Studie se orientuje na postižení dlouhodobých vývojových tendencí sociální politiky v období mezi první světovou válkou a polovinou padesátých let. Autor zde především sumarizuje hlavní teze svých předchozích článků a monografických zpracování. Klade přitom důraz na vyznačení kontinuity a diskontinuity v obecné koncepci československé sociální politiky ve sledovaném období. Zároveň věnuje též pozornost otázkám konceptuálním, a to především vysvětlení používání základních pojmů historické analýzy. Studie osciluje mezi dvěma krajními póly konstrukce kauzality – strukturálním a voluntaristickým vysvětlením. Její obsah lze shrnout v jednoduché metafoře: od Bismarcka přes Beveridgea ke Stalinovi. V personifikované podobě tato zkratka vyjadřuje dlouhodobý vývoj československé sociální politiky: od zdůrazňování zásluhových principů, jak byly charakteristické pro tradiční německo-rakouské sociální pojištění, přes podstatně více rovnostářsky orientované národní pojištění z roku 1948, silně ovlivněné britskou inspirací, až po sovětský model sociálního zabezpečení, který se rozvinul během let 1951 až 1956. Součástí výkladu je charakteristika důležitých změn v sociální legislativě Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava v uvedeném časovém rozmezí., This article is concerned with the long-term trends in the development of social policy between the First World War and the mid-1950s. The author begins by summarizing the main ideas of his own previous articles and books. He emphasizes the continuity and discontinuity in the general conception of Czechoslovak social policy in this period. He also considers conceptual questions, particularly those that would help to explain how the basic terms are employed in historical analysis. The article moves between the two poles of the construction of causality – structural explanation and voluntaristic explanation. The content of the article can be aptly summed up in a neat metaphor: from Bismarck by way of Beveridge to Stalin. In personified form, this shortcut expresses the long-term development of Czechoslovak social policy: from an emphasis on principles of merit, characteristic of the traditional German and Austrian social insurance schemes, by way of a considerably more egalitarian national insurance from 1948 (strongly influenced by the British system), to the Soviet model of social security, which developed from 1951 to 1956. The article also considers important changes in social legislation in the Czechoslovak Republic in this period, including the Protectorate of Bohemia and Moravia., Jakub Rákosník., and Obsahuje bibliografii
a1_Autor polemizuje s některými tezemi monografie Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011). Jádro knihy hodnotí jako dobře dokumentovaný rozbor vztahů mezi Čechy, Němci a dalšími skupinami obyvatelstva v poválečném českém pohraničí, respektive mezi společností v pohraničí a centrálními orgány. Za méně přesvědčivé považuje zobecňující závěry, které koncepčně vycházejí z mezinárodního projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), na němž se Matěj Spurný podílel, nicméně podle Hrubého nevyplývají z analýz Spurného knihy. Problematicky podle něj Spurný zachází s motivem kontinuity, když tvrdí, že na myšlení, postoje a chování společnosti, jimiž byl legitimizován princip „očisty“, použití násilí i praktiky segregace ve třech poválečných letech, kontinuálně navázala mentalita poúnorové společnosti, uplatňující obdobné sociální praktiky. Oproti tomu poukazuje Hrubý na důležité momenty diskontinuity před a po únoru 1948 v řadě ohledů, jako byla odlišná dominantní ideologie a potažmo ideologický nepřítel, jiný politický systém, rozdílné prostředky užívání násilí, nestejná společenská základna perzekuční politické a sociální praxe, odlišný myšlenkový svět předúnorové společnosti v pohraničí a poúnorové většinové společnosti. Těmito argumenty zpochybňuje zásadní tezi Matěje Spurného, že procesy, jimiž procházela po válce společnost v pohraničí, jsou klíčové pro pochopení procesů, které po únoru zasáhly společnost ve vnitrozemí., a2_Základní výhrada Karla Hrubého pak zní, že přístup reprezentovaný Matějem Spurným snižuje odpovědnost komunistické strany, jejích mocenských špiček a represivních aparátů, za nastolení a útlak diktatury a přesouvá tuto odpovědnost na společnost a její mentalitu. Tím se podle Hrubého autoři jako Matěj Spurný dopouštějí stejné jednostrannosti, jakou vyčítají zastáncům totalitárního schématu výkladu komunistické minulosti., and Karel Hrubý.