Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí "účelu" sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního (kritického a instrumentálního) pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový motiv "sebe-konfrontace" společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem "využitelnosti" vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy., The article analyses the theories of cultural lag elaborated by Thorstein Veblen and William F. Ogburn. In particular, it pursues two motives: how the relation between social science and its audience had been implied in their respective approaches, and how the “lag” argument had been employed in their view of the “purpose” of social science. It is demonstrated here that the essentially identical theory had been transformed in their “argumentative strategies” and “styles of writing” to fit their distinctive (critical and instrumental) concepts of social science. Veblen’s key motif of “selfconfrontation” of society is contrasted with Ogburn’s motif of “applicability” of knowledge with regard to reflections on literary technologies of science., Jan Balon., and Obsahuje bibliografii
Součástí tektonických změn, kterými dnes prochází akademické prostředí napříč obory, je specifický - a na první pohled triviální - rys. Vědci publikují čím dál více odborných článků a knih. Globální akademické publikace rostou meziročně o osm až devět procent, což znamená, že se jejich objem zdvojnásobí asi každých devět let. Tento trend je znatelný i v České republice. V roce 2013 byla druhým největším celostátním nakladatelstvím, co se počtu vydaných titulů týče, Univerzita Palackého v Olomouci (vydala v daném roce skoro 500 titulů), Univerzita Karlova byla pátým největším (asi 360) a Masarykova univerzita sedmým (310 knih). V současném systému hodnocení a financování vědy není příliš ojedinělým jevem, když humanitně a společenskovědně orientovaní akademici produkují pět až šest článků a jednu až dvě knihy ročně - aby si udrželi zaměstnání, dosáhli na rozumný plat, splnili (grantový) plán. Kdo jsou však čtenáři těchto textů? Zatímco autorů a autorek jsou dnes pod tlakem systému hodnocení a financování výzkumu přehršle, čtenářů, recenzentů a diskutujících je málo a akademická půda se tak stává souborem monologů, případně specializovaných, málo propojených diskusí. and Tereza Stöckelová, Filip Vostal.
This article argues that understanding any space or site relies on a knowledge of its fourth dimension - the timescape. It will explore this by situating the investigation in the museum - a place of heightened contrivance which could easily be shallowly interpreted as "mere style". It will defend a new method of investigating museum temporality which combines both phenomenology and literary theory, and will replace the idea of geo-epistemology with geochronic epistemology: an understanding of context and situation which takes on time as well as spatial location. In so doing, it moves on from notions of the museum as a place out of time, situating it in the networks of meaning, power and politics in which we have lived and are living. Thus, "the whole space of the exhibition" as Lyotard said, "becomes the remains of all time": the Museum on the Edge of Forever., Tento článek pracuje s argumentem, že porozumění jakémukoliv prostoru či místu se odvíjí od znalosti jeho čtvrtého rozměru – krajiny času. Toto tvrzení probádává tak, že zasazuje výzkum do muzea – místa se zvýšenou mírou machinace, již by bylo snadno povrchně interpretovat jako "pouhý styl“. Článek obhajuje novou metodu zkoumání temporality muzea, jež v sobě kombinuje fenomenologii i literární teorii a nahrazuje myšlenku geoepistemologie geochronickou epistemologií: porozuměním kontextu a situaci, jež je umístěno jak v čase, tak v prostoru. Tím, že tak činí, se článek posunuje od pojetí muzea jakožto místa mimo čas a zasazuje jej do sítí významů, moci a politiky, v nichž jsme žili a stále žijeme. Takto se "veškerý prostor výstavy“, jak poznamenal Lyotard, "stává pozůstatkem všeho času: muzeem na okraji věčnosti., and Jennifer Walklate.