Srovnávací studie konfrontuje situaci německy mluvících Židů v Československu a v Polsku v prvních letech po druhé světové válce. Zabývá se jejich právním postavením a problémy s občanstvím, překážkami jejich začlenění do československé a polské společnosti, obtížemi při restitucích jejich majetku a tlaky na jejich odchod za hranice, což dokládá na vybraných konkrétních příkladech. Konstatuje, že v obou zemích německy hovořící Židé nezapadali do uměle vytvořených černobílých kategorií národních nepřátel na jedné straně a vlastenců („národně spolehlivých“) na straně druhé. Tento neurčitý status se projevil i v jejich nevyjasněném právním postavení. Zvláště v Československu se museli (často marně) domáhat (znovu)získání československého občanství, které po válce ztratily automaticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. V Polsku měli na polské občanství nárok německy mluvící Židé, kteří byli do roku 1939 polskými občany, složitější byla situace Židů ze znovunabytých území Polska a osob ze smíšených manželství. Autorka upozorňuje na každodenní problémy těchto osob, které byly v obou zemích podobné: nemožnost užívání německého jazyka a problémy s komunikací, sociální diskriminace, nedostatečná finanční podpora, problémy se sháněním práce a s restitucí majetku. Většina německy mluvících Židů se proto snažila z Polska i Československa vycestovat. V závěru si autorka klade otázku, zda se Židé, zejména pokud mluvili Německy, nedostali po válce do pozice nechtěných obětí nacistické zvůle, které sice přežily holokaust, ale ve své vlasti se pro většinové obyvatelstvo staly cizinci., This article compares the situation of the German-speaking Jews both of Czechoslovakia and of Poland in the early years after the Second World War. The author considers their legal status and problems with citizenship, the obstacles to their being re-included in Czechoslovak and Polish societies, the diffi culties they faced in seeking the restitution of their property, and the pressures on them to leave their countries. She demonstrates this with specifi c cases, and concludes that the German-speaking Jews in both countries did not fall into artifi cially created black- -and-white categories of national enemies on the one hand and patriots (''nationally reliable'') on the other. This uncertain status was also manifested in their unclear legal status. Particularly in Czechoslovakia, the Jews were required to struggle (ultimately often in vain) to re-acquire their citizenship, which all people of German or Hungarian ethnicity (národnost) had automatically lost after the war. In Poland, German-speaking Jews who were Polish citizens up to 1939 had a right to Polish citizenship, but the situation was more complicated for Jews from the newly acquired territories of Poland and for people from mixed marriages. The author points out that the everyday problems faced by these people were similar in both countries: the impossibility of using German and the problems with communication, social discrimination, insuffi cient fi nancial support, fi nding work, and the restitution of their property. Most of the German-speaking Jews therefore tried to leave Poland and Czechoslovakia. The author concludes her article by asking whether after the war the Jews, particularly those whose everyday language was German, did not fi nd themselves in the position of unwanted victims of Nazi arbitrary rule, having survived the Shoah, but remaining, for majority society, aliens in their own countries., and Kateřina Čapková.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Milan Otáhal (1928-2017) byl předním historikem soudobých dějin Československa. V šedesátých letech byl vedoucím oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV, na začátku sedmdesátých let byl z ústavu propuštěn a vyloučen z KSČ. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a působil v historickém samizdatu jako nezávislý historik. Od devadesátých let byla jeho vědecká činnost spjata s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Soustředil se v ní především na dějiny protirežimní opozice a společnosti v období 1969 až 1989 a na úlohu studentů a inteligence při změně politických poměrů na konci osmdesátých let. Těmto tématům věnoval řadu faktograficky bohatých a interpretačně osobitých publikací. Autor nekrologu připomíná hlavní badatelské přínosy Milana Otáhala pro poznání a pochopení nejnovějších československých dějin a zdůrazňuje, že patřil k těm historikům, kteří svou dobu nejen intelektuálně reflektovali, ale také intenzivně prožívali a spoluvytvářeli., Milan Otáhal (1928-2017) was a leading historian studying the contemporary history of Czechoslovakia. In the 1960s, he was the head of the Department of Modern History of the Historical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences; in the early 1970s, he lost his job at the institute and was expelled from the Communist Party of Czechoslovakia. He was one of the first signatories of Charter 77 and was active in the historical samizdat as an independent historian. Since 1990 his scientific activity was connected with the newly established Institute for Contemporary History. His main focus was the history of the anti-regime opposition and of the society between 1969 and 1989, and the role if students and intelligentsia in the change of the political situation in the end of the 1980s. He wrote a number of factographically rich and interpretationally distinctive publications on these topics. The author of the obituary mentions principal contributions of Milan Otáhal to the knowledge and understanding of Czechoslovakia´s most recent history, emphasizing that he was a historian who was not only intellectually reflecting the period he was living in, but who was also intensively experiencing and co-creating it., Oldřich Tůma., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
a1_Autorka představuje a hodnotí tři vydané svazky rozsáhlého edičního projektu Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, který je převážně dílem švýcarského historika Adriana von Arburga a jeho českého kolegy Tomáše Staňka, a zasazuje tento badatelský a publikační počin do širokého pole soudobého diskurzu o masových migracích (odsunech, vysídleních, vyhnáních) obyvatelstva v Evropě po druhé světové válce. V této souvislosti kritizuje koncept etnických čistek, tak jak jej vyložil a zpopularizoval zejména americký historik Norman M. Naimark. Uvedený koncept podle ní nevěnuje pozornost empirickému výzkumu specifických historických situací, a zejména politických aspektů různých forem migrací, a namísto toho konstruuje na základě povrchních podobností migrací zevšeobecňující obraz univerzálního pomýlení Evropanů ve dvacátém století. V této optice pak někteří autoři užívají i zavádějící analogie represivních praktik v nacistickém režimu a poválečném Československu, v personifikované podobě mezi Adolfem Hitlerem a Edvardem Benešem. Podle zjištění Evy Hahnové tyto přístupy často jen oživují legendy a stereotypy tradované v německých interpretacích vysídlení Němců z Československa a předešlých událostí, což autorka ilustruje na tezích poválečných propagandistických spisů vůdce německých sociálních demokratů v exilu Wenzela Jaksche a jeho stoupenců určených pro mezinárodní veřejnost. Dále autorka podává přehled dosavadních edicí historických pramenů k vysídlení Němců z Československa a zdůrazňuje nový přístup Tomáše Staňka a Adriana von Arburga. Reflektují sice stejné historické události, narozdíl od jiných edicí však neužívají emocionálně zabarvenou rétoriku a nesledují politické cíle., a2_Nesoudí, ale osvětlují, a díky tomu nabízejí přesvědčivější důkazy o těžkých zkušenostech německých obyvatel než propagandistické výklady. Kromě toho poprvé systematicky zpřístupňují dosud opomíjené dokumenty k tématu z desítek českých archivů a výpovědi pamětníků kriticky porovnávají s jinými dostupnými informacemi. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že uplatňují teritoriální pohled na migrace v poválečném Československu oproti dosud běžnému, historicky ale již překonanému pohledu etnickému. To jim umožňuje uchopit vysidlování Němců a nové osidlování jimi obývaného území jako dva propojené, komplementární procesy a podat celostní obraz poměrů v tehdejším československém pohraničí. Autorka rekapituluje nové poznatky v dosud vydaných svazcích, které podle ní proměňují zažitý obraz poválečného Československa, a závěrem upozorňuje na vážné překážky v dokončení celé edice., b1_This is a review of the three volumes published so far in a large project called The Expulsion of the Germans and Changes in the Czech Borderlands, 1945-51, the work mainly of the Swiss historian Adrian von Arburg and his Czech colleague Tomáš Staněk. The reviewer discusses their research and the resulting publications in the context of the wider discourse on mass migrations (including the transfers and expulsions) of peoples of Europe after the Second World War. She criticizes the concept of ethnic cleansing as it has been interpreted and explained to the general readership particularly by the American historian Norman M. Naimark (b. 1944, Professor of Eastern European Studies at Stanford). This concept, she argues, ignores the empirical research on the special aspects of the historic situations, particularly the political factors of various forms of migration, and it instead constructs, on the basis of superficial similarities between the migrations, a generalizing picture of the overall misguideness of Europeans in the twentieth century. Through this lens, some authors have then also used the misleading comparison of the repressive practices of the Nazi regime and the post-war Czechoslovak regime, as personified by Adolf Hitler and the Czechoslovak President Edvard Beneš. From what she has discovered in her own research, the reviewer argues that these scholarly approaches often merely revive, or keep alive, legends and stereotypes that have been passed on in German interpretations of the expulsion of the Czechoslovak Germans and the events leading up to them. She illustrates this with examples from the propagandistic post-war writings of the head of the Sudeten German Social Democrats, Wenzel Jaksch (1896-1966), and his adherents, which were formulated for the international public., b2_The reviewer also provides an overview of published editions of historical sources on the expulsion of the Czechoslovak Germans, and she emphasizes the newness of Staněk and von Arburg’s approach. Though they consider the same historical events, the works by these two scholars do not, unlike other editions, use emotionally coloured rhetoric, nor do they pursue political ends; rather than judge, they explain, and thanks to that, offer evidence on the arduous experiences of the Czechoslovak Germans which is more persuasive than propagandistic interpretations. In addition to systematically making hitherto forgotten documents from dozens of Czech archives and eyewitness statements accessible for the first time, Staněk and von Arburg critically compare them with other available information. One more essential difference between the publications in this series and other works on the topic is that that they look at migration in post-war Czechoslovakia geographically unlike the hitherto usually historical but outmoded ethnic view. This enables them to explain the expulsion of the Germans and the resettlement of the lands they had occupied as two complementary, interconnected processes, and to offer a comprehensive picture of relations in the Czechoslovak borderlands at that time. The reviewer provides a summary of the new information contained in these volumes, which, she argues, changes the established picture of post-war Czechoslovakia. In conclusion, she points to serious obstacles standing in the way of completing the series., [autor recenze] Eva Hahnová., and Obsahuje bibliografii
a1_Německá otázka byla jedním z důležitých problémů francouzské zahraniční politiky po celé období studené války. Existovaly rozdílné názory na to, zda by mělo být umožněno německé znovusjednocení, a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu. Zatímco politici prvních dekád studené války nemuseli tuto otázku bezprostředně řešit, jelikož železná opona přetrvávala, prezident François Mitterrand se na konci osmdesátých let ocitl v situaci, kdy čelil sérii rychlých, dynamických změn. Tento vývoj jej přinutil k změně politické linie a k hledání nových řešení. Georges-Henri Soutou ve své studii ukazuje, jak se Mitterrandovo postavení a přístup postupně měnily v důsledku odlišných vnějších okolností. Francouzský prezident vkládal velkou důvěru do Sovětského svazu a jeho vůdce, Michaila Gorbačova, a v Kremlu opět spatřoval protiváhu proti Spojeným státům i posílenému Německu (čímž zachovával dlouhodobě uplatňovaný koncept „dvojí bezpečnosti“ ve francouzské zahraniční politice). Když se tato strategie ukázala být chybnou a když se perspektiva znovusjednocení Německa na podzim 1989 stávala stále reálnější, musel Mitterrand formulovat nové přístupy k řešení situace. Jeho konečné rozhodnutí umožnit znovusjednocení Německa (nebo přesněji, nestavět se mu veřejně do cesty) přišlo ruku v ruce s rozhodnutím o posílení Evropského společenství tak, aby mohlo integrovat celé Německo do západního bloku. Toto řešení bylo přijatelné i pro kancléře Helmuta Kohla a znovusjednocení tak mohlo proběhnout mnohem rychleji, než Mitterrand původně očekával. Autor nabízí podrobnou analýzu motivace a cílů, které se promítaly do Mitterrandových činů a rozhodnutí., a2_Zároveň ukazuje, že když Mitterrand v řadě případů nedokázal držet krok s událostmi, často k tomu přispívaly nepřesné zprávy, které dostával od svých poradců a od francouzských diplomatů v zahraničí. I přes tento nedostatek informací byl však Mitterrand schopen uvědomit si, co se v Německu děje a jaké jsou možné důsledky těchto událostí, rychleji než například britská premiérka Margaret Thatcherová a další západní politici., and Georges-Henri Soutou.
Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny
a1_Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit. Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně. Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států., a2_To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě., Oliver Bange ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize
Recenze oceňuje, že autor líčí politickou kariéru Rudolfa Berana (1887–1954), od poloviny třicátých let vůdce agrární strany a za druhé republiky předsedy československé vlády, ve vzájemném propojení s osudy jeho strany a že se do hloubky zabývá řadou ožehavých problémů a témat, jimž se historici většinou spíše vyhýbali. Na druhé straně podle něj autor příliš podléhá subjektivnímu pohledu a svým sympatiím vůči Beranovi, přichází s těžko obhájitelným pojetím třetí republiky (1945–1948) jako nedemokratického režimu a se zjevnou zaujatostí líčí poválečný soudní proces s Beranem. and [autor recenze] Petr Anev.