a1_Autor zkoumá, jak se v socialistickém Československu vytvářel institucionální systém náhradní rodičovské péče o nezletilé děti, jak se vyvíjela jeho praxe i průvodní diskuse expertů. Vládnoucí režim podle něj cíleně neusiloval o zničení rodiny jako základního kamene společnosti ani o umístění co největšího počtu dětí do kolektivní dlouhodobé náhradní péče. Po roce 1945 však státní správa ve spolupráci s odborníky zahájila státní projekt péče o děti, který vykazoval určité prvky sociálního inženýrství a v jehož rámci politici a experti vytvořili nové standardy výchovy a péče o děti. Náhradní péče sledovala vždy několik cílů, protože se zabývala problémy sociálními, zdravotními i ideologickými. Řada dokumentů dotčených ministerstev v padesátých letech otevřeně deklarovala záměr vychovat v ústavních zařízeních pod dohledem státu „nového, socialistického člověka“ a kolektivní péče o děti v dětských domovech byla tehdy standardním způsobem péče o biologické či takzvané sociální sirotky. Později československé orgány postupně reformovaly systém, tak aby nabízel širší škálu možností náhradní péče. Na tlak odborníků z oblastí pediatrie, pedagogiky a dětské psychologie, jako byl Jiří Dunovský či Zdeněk Matějček, kteří v šedesátých letech iniciovali diskusi o „dětské otázce“ a na základě svých výzkumů poukazovali na psychickou, citovou a sociální újmu dětí v kolektivních zařízeních, úřady reagovaly usnadněním osvojení, vytvářením rodinných typů dětských domovů i reálným obnovením pěstounské péče. Experti se na těchto reformách intenzivně podíleli a sledovali jako ideál nukleární rodinu s tradiční rolí matky., a2_Pro „problémové děti“, včetně dětí romského původu, byla pokládána za vhodnou pěstounská péče, obnovená zákonem v roce 1973. Nakonec autor přibližuje historii SOS dětských vesniček v Československu, které jako hybridní forma kolektivní a pěstounské péče sehrály v reformě náhradní péče specifickou roli. O tomto konceptu, založeném na křesťanské výchově a ústřední roli matky, se vedla koncem šedesátých let vypjatá diskuse. Prosadit se jej podařilo v atmosféře liberalizace za pražského jara 1968, a to zejména díky osobnímu nasazení několika expertů, kteří založili sdružení, vybrali velkou sumu peněz, rychle zorganizovali stavbu dvou vesniček a zajistili jejich fungování. Ačkoliv po vydání zákona o pěstounské péči převzal vesničky pod svou správu stát, jejich průkopnické zavedení ve východním bloku i tak ilustruje, jak zásadní změnou prošel systém náhradní péče v Československu během čtyřiceti let socialistické vlády., a1_The author examines how an institutional system of substitute care of minors was built in socialist Czechoslovakia and how it was implemented in practice, including discussion of experts accompanying these processes. He claims the ruling regime was neither striving to destroy the family as the cornerstone of the society, not trying to place as many children as possible under a collective long-term substitute care system. Since 1945, however, state authorities in cooperation with experts launched a children care project which showed some social engineering elements and in the framework of which politicians and experts created new standards of children care and education. The substitute care system was always pursuing multiple objectives, as had to deal with social, medical, and ideological issues. Many documents of relevant ministries openly declared an intention to educate a "new, socialist individual"in state-supervised institutional facilities in the 1950s, and collective care of children in children´s homes was a standard type of care of biological or so-called social orphans at that time. Czechoslovak authorities later made step-by-step modifications of the system to expand the porfolio of substitute care options. Under the pressure of experts in pediatrics, pedagogics, and child psychology, including JIří Dunovský or Zdeněk Matějček, who initiated a discussion of the "childern´s issue" in the 1960s, using results of their research projects to point at psychic, emotional, and social damage to children in collective facilities, the authorities reacted by facilitating the adoption process, establishing family-type children´s homes, and a de facto restoration of foster care., a2_The experts were participating in these reforms very intensively, pursuing a nuclear family with a traditional role assigned to mother as an ideal. As to "problematic children", including those of Romany descent, foster care restored by a legal act in 1973 was considered suitable. In the end of his wrk, the author describes the history of SOS children´s villages in Czechoslovakia a hybrid form combining collective and foster care, which played a specific role in the substitute care reform. The concept, which was based on Christian education and the central role of mother, was heatedly discussed in the late 1960s. It was possible to implement it in the liberalized atmosphere of the Prague Spring, thanks mainly to personal efforts of several experts, who established an association, collected a fairly large sum of money, quickly organized the construction of two villages, and arranged their operation. Although the state took them over after the foster care act had come into power, their groundbreaking introduction in the Eastern Bloc still illustrates the fundamental changes of the substitute care system in Czechoslovakia during the forty years of the socialist rule., Frank Henschel ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tato práce podle recenzenta ukazuje, jak přínosná při zkoumání podstatných historických témat může být regionální perspektiva. Autor se v ní snaží zachytit proměny regionální úrovně vládnutí a fungování Komunistické strany Československa v sepětí s proměnami pohraničí od konce druhé světové války do počátku šedesátých let minulého století, a to na příkladu okresů Zábřeh a Šumperk na severozápadní Moravě. Klade přitom důraz na postižení lokální společnosti a její mentality v etnické a sociální různorodosti. Naproti tomu zploštělé se recenzentovi jeví zobrazení direktivního a suverénně vládnoucího mocenského ústředí, které však není v centru autorova zájmu., The title of this publication translates as "The stubborn periphery: Everyday life under the dictatorship of the Czechoslovak Communist Party, as seen in the examples of the Šumperk and Zábřeh districts from 1945 to 1960". According to the reviewer, it demonstrates how much a regional perspective can contribute to the research to explain the transformations at the regional level in governing and in the operation of the Czechoslovak Communist Party in connection with the transformation of the border areas from the end of the Second World War to the beginning of the 1960s, using the examples of the districts of Zábřeh and Šumperk in north-west Moravia. The author focuses on local society and their mentality in its ethnic and social diversity. By contrast, the reviewer finds the depiction of imperious rule by directive to be superficial, although, admittedly, this was not the author´s focus., [autor recenze] Marián Lóži., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikace podle recenzenta zaplňuje jedno z málo známých míst v poznávání každodennosti Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Komplexním způsobem přibližuje dobové podoby odívání různých společenských vrstev a pro rozmanité příležitosti, módní trendy a jejich vzory, ale také praktické starosti s obstaráváním a recyklováním šatstva v situaci materiálního nedostatku a života na příděl. Jedinou slabinu spatřuje recenzent v genderové nevyváženosti, když pánské módě je věnována prakticky jen jedna z osmi kapitol., The book under review, whose title translates as ‘Fashion in the Streets of the Protectorate: Life, Clothes, and People’, helps, according to the reviewer, to provide a picture of one of the lesser known areas of everyday life in the Protectorate of Bohemia and Moravia, which lasted from mid-March 1939 to early May 1945. In a comprehensive way, the author acquaints the reader with styles of dressing in this period amongst the various social strata and for various occasions, as well as the fashion trends and their models, but she also looks at practical concerns about getting clothes and recycling them in circumstances of material shortage and rationing. One of the weaknesses of the publication, according to the reviewer, is that it pays too little attention to gentlemen’s fashion, covered in practically only one of its eight chapters., and [autor recenze] Petr Tolar.
Recenzentka představuje dosud první biografii českého medievisty Františka Grause (1921-1989). Narozen v německožidovské rodině v Brně, prošel za války koncentračními tábory, poté se vydal na dráhu marxistického historika středověku, rychle zaujal přednostní postavení v hierarchii československé historické vědy, v roce 1969 po porážce pražského jara emigroval a zakotvil nakonec jako profesor středověkých dějin na univerzitě ve švýcarské Basileji, kde také publikoval svá nejvýznamnější díla a zařadil se po bok předním evropským medievistům. Recenzentka vedle bohaté faktografie oceňuje snahu o rekonstrukci Grausova myšlenkového vývoje a jeho nesnadného přerodu od dogmatického marxismu k otevřenému pluralismu pozdních let šedesátých, který se jeví do značné míry jako modelový příklad pohybu tehdejší oficiální československé historiografie. Problém vidí v nevyváženosti práce, neboť Grausovo exilové působení shrnuje jediná kapitola, a v rezignaci autorky na hodnotící přístup. and [autor recenze] Anna Košátková.
Autor polemizuje s recenzí Martina France „Nedotažená syntéza: První vysokoškolská učebnice dějin Československa 1948–1989“ v minulém čísle Soudobých dějin (roč. 19, č. 2, s. 316–322) na knihu Československo v proměnách komunistického režimu (Praha, Vysoká škola ekonomická – Nakladatelství Oeconomica 2010), kterou napsal Jan Rataj společně s Přemyslem Houdou. Francův text podle něj patří k tomu typu recenzí, které se snaží hodnocené dílo ve všem zlehčit a jeho autora „odrovnat“. Rataj odmítá jeho výhrady vůči nejasné periodizaci a strukturální nerovnováze knihy a Francovu kritiku svých interpretací označuje za souhrn dojmů, averzí a nových stereotypů. Autoři knihy si podle něj vytkli za cíl sepsat vysoukoškolskou historicko-politologickou učebnici se širším informativním zázemím o reáliích doby, a nikoli úkol vytvořit akademickou encyklopedickou syntézu, což recenzent při svých výhradách nebere v úvahu. and Jan Rataj.
Autor v tomto recenzním článku představuje a porovnává tři publikace věnované uprchlickému exodu ze severního Řecka do zemí sovětského bloku v důsledku řecké občanské války v letech 1946 až 1949. Zatímco anglojazyčná kniha se soustředí na tehdejší evakuaci dětí z oblastí ohrožených válkou a má ambici zmapovat tyto události v jejich celkovém rozsahu, obě české práce se omezují na popis vln řecké dětské i dospělé imigrace do Československa a pozdějšího života uprchlíků v hostitelské zemi. Dvě prvně uvedené publikace bohatě využívají jako pramen výpovědi pamětníků, přičemž anglojazyčná publikace je pokročilejší v aplikaci nejnovějších metod orální historie a teoreticky přínosnější, nicméně česká kolektivní publikace zdařile plní záměr poskytnout dílčí, ale plastické sondy do problematiky. Samostatná práce Konstantinose Tsivose je od obou svým zaměřením i metodou značně odlišná, jedná se o faktograficky založenou historickou studii s výrazným podtextem sociálních dějin, která nepracuje s prameny orální historie., The author of this review compares and contrasts three publications on the exodus of refugees from northern Greece to the countries of the Soviet bloc in consequence of the Greek Civil War, from 1946 to 1949. Whereas the Danforth and van Boeschoten publication concentrates on the children evacuated from areas threatened by war at that time, and seeks to chart out these events to their full extent, the two Czech works limit themselves to a consideration of the wave of Greek children and adult refugees to Czechoslovak and their later life in the host country. The first two publications make extensive use of the recollections of eyewitnesses, though the publication by Danforth and van Boeschoten is more advanced in the application of the latest methods of oral history and is theoretically more useful. Nevertheless, the essay collection by Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos, and others, whose title translates as ‘We have no tears left to cry: Greek refugees in Czechoslovakia’, achieves its aim of providing a vivid, if incomplete, picture of research on the topic. Both in its aims and in its methods the work authored by Tsivos alone is markedly different from the other two books under review. It is a historical study based on fact with a distinctive undercurrent of social history, and ignoring oral-history sources., [autor recenze] Dalibor Vácha., and Obsahuje bibliografii
Podle recenzenta se memoáry dvou českých historiků dají číst několikerým způsobem: jako příspěvek k dějinám českého reformního komunismu či ke komunistické historiografii, dále jako jistý typ příběhu středoevropských levicových intelektuálů dvacátého století anebo také jako paměť české politické emigrace (v případě Michala Reimana) a „normalizačního“ disentu (v případě Miloše Hájka). Mervart nachází společné i rozdílné rysy v osudech i textech obou těchto politicky angažovaných intelektuálů a hodnotí jejich paměti jako velmi cenný a zajímavý pramen, který by neměl ujít pozornosti žádného historika soudobých československých dějin. and [autor recenze] Jan Mervart.
„Workshop o environmentálních dějinách Česka a Slovenska“ se konal ve dnech 5. až 7. června 2015 ve vesnici Kobylí na jižní Moravě. Sjely se tam více než dvě desítky badatelů a badatelek z České republiky, Slovenska a Německa, aby diskutovali o současném postavení environmentálních dějin ve vzdělávání a vědeckém světě ve zúčastněných zemích, o obecnějších metodologických otázkách s nimi spojených i o možnostech dalšího rozvoje environmentálních studií ve střední Evropě, zejména v České republice a na Slovensku. Badatelé z různých oborů zde ve svých přednáškách i živých diskusích demonstrovali rozmanitost přístupů a témat, jež jsou vlastní environmentálním dějinám, i skutečnost, že v České republice i na Slovensku již viditelně zapouštějí kořeny., A ‘Workshop on the Environmental History of the Czech Republic and Slovakia’ was held in the south Moravian village of Kobylí from 5 to 7 June 2015. It was attended by more than 200 scholars from the Czech Republic, Slovakia, and Germany, to discuss the contemporary state of environmental history in education and academia in these three countries, related general questions of method, and possible future development in this area of research in central Europe, particularly in the Czech Republic and Slovakia. In their papers and during the discussions that followed, scholars from various fields revealed a variety of approaches and topics in environmental history, and also the fact that in the Czech Republic and Slovakia the field has clearly already put down roots., and Markéta Šantrůčková.