózy AP. Výsledky: Podíl úmrtí, délka hospitalizace a počty operací pankreatu se statisticky významně lišily mezi všemi jednotlivými skupinami tíže podle Revidované Atlantské klasifikace. Počty bílých krvinek a RDW v 1. den hospitalizace byly identifikovány jako významné prediktory těžké AP a RDW také jako významný prediktor úmrtí. Souhrn: Nově zavedené kategorie lehké, středně těžké a těžké AP podle pravidel Revidované Atlantské klasifikace dobře vystihují prognózu, délku hospitalizace a riziko intervencí u nemocných. Počet bílých krvinek a RDW v první den hospitalizace se jeví jako možný adept mezi ukazatele k predikci úmrtí a rozvoje těžké formy AP., Introduction: In the last few years the Atlanta classification of acute pancreatitis (AP) have been revised. However prognostic markers of AP are still being searched for. The aim of this study is to validate the 3 severity cathegories proposed by the revised Atlanta classification. We also tried to reevaluate the association between two laboratory markers (leucocyte count and RDW – red cell distribution width) on admission and prognosis of the patients with AP. Methods: 159 patients were included into the study. The patients were classified according to revised Atlanta criteria and the subgroups evaluated according to mortality, lenght of hospital stay and need for interventions. Leucocyte count and RDW on admission was evaluated in the patients. Results: All the subgroups of patients were associated with significantly relevant differences in mortality, lenght of hospital stay and need for operations on pancreas. Leucocyte count and RDW were identified as significant predictors for severe AP and RDW was also identified as significant predictor for mortality in patients with AP. Conclusion: New categories of severity as defined by Revised Atlanta classification are describing well the mortality, lenght of hospital stay and need for interventions in the patients with AP. Leucocyte count and RDW on admission are needed to be confirmed as potential prognostic markers of severity and mortality in AP., and Katarína Floreánová, Petr Dítě, Bohuslav Kianička, Lenka Dovrtělová, Marie Přecechtělová
Mnohočetný myelom (MM) a solitární plazmocytom (SP) jsou nejčastější primární nádory páteře. Léčba MM a SP páteře je komplexní proces, který zahrnuje léčbu kauzální s cílem potlačit nádorový klon a dále léčbu podpůrnou, jejíž součástí je i chirurgická terapie. Operace přispívají k lepší kvalitě života a nabývají na významu a smysluplnosti zejm. díky zlepšené prognóze onemocnění. Navrhli jsme algoritmus operační léčby MM a SP a ten jsme dále prospektivně ověřovali a jeho vyhodnocení bylo cílem této studie. Pacienti byli operováni v průběhu 10 let, minimální doba sledování byl jeden rok. Soubor tvořilo 32 pacientů (20 mužů a 12 žen) s průměrným věkem 61 let. Operováno bylo celkem 61 obratlů. Důvodem k operaci byly projevy útlaku míchy a progredující neurologický deficit (hodnoceno Frankelovou škálou) nebo na konzervativní léčbu nereagující axiální bolest (hodnoceno VAS; Visual Analogue Scale) páteře. Provedena byla některá z těchto operací: vertebroplastika (VP), laminektomie, transpedikulární fixace, somatektomie a jejich kombinace, nebo okcipito‑cervikální fixace. Pooperační VAS a Frankelova škála byly vyhodnoceny za jeden rok, skiagramy a MR jsme provedli a zhodnotili každý jeden rok. U žádného pacienta nenastala lokální recidiva tumoru ani selhání stabilizace na operovaném úseku v celém sledovaném období. Průměrný předoperační VAS byl 6,8 a jeden rok po operaci se průměrný VAS snížil na 1,1. Všechny operační výkony vedly nejen ke kontrole bolesti, ale také k prevenci nebo zlepšení neurologického postižení po celou dobu sledování. Hodnotili jsme náš postup – algoritmus operací, míru radikality a jejich načasování jako optimální pro MM i SP., Multiple myeloma (MM) and solitary plasmacytoma (SP) are the most frequent primary tumors of the spine. Management of the spinal MM and SP is a complex process involving causal treatment to suppress the tumor clone, as well as supportive therapy, including surgery and radiotherapy. Surgery should be considered because of its favourable effect on disease prognosis. We proposed a surgical treatment algorithm in patients with spinal MM and SP and the aim of this article is to present prospective evaluation of this algorithm. Patients undergoing surgical treatment during the past 10 years were included in this study, with the minimum follow-up of one year. A total of 32 patients (20 males and 12 females) with the mean age of 61 years were included. Surgery of 61 vertebrae was performed. The procedures were indicated for progressing neurological deficit (Frankel score) and for axial spinal pain (VAS classification). We performed the following procedures: vertebroplasty, laminectomy, transpedicular fixation, somatectomy, and their combination, or occipito-cervical fixation. Frankel score and VAS was assessed one year after the surgery and X-ray and spinal MRI was performed every year. No local relapses of the tumor or stabilization failure were detected. The mean preoperative VAS was 6.8 and improved to 1.1 one year after the surgery. During the follow up period, we observed positive effect of surgery on pain control and on prevention or improvement of neurological dysfunction. The authors concluded that all surgical procedures, the extent of resection and timing were adequate in all subjects. Key words: multiple myeloma – solitary plasmacytoma –vertebroplasty – transpedicular fixation – somatectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Hrabálek, T. Wanek, J. Minařík, J. Bačovský, V. Ščudla, M. Vaverka
Úvod: Výsledky poskytované chirurgické péče v širším přesahu jsou obtížně dosažitelné. Práce testovala systém účtování zdravotní pojišťovně z hlediska využitelnosti dat. Metoda: Analyzováno bylo 6879 operací tříselné kýly v období 2008–2015. Využit byl systém účtování v DRG Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky. Výsledky: Operace provedlo 156 pracovišť. V režimu jednodenní chirurgie bylo provedeno 3,8 % (248) výkonů, z toho 77 % (193) bylo operováno laparoskopicky. Za hospitalizace bylo provedeno 96,2 % (6631) výkonů, medián délky hospitalizace byl 4 dny. U hospitalizovaných pacientů byla otevřená plastika bez síťky provedena v 36,54 % (2423), otevřená plastika se síťkou v 19,84 % (1316), laparoskopická plastika v 43,61 % (2892). Reoperace pro recidivu v souboru byla v 1,85 % (127), po otevřené plastice bez síťky v 2,76 % (66), po otevřené plastice se síťkou v 1,66 % (22), po laparoskopické plastice v 1,19 % (37). Predikce recidiv do 5 let byla 2,42 % celkem. Hodnoceny byly i další parametry. Závěr: Studie potvrdila využitelnost systému pojištění k získání relevantních dat o léčbě vybrané diagnózy., Introduction: Information about actual results of provided surgical care is difficult to obtain. We tested the insurance company billing system in terms of data usability. Methods: 6,879 groin hernia surgeries carried out from 2008 to 2015 were analysed using registry data of one health insurance company. Results: Groin hernia surgeries were performed by 156 providers in the Czech Republic. Day surgeries were used in 3.8% cases (248), of which laparoscopic surgeries were used in 77% (193) of patients. The other 96.2% (6,631) surgeries were carried out on inpatients with the median hospital stay of 4 days. Of this number: open procedures without the use of a mesh were done in 36.54% (2,423), open procedures using a mesh in 19.84% (1,316), and laparoscopic procedures in 43.61% (2,892) cases. Reoperations for recurrence after hernia repair were done in 1.85% (127) of all cases, while 2.76% (66) reoperations were done after open procedures without the use of a mesh, 1.66% (22) after open procedures using a mesh, and 1.19% (37) after laparoscopic surgeries. The prediction rate for recurrent hernia incidence within 5 years was 2.42% in all cases. Others parameters were also evaluated. Conclusion: The study confirmed usefulness of the DRG data registry of health insurance companies for obtaining relevant information on the surgical procedures., and P. Chmátal, L. Tuka, D. Jandová
Cíl práce: Analyzovat výsledky indukovaných porodů u primipar po ukončeném 41. týdnu těhotenství bez další zátěže. Typ studie: Retrospektivní klinická studie. Název a sídlo pracoviště: Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK v Praze, Nemocnice Na Bulovce. Materiál: V letech 2011–2013 porodilo na Gynekologicko-porodnické klinice v Nemocnici Na Bulovce celkem 6 317 žen. U 203 prvorodiček byl porod indukován po ukončeném 41. týdnu těhotenství prostaglandinem dinoproston. Do kontrolní skupiny bylo zařazeno 291 primipar se spontánním začátkem porodu po termínu. Metodika: Porovnali jsme u obou skupin věk rodiček, celkovou délku porodu, celkovou krevní ztrátu, rozdíly ve způsobu ukončení porodu, výskyt hypotonie děložní a manuální vybavení placenty, porodní poranění, četnost epidurální analgezie a poporodní adaptaci novorozenců (Apgarové skóre a pH z pupečníkové krve novorozenců). Údaje byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a statisticky zpracovány. Výsledky: Ve sledované skupině jsme zjistili signifikantně vyšší četnost ukončení porodu císařským řezem (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statisticky významně vyšší krevní ztrátu (341 ml vs 314 ml, p = 0,002) a četnost podání epidurální analgezie (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001). Další sledované parametry byly srovnatelné u obou skupin. Předpokládaný vliv věku nad 35 let na frekvenci císařského řezu nebyl v této studii prokázán. Závěr: U primipar s indukovaným porodem jsme zjistili výrazně vyšší frekvenci císařských řezů. Délka porodů a frekvence hypotonie děložní byly srovnatelné s kontrolní skupinou. Farmakologická indukce porodu prostaglandinem E2 z důvodu potermínové gravidity představuje u primipar silný rizikový faktor k ukončení císařským řezem., Objective: To analyse effect of induced labor in primiparous women after completed 41st gestation week without any other pathology. Design: Retrospective clinical study. Setting: Department of Gynaecology and Obstetrics, First Faculty of Medicine, Charles Univesity in Prague, Hospital Na Bulovce. Material: Altogether 6 317 women delivered at Hospital Na Bulovce in Prague between years 2011–2013. In 203 primiparous women after completed 41st gestation week, labor was induced by prostaglandin dinoproston. The control group consisted of 291 primiparae with spontaneus onset of labor after the term. Methods: We compared the groups in respect to patient´s age, parity, total duration of labor, total blood loss, frequency of different ways of delivery, frequency of analgesia, frequency of diverse delivery injuries, manual removal of placenta and uterine hypotonia, neonatal outcomes (Apgar score of newborns, and the pH of umbilical arterial and vein blood). Data were retrospectively obtained from the medical documentation and statistically processed. Results: We proved significantly higher frequency of Caesarean sections (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statistically significant higher blood loss (341 ml vs 314 ml, p = 0,002), and frequency of epidural analgesia applications (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001) in the study group. Other analysed parameters were similar in both groups. Expected effect of age more than 35 years on frequency of Caesarean section was not proved in the study group. Conclusion: We found a substantially higher frequency of Cesarean sections in primiparous women with induced labor. The duration of delivery and the frequency of uterine hypotonia were similar as in the control group. The pharmacological labor induction is a strong risk factor for Caesarean delivery in primiparous women with induced labor for postterm pregnancy., and Lenka Krajčiová, Michael Halaška, Iva Mikysková, Eva Homolková, Borek Sehnal
Úvod: Cílem práce je zhodnocení našich zkušeností a výsledků s použitím hybridních rekonstrukcí v terapii multietážového postižení tepenného systému dolních končetin a vyhodnocení vlivu indikace a typu hybridní rekonstrukce na jejich průchodnost. Metoda: Retrospektivní analýza souboru pacientů s prospektivním sběrem dat. Na základě typu hybridní rekonstrukce rozdělení pacientů do 5 skupin. Skupina pacientů „1“ podstoupila transluminální angioplastiku (TA) ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s plastikou tepen v třísle (35 pacientů; 27,6 %). Skupina pacientů „2“ podstoupila TA ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s infrainguinálním bypassem (15 pacientů; 11,8 %). Skupina pacientů „3“ podstoupila plastiku tepen v třísle v kombinaci s TA výtokového traktu končetiny: AFS ? AP ? bércové tepny (52 pacientů; 40,9 %). Skupina pacientů „4“ podstoupila provedení infrainguinálního bypassu v kombinaci s TA distálně od místa distální anastomózy rekonstrukce (3 pacienti; 2,4 %). Skupina pacientů „5“ představuje heterogenní skupinu hybridních rekonstrukcí, které nespadaly do některé ze 4 výše uvedených skupin (22 pacientů; 17,3 %). Na základě indikace k výkonu rozdělení souboru do 3 skupin: skupina „ALI“ pacienti s akutní končetinovou ischemií, skupina „CLI“ pacienti s kritickou končetinovou ischemií, skupina „II“ pacienti s klaudikačními obtížemi. Analýza průchodností provedena s použitím Kaplan-Meier life tables. Porovnání průchodnosti mezi skupinami provedeno pomocí log-rank testu. Statistická analýza provedena s použitím softwaru IBM SPSS Statistics 21.0 . Výsledky: Soubor prezentuje 127 pacientů, kteří podstoupili 127 hybridních intervencí. Technický a klinický úspěch hybridní rekonstrukce byl 96,9 % a 98,4 %. 30denní perioperační mortalita byla 3,1 %. Výsledky primární (PP), primární asistované (PAP) a sekundární (SP) průchodnosti ve 2 letech byly nejlepší u pacientů s hybridním výkonem typu „1“ a „3“, tedy kombinací plastiky tepen v třísle a transluminální angioplastiky vtokového nebo výtokového traktu končetiny. Výsledky skupiny „1“ v pořadí PP, PAP a SP ve 2 letech: 80,6 %, 84,3 % a 84,3 %. Výsledky skupiny „3“ ve 2 letech ve stejném pořadí: 81,1 %, 82,8 % a 86,3 %. O poznání horších výsledků bylo dosaženo u pacientů ze skupiny „2“ a „5“. Výsledky PP, PAP a SP ve 2 letech u pacientů ze skupiny „2“ byly: 39,4 %, 59,1 % a 59,1 %. Výsledky průchodnosti pacientů z heterogenní skupiny „5“ byly ve 2 letech: 30,4 %, 49,2 % a 70,7 %. Při zohlednění vlivu indikace na průchodnost rekonstrukce ve 2 letech byly nejlepší výsledky primární asistované a sekundární průchodnosti dosaženy u pacientů ze skupiny „CLI“: 81,6 % a 86,2 %. Jenom primární průchodnost ve 2 letech byla nejlepší u pacientů s klaudikacemi (skupina „II“), a to 71,1 %. Pacienti indikováni k hybridnímu výkonu pro akutní končetinovou ischemií (ALI) dosahovali nejhorších výsledků z uvedených 3 skupin, a to PP, PAP a SP ve 2 letech: 33,7 %, 46,2 % a 45,5 %. Amputation-free survival ve 2 letech měl nejlepší hodnotu pro pacienty ze skupiny „CLI“, a to 89,1 % („II“ 81,9 %; „ALI“ 61,4 %). Overall-survival a amputation-free survival ve 2 letech za celý soubor dosahovaly hodnot 93,2 % a 82,3 %. Závěr: Hybridní revaskularizace je kombinovaný výkon, který umožňuje řešení multietážového postižení tepenného systému dolních končetin v rámci jednoho sezení. Je zatížen nízkým rizikem periprocedurální mortality a morbidity pro pacienta. Lze jím dosáhnout dobrých výsledků průchodnosti tepenného systému a záchrany končetiny bez ohledu na typ chronické ischemie (klaudikace, kritická končetinová ischemie). Výsledky u pacientů s akutní končetinovou ischemií jsou inferiorní. Jako výkon s nejlepšími výsledky nám vychází kombinace plastiky tepen v třísle spojená s transluminální angioplastikou vtokového nebo výtokového traktu končetiny., Introduction: The goal of this study was to evaluate our experience and results of single staged hybrid procedures for revascularization of lower extremities affected by multilevel arterial occlusive disease. We analysed the effect of the indication and type of reconstruction on patency. Method: Patients were retrospectively reviewed. Data collection was conducted prospectively. Patients were divided into 5 groups based on the type of hybrid reconstruction. Group “1” included patients who underwent transluminal angioplasty (TA) ? stenting of iliac arteries with endarterectomy (EA) and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (35 patients; 27.6 %). Group “2” included patients who underwent TA ? stenting of iliac arteries with infrainguinal bypass (15 patients; 11.8 %). Group “3” consisted of patients who underwent TA ? stenting of outflow lower extremity arteries: superficial femoral artery ? popliteal artery ? crural arteries in combination with EA and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (52 patients; 40.9 %). Group “4” represented patients who underwent infrainguinal bypass surgery in combination with TA distal to the site of open reconstruction (3 patients; 2.4%). Group “5” represented a heterogenous population of patients who underwent a hybrid reconstruction which did not belong to any of the 4 previously mentioned groups (22 patients; 17.3 %). The patients were divided into 3 groups based on the indication criteria of the intervention: Patients with acute limb ischemia (ALI) were put into group “ALI”. Patients with critical limb ischemia (CLI) were put into group “CLI”. Patients with claudications were put into group “II”. Patency analyses were performed using Kaplan-Meier life tables. Differences in patency rates between the different groups of patients were determined using the log-rank test. Statistical analysis was performed using the software IBM SPSS Statistics 21.0. Results: The study included 127 patients who underwent 127 hybrid arterial procedures. Technical and clinical success rates were 96.9% and 98.4%. 30-day perioperative mortality rate was 3.1%. The primary (PP), assisted-primary (APP) and secondary patency (SP) results at 2 years were the best amongst the patients from groups “1” and “3”. These patients underwent patch arterioplasty ? EA of the femoral bifurcation in combination with transluminal angioplasty of inflow or outflow arteries of the lower extremity. The resulting PP, APP and SP rates at 2 years in group “1” were 80.6%, 84.3% and 84.3%. Patency rates in group “3“ in the same order at 2 years were 81.1 %, 82.8% and 86.3%. Significantly lower patency rates were achieved in patients from groups “2“ and “5“. The resulting PP, APP and SP rates in group “2” at 2 years were 39.4%, 59.1% and 59.1%; in group “5“ at 2 years they were 30.4%, 49.2% and 70.7%. Taking into account the effect of the indication on patency rates, we found that patients from group “CLI” had the best APP and SP rates at 2 years: 81.6% and 86.2%. Only the PP rate at 2 years was the best in group “II” (patients with claudications): 71.1%. Patients who underwent their operations because of acute limb ischemia (group “ALI”) achieved the worst results among these 3 groups. Their PP, APP and SP rates at 2 years were 33.7%, 46.2% and 45.5%. Patients from the group „CLI“ had the best amputation-free survival at 2 years: 89.1% amongst the 3 groups subdivided according to the indication for the intervention (“II“ 81.9%; “ALI“ 61.4%). Overall survival and amputation-free survival at 2 years were 93.2% and 82.3%, respectively, for the whole studied population. Conclusion: The hybrid procedure is an intervention which combines endovascular and open reconstruction performed at the same time. Hybrid procedures provide effective therapy for patients with multilevel lower extremity arterial disease. They have low complication rates, periprocedural morbidity and mortality. Using these procedures, we are able to achieve good limb salvage rates and patency rates irrespective of the form of chronic limb ischemia (claudications, critical limb ischemia). Results for patients with acute limb ischemia are inferior. The combination of patch arterioplasty ? endarterectomy of the femoral bifurcation with transluminal angioplasty of inflow or outflow limb arteries is our hybrid procedure of choice with the most favourable results., and E. Biroš, R. Staffa, R. Vlachovský, M. Trnová-Chudárková, B. Vojtíšek, I. Suškevič, E. Janoušová
Anémie je poměrně časté onemocnění zejména u žen a to v těhotenství i mimo ně. Protože její příznaky mají široké spektrum – mohou zhoršovat kvalitu života až být život ohrožující, je třeba na tento zdravotní problém myslet a vyšetřovat ženy, aby se vyloučila přítomnost anémie, a pokud se potvrdí, že je pacientka anemická, adekvátně ji léčit. Klíčová slova: anémie – gynekologie – těhotenství – perinatologie, Anaemia is a common disease in pregnancy, even in non-pregnant women. Symptoms have a wide spectrum – may reduce the quality of life or even life-threatening directly. That is why it is necessary to examine and adequately treated. Key words: anaemia – gynecology – pregnancy – perinatology, and Hana Vráblíková, Michal Koucký
N‑metyl‑D‑aspartát receptorová (NMDAR) encefalitida je nedávno definované autoimunitní postižení centrálního nervového systému (CNS). Podstatou neurologických potíží je porucha synaptického přenosu v důsledku internalizace NMDA receptorů po navázání autoprotilátek. V následujícím sdělení přinášíme nejnovější informace o onemocnění a jeho diagnostice. Současně dokládáme klinický průběh, strategii léčby a sledování našich pěti pacientek., N-methyl-D-aspartate encephalitis is a recently defined autoimmune disorder of the central nervous system. Neurological symptoms are associated with antibody-dependent internalization of NMDA receptors that leads to synapse disruption. Information about the disease, therapy and diagnosis are followed by clinical experience with our group of five patients., and Z. Libá, J. Hanzalová, V. Sebroňová, V. Komárek