Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010). Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost., Michal Kopeček., and Tři hlasy k jedné knize
Tématem článku je činnost Einsatzgruppe H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Einsatzgruppe H (Operační skupina H) byla jedna ze speciálních jednotek podřízených berlínskému Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), která byla koncem srpna 1944 vyslána společně s dalšími německými složkami na území Slovenska po vypuknutí protifašistického povstání. Prvořadým úkolem tohoto nově vytvořeného útvaru bylo „dořešení židovské otázky“, tedy zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Kromě toho však Einsatzgruppe H zasahovala téměř do všech sfér fungování slovenského státu a stala se podle autorky až do konce války jedním z tamních rozhodujících aktérů. Velitel jednotky byl pověřen kompletním zpravodajstvím o dění na Slovensku, její příslušníci se účastnili vojenských akcí při potlačování povstání, dohlíželi na události v politické, hospodářské, sociální i kulturní oblasti a podnikali v případě potřeby příslušná opatření. Během svého nasazení se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zločinech spáchaných na slovenském území vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména židovskému. Jak autorka konstatuje, tyto zločiny však zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti, aniž by byli konfrontováni se svou činností na povstaleckém Slovensku. and Lenka Šindelářová.
Proces československé kolektivizace zachytili historici v uplynulém čtvrtstoletí již z mnoha úhlů a zmapovali jej v četných detailech, autoři k němu ale přistoupili jinak, když ve společné práci pohlížejí na přeměny československého venkova v padesátých a šedesátých letech minulého století prizmatem jejich uměleckého zpracování v dílech tehdejších filmařů. Zachytili přitom pozoruhodný vývoj ve způsobu zobrazování tématu od prvoplánových ideologických agitek natáčených v prvních letech po komunistickém převratu po vícevrstevnatá umělecká pozdějších šedesátých let, do nichž tvůrci vkládali kritickou reflexi nedávné minulosti a jimiž se snažili řešit etické otázky přítomné doby. Recenzent oceňuje zvláště kapitoly věnované tematickým okruhům, jako je religiozita, kultura, folklor, rodina, krajina nebo „duše venkova“, v dobové kinematografii a rozbory některých důležitých filmových snímků., In the past twenty-five years or so, the process of collectivization in Czechoslovakia has been discussed by historians from many angles and in great detail. The authors of the volume under review, however, approach the topic differently, considering changes in rural Czechoslovakia in the 1950s and 1960s as they were portrayed by film-makers. The authors consider the remarkable developments in the portrayal of the topic, from primarily ideological propaganda filmed in the early years after the Communist takeover to the many-layered artistic works of the later 1960s, in which film-makers also incorporated criticism of the recent past and tried to consider ethical questions of their times. The reviewer particularly appreciates the chapters concerned with groups of themes in cinematography and analyses of important films of those days, such as religion, the arts, traditional ways of life, family, and the land as the ‘soul of the countryside’., and [autor recenze] Vladimír Březina.
a1_LUKEŠ, Igor: Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Z angličtiny přeložili Jan Jirák a Ladislav Köppl. Praha, Prostor 2014, 383 strany, ISBN 978-80-7260-292-6. Monografie Igora Lukeše vyšla původně ve Spojených státech pod názvem On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York, Oxford University Press 2012). První ze tří recenzních statí, které se zde o ní publikují ve společném rámci „Tři hlasy k jedné knize“, je pojednána na širším půdoryse analýzy americko-československých vztahů v bezprostředně poválečných letech. Kniha je podle Mareše výsledkem rozsáhlého výzkumu ve všech nejdůležitějších amerických i českých archivech, navíc je autorovou mimořádnou zásluhou pořízení početných interview s účastníky popisovaných dějů a využití souboru nepublikovaných rukopisů, které mu poskytli. Nabízí velmi atraktivní, ba strhující četbu, díky níž si čtenář udělá velmi dobrý obraz o tom, co vedlo ke komunistickému převratu v únoru 1948, tento obraz však není úplný ani zcela vyvážený. V práci o selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze jsou podle Mareše poněkud paradoxně nejsilnější stránkou objevné pasáže věnované aktivitám československých zpravodajských služeb proti zdejšímu velvyslanectví a zástupcům Spojených států. Problematické jsou výklady postavené na neadekvátních pramenech, faktografické nepřesnosti a opomenutí i cílené interpretační posuny, což Mareš dokládá na rozboru otázky stažení americké armády z Československa, role Československa v poválečné americké politice a charakteru amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta (1892-1950)., a2_Lukeš podle jeho názoru příliš podléhá představě o klíčovém významu Československa jako „zkušebního polygonu“, na němž Američané testovali možnost udržovat přátelské vztahy se Sovětským svazem, přičemž nebere do úvahy podstatné vývojové posuny. Především ale předkládá vykonstruovaný portrét Steinhardta jako původně schopného a zodpovědného diplomata, který v důsledku kariérního zklamání ve své pražské misi selhal, když se nezajímal o zdejší dění a před velvyslaneckými povinnostmi dával přednost soukromým záležitostem., b1_Lukeš, Igor. Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Trans. from the English by Jan Jirák and Ladislav Köppl. Prague: Prostor, 2014, 383 pp., ISBN 978-80-7260-292-6. The book under review is a Czech translation of Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York and Oxford: Oxford University Press, 2012), whose Czech title translates as ‘Czechoslovakia on the edge of the abyss: The failure of US diplomats and secret services in Prague, 1945-48’. The first of the three reviews, published here as part of the section ‘Three Readings of One Book’, is conceived on the broader plan of an analysis of US-Czechoslovak relations in the years immediately after the Second World War. The book, according to the reviewer, is the result of extensive research in all of the important American and Czech archives. Moreover, it is to the author’s great credit that he conducted numerous interviews with people involved in the described events and has made use of the unpublished manuscripts they provided him with. He offers a highly attractive, indeed gripping, account, thanks to which the reader gets a very good idea of what it was that led to the Communist takeover in late February 1948. But this picture is neither complete nor balanced. In this work about the failure of US diplomats and the US secret services in Prague, its greatest strength, according to the reviewer, is, somewhat paradoxically, the revealing passages about the activities of the Czechoslovak intelligence services against the US Embassy and its representatives in Czechoslovakia., b2_What is problematic, however, is the interpretations based on insufficient sources, factual imprecision, and careless interpretation or even intentional shifts, which the reviewer exposes by analysing the withdrawal of the US Army from Czechoslovakia, the role of Czechoslovakia in post-war US policy, and the character of the US Ambassador to Czechoslovakia, Laurence A. Steinhardt (1892-1950). Lukeš, according to the reviewer, too readily accepts the idea that Czechoslovakia was of great importance as an American ‘testing ground’ to determine the possibilities of maintaining friendly relations with the Soviet Union, while he fails to take into account essential shifts in developments. Above all, however, he presents a contrived portrait of Steinhardt as an originally capable and responsible diplomat who, in consequence of professional failures in his Prague mission, ceased to take an interest in Prague events, paying more attention to his private affairs than his ambassadorial duties., and Petr Mareš.
V této zprávě autoři informují o mezinárodním workshopu, který se uskutečnil v Praze ve dnech 4. a 5. listopadu 2013 pod názvem „Horizonty multi- a interdisciplinarity: Možnosti vytvoření badatelské sítě historiků vědy a techniky“. Oba byli spolu s Helenou Durnovou z Masarykovy univerzity v Brně organizátory tohoto setkání českých a norských badatelů, financovaného z programu Norských fondů, jehož cílem bylo vytvořit společnou výzkumnou i praktickou agendu českých a norských historiků vědy a techniky pro léta 2014 až 2017.