Cíl práce: Zhodnotit bezpečnost a účinnost léčby bazálním inzulinem glargin v režimu bazál/bolus v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Soubor a metodika: Projekt LINDA byl neintervenční, multicentrický (n = 255), národní observační projekt, který probíhal v podmínkách běžné klinické praxe. Do sledování bylo zařazeno celkem 4 998 pacientů s diabetes mellitus 1. a 2. typu (DM1T, DM2T) s převážně inzulinovou terapií (99,7 %), po následném zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus. Pacienti byli sledováni po dobu 6 měsíců od zahájení této terapie. Primárním cílem projektu bylo sledování četnosti výskytu závažných hypoglykemických příhod při léčbě bazálním inzulinovým analogem glargin (Lantus?) v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními sledovanými parametry byla změna glykovaného hemoglobinu (HbA1c), glykemie nalačno (FPG), změna tělesné hmotnosti, změna dávek inzulinu, změna počtu hypoglykemických příhod ve srovnání s předchozí léčbou a sledování četnosti nežádoucích účinků. Výsledky: Závažné hypoglykemie byly pozorovány během léčby inzulinem glargin u 0,8 % pacientů. Při srovnání výskytu hypoglykemií s předchozí terapií bylo prokázáno klinicky a statisticky významné snížení jejich četnosti. Procento pacientů s hypoglykemickou příhodou (17,6 %), závažnou (0,8 %) a závažnou noční hypoglykemií (0,3 %) bylo za poslední měsíc léčby s inzulinem glargin v režimu bazál/bolus konzistentně menší ve srovnání s posledním měsícem léčby před zahájením této terapie (42,5 %; 17,6 %; 13,8 % pacientů). U pacientů s DM1T došlo k poklesu všech hypoglykemií z hodnoty 37,80 ? 15,95 příhod/pacient/rok na 8,76 ? 4,38 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 5,64 ? 3,27 příhod/pacient/rok na 0,0396 ? 0,012 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 3,84 ? 2,04 příhod/pacient/rok na 0,0096 ? 0,003 příhod/pacient/rok (p < 0,001). U pacientů s DM2T poklesla četnost všech hypoglykemií z hodnoty 12,48 ? 7,57 příhod/pacient/rok na 1,68 ? 0,78 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 2,04 ? 0,94 příhod/pacient/rok na 0,0132 ? 0,005 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 1,32 ? 0,77 příhod/pacient/rok na 0,0048 ? 0,0008 příhod/pacient/rok (p < 0,001). Bylo prokázáno statisticky významné zlepšení metabolické kompenzace při užití inzulinu glargin. U DM1T došlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) z hodnoty 7,74 ? 1,71 % na 6,43 ? 1,39 % (∆ -1,31 ? 0,32 %; p < 0,001) a u DM2T z hodnoty 8,13 ? 1,56 % na 6,72 ? 1,40 % (∆ -1,41 ? 0,28 %; p < 0,001). Statisticky významně (p < 0,001) se zvýšil počet pacientů s hodnotami HbA1c < 5,4 %. Statisticky významný byl také pokles glykemie nalačno (FBG) a hodnot 6bodového glykemického profilu, a to u obou typů diabetu (p < 0,001). Změna terapie a následná léčba inzulinem glargin byla lékaři a pacienty vnímána pozitivně. Závěr: Za podmínek běžné klinické praxe zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus u pacientů s předchozí inzulinovou terapií vedlo ke snížení četnosti výskytu hypoglykemických příhod včetně závažných a závažných nočních hypoglykemií a ke zlepšení metabolické kompenzace pacientů s diabetem (snížení glykovaného hemoglobinu, glykemie nalačno a hodnot 6bodového glykemického profilu). Byla zaznamenána větší spokojenost se stávající léčbou ze strany pacientů a lékařů. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulin glargin- observační projekt – režim bazál/bolus, Objective: To evaluate the safety and efficacy of basal insulin glargine using a basal-bolus regimen in a common clinical practice setting in the Czech Republic. Patients and methods: The LINDA project was a non-interventional, multicenter (n = 255), national, observational project. A total of 4,998 patients with Type 1 and 2 diabetes mellitus (T1DM, T2DM) with predominantly insulin therapy (99,7 %), after switch on insulin glargine at basal-bolus regimen, were enrolled in this project. The patients were followed up for 6 months after initiation of the therapy with insulin glargine. The primary objective of the project was to investigate the incidence of severe hypoglycemic episodes during the treatment with basal insulin analogue glargine (Lantus?) in a common clinical practice setting. The secondary endpoints were changes in glycosylated hemoglobin (HbA1c) levels, fasting plasma glucose (FPG), body weight, insulin dose, change of number of hypoglycemic episodes in comparison the previous therapy and the frequency of adverse effects. Results: Severe hypoglycaemia were observed during treatment with insulin glargine at 0.8 % patients. When comparing the incidence of hypoglycemia with the previous therapy, we demonstrated a clinically and statistically significant reduction in their frequencies. The percentage of patients with hypoglycemic episodes (17.6 %), severe hypoglycemia (0.8 %) and severe nocturnal hypoglycemia (0.3 %) over the last month of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regimen was consistently lower compared to the last month of treatment before initiation of this therapy (42.5 %, 17.6 %, and 13.8 % of the patients, respectively). In patients with T1DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 37.80 ? 15.95 episodes/patient/year to 8.76 ? 4.38 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 5.64 ? 3.27 episodes/patient/year to 0.0396 ? 0.012 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 3.84 ? 2.04 episodes/patient/year to 0.0096 ? 0.003 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. In patients with T2DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 12.48 ? 7.57 episodes/patient/year to 1.68 ? 0.78 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 2.04 ? 0.94 episodes/patient/year to 0.0132 ? 0.005 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 1.32 ? 0.77 episodes/patient/year to 0.0048 ? 0.0008 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. A statistically significant improvement in the metabolic control was demonstrated when using insulin glargine. The glycated hemoglobin (HbA1c) decreased from 7.74 ? 1.71 % to 6.43 ? 1.39 % (∆ -1.31 ? 0.32 %, p < 0.001) in patients with T1DM, and from 8.13 ? 1.56 % to 6.72 ? 1.40 % (∆ -1.41 ? 0.28 %, p < 0.001) in patients with T2DM. A statistically significant (p < 0.001) increase in the number of patients with HbA1c < 5.4 % was further demonstrated. The decrease in fasting blood glucose (FBG) and 6-point blood sugar profile was also statistically significant in both types of diabetes (p < 0.001). Changes in therapy and subsequent treatment with insulin glargine were perceived positively by both physicians and patients. Conclusion: In the common clinical practice setting, the initiation of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regime in patients with previous insulin therapy resulted in a reduction in the incidence of hypoglycemic events, including severe hypoglycemia and severe nocturnal hypoglycemia, and improved metabolic control in patients with diabetes (reduced glycated hemoglobin, fasting glucose values and 6-point blood glucose profile). Greater satisfaction with the current treatment was reported by both patients and physicians. Key words: basal-bolus regimen – diabetes mellitus – insulin glargine – observational project, and Denisa Janíčková Žďarská, Jan Brož, Bohumila Křivská, Zdeněk Rušavý, Milan Kvapil
Figurální (neboli neverbální) fluence je schopnost exekutivních funkcí, která nám poskytuje informace o divergentním myšlení, rozdělené pozornosti, plánování a mentální flexibilitě. Zhoršený výkon v testech zaměřených na figurální fluenci nacházíme u pacientů s neurologickým i psychiatrickým postižením. Pětitečkový test (Five Point Test, 5TT) je jeden z neuropsychologických testů, jenž slouží ke zhodnocení figurální fluence. Úkolem probanda je vytvořit co nejvíce obrazců v časovém limitu. Cílem této studie bylo vytvořit normy k 5TT pro českou dospělou populaci. Předkládáme normativní data pro dospělé ve věku od 20 do 85 let (n = 503). Hodnotili jsme počet správných odpovědí a počet perseverací. Počet správných odpovědí je ovlivněn věkem a vzděláním (r = –0,3; resp. 0,4; p < 0,0001), proto jsou normy rozděleny na pásma po 10 letech a dále podle ukončeného vzdělání. Počet perseverací s těmito proměnnými souvisí jen slabě (rs = 0,1; resp. –0,1; p < 0,05). Pohlaví nemá vliv na počet správných odpovědí ani perseverací (t = 0,09; p > 0,9 pro oba skóry)., Figural (or nonverbal) fluency is the ability of executive functions to provide information about divergent reasoning, divided attention, planning and mental flexibility. Impairments of figural fluency have been found in individuals with various neurological or psychiatric diseases. Five Point Test (5TT) is a neuropsychological test that assesses figural fluency. A participant is asked to generate as many unique designs as possible in a certain time limit. The aim of this study was to create Czech population norms for the Five Point Test. Normative data for adult population aged between 20 and 85 years (n = 503) are presented. We assessed the number of correct answers and the number of perseverations. The number of correct answers is influenced by age and education (r = –0.3 and 0.4, respectively, p < 0.0001); for this reason the norms are stratified into ten age ranges and also according to completed education. The number of perseverations correlates with these variables only weakly (rs = 0.1 and –0.1, respectively, p < 0.05). Gender has no impact neither on the number of correct answers nor on perseverative responses (t-test, p > 0.9 for both scores). Key words: Five Point Test – design fluency – normative data – executive functions – validity The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and S. Johanidesová, E. Bolceková, H. Štěpánková, M. Preiss
Cíl: Cílem našeho článku je předložit normativní data pro fonemickou verbální fluenci (VF), pro hlásky K, P, S, i sémantickou VF, pro kategorie zvířata a zelenina. Úvod: Testy verbální fluence jsou jedna z nejrozšířenějších metod hodnocení kognitivní výkonnosti. V českém prostředí dosud neexistuje kvalitní normativní studie testů VF se zaměřením na populaci starších osob, u kterých se tato metoda používá nejčastěji. Metodika: Testy VF jsme administrovali v rámci neuropsychologické baterie 540 zdravým osobám (292 žen, 248 mužů) nad 59 let. V části fonemické VF jsme použili hlásky K, P, S a celkový skór všech hlásek (K + P + S) jako analogii anglického originálu F, A, S v Controlled Oral Word Association Test (COWAT/<span class=""></span>FAS). V rámci sémantické VF jsme hodnotili výkonnost ve dvou kategoriích, zvířata a zelenina. Výsledky: Věk má statisticky významný (p < 0,001) slabý až středně silný vliv na výkon ve VF, reprezentovaný součtem skórů K + P + S (r = –<span class=""></span>0,236), zvířata (r = –<span class=""></span>0,359) a zelenina (r = –<span class=""></span>0,264). Rovněž počet let vzdělání ovlivňuje slabě až středně silně výkon ve VF. Statisticky významně (p < 0,001) pouze ve skórech K + P + S (r = 0,297) a zvířata (r = 0,357). Mezi věkem a skórem zelenina vztah není signifikantní (r = 0,028; p = 0,523). Ve skóru zelenina existuje signifikantní (p < 0,001) rozdíl mezi muži a ženami. Dále předkládáme normativní data pro věkové skupiny 60–<span class=""></span>75 let, 70–<span class=""></span>85 let a 80–<span class=""></span>96 let. Závěr: Výsledky naší studie prokazují statisticky významný vliv věku na všechny uvedené zkoušky VF. Fonemická VF a kategorie zvířata jsou závislá i na výši vzdělání, v kategorii zelenina není výkonnost závislá na vzdělání, ale na pohlaví., Aim: The aim of the study was to report normative data on letter (LF; letters K, P, S) and semantic fluency (SF; animals and vegetables). Introduction: Verbal fluency (VF) is one of the most frequently used neuropsychological methods for the assessment of cognitive performance in clinical and experimental neuropsychology. However, representative normative data for the Czech population of older and very old adults are so far lacking. Methods: We administered VF as part of neuropsychological battery to 540 (292 women, 248 men) healthy older adults (60–<span class=""></span>96 years of age). In LF, the letters K, P, S and their total score were used as analogous to the original Controlled Oral Word Association Test (COWAT/<span class=""></span>FAS). In SF, we evaluated performance in two categories –<span class=""></span> animals and vegetables. Results: Age was significantly (p < 0.001) related to a sum of K + P + S (r = –<span class=""></span>0.236) as well as animals (r = –<span class=""></span>0.359) and vegetables (r = –<span class=""></span>0.264). However, the association was moderate. Education was also moderately related (p < 0.001) to the sum of K + P + S (r = 0.297) and animals (r = 0.357). However, we did not find a significant relationship between age and vegetables (r = 0.028; p = 0.523). Vegetables were also the only measure that showed highly significant sex differences (p < 0.001). We present normative Czech data for 60–<span class=""></span>75, 70–<span class=""></span>85 and 80–<span class=""></span>96 age groups. Conclusion: The results of our study confirm a significant moderate influence of age and education (with the exception of vegetables for the latter) on all VF measures. There were highly significant sex differences in the vegetable category. Key words: verbal fluency – normative data – neuropsychological assessment <span class="">The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, </span>or services used in the study. The Editorial Board declares that the manu<span class="">script met the ICMJE “uniform requirements” </span>for biomedical papers., and T. Nikolai, H. Štěpánková, J. Michalec, O. Bezdíček, K. Horáková, H. Marková, E. Růžička, M. Kopeček
Autoři prezentují případ 73leté ženy léčené v posledních 15 letech pro arteriální hypertenzi diuretiky (tiazidy, amiloridem a indapamidem) a současně antidepresivem trazodonem. Po 6 letech této léčby začala pacientka trpět manifestní osteoporózou s vícečetnými frakturami i po banálním traumatu a současně byla po celou tuto dobu dokumentována těžká hyponatremie bez adekvátní suplementace. Osteoporóza a hyponatremie u této pacientky spolu s největší pravděpodobností těsně souvisely – autoři diskutují možné patofyziologické mechanizmy na úrovni renálních tubulů, osteoblastů a osteoklastů, hypofyzárně-skeletální osy, syndrom neadekvátní sekrece adiuretinu (SIADH) a možný vliv porušené acidobazické rovnováhy., The authors present a case-report of a 73years old woman treated for arterial hypertension within past 15 years with diuretics (thiazides, amiloride and indapamide) and concomitantly with antidepressive trazodone. The patient developed severe osteoporosis after 6 years of such a treatment with multiple fractures even after minor trauma; during whole this period severe hyponatremia without adequate supplementation was documented. Most probably, there exists tight relationship of osteoporosis and hyponatremia in this patient – the authors discuss possible pathophysiological mechanisms at the level of renal tubules, osteoblasts and osteoclasts, hypopituitary-skeletal axis, syndrome of inadequate adiuretin secretion (SIADH) and possible influence of acid-base balance disturbances., and Pavel Polák, Petr Husa, Hana Matějovská Kubešová
Objective: The study aimed to evaluate plasma adiponectin (ADP), adipocyte fatty acid binding protein (A-FABP) and fibroblast growth factor 21 (FGF 21) levels as potential predictors of severity of acute pancreatitis (AP) in day 4 after admission. Simultaneously, the classical proinflammatory makers were analysed as well. Settings: Department of Clinical Biochemistry and 2nd Department of Internal Medicine, Faculty Hospital Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, Czech Republic; Hospital Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek, Czech Republic. Study design: The study was conducted in subjects with acute pancreatitis (n = 84, 37 females, 47 males). The analyses were performed in the groups according to the mild/severe classification of AP, and partly in the computed-tomography severity index (CTSI) score subgroups. Results: From adipokines, only FGF 21 tended to be higher in the severe AP subgroup in day 4. The multiple regression analysis revealed a positive association of A-FABP with procalcitonin (PCT), whilst FGF 21 was associated positively with ADP and negatively with C-reactive protein (CRP) in patients with the severe AP. The receiver-operator characteristics (ROC) analysis confirmed that not adipokines, but only CRP and interleukin 6 (IL-6) were suitable as potential predictors of the disease severity. The cut-off values were established for both parameters: 100 mg/L for CRP and 37 ng/L for IL-6, with negative predictive values (NPV) 96 % and 92 %, and positive predictive values (PPV) 39 % and 29 %, respectively. Conclusion: The role of ADP, A-FABP and FGF 21 has been limited in a prediction of the disease severity in day 4 after admission, while CRP and IL-6 might be useful to exclude a severe AP., Cíle studie: Studie byla zaměřena na vyhodnocení sérových hladin adiponektinu (ADP), adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (A-FABP) a fibroblastového růstového faktoru 21 jako potenciálních prediktorů závažnosti akutní pankreatitidy (AP) 4. den po přijetí. Současně byly stanoveny vybrané klasické prozánětlivé markery. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie a II. interní klinika Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc; Nemocnice Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek. Materiál a metody: Studie byla provedena u pacientů s akutní pankreatitidou (n = 84, 37 žen, 47 mužů). Laboratorní markery byly měřeny v podskupinách podle klasifikace lehká/ těžká AP, a částečně také v podskupinách vytvořených na základě CTSI (computed-tomography severity index) skóre. Výsledky: Ze sledovaných adipokinů měl u pacientů s těžkou AP pouze FGF 21 tendenci k vyšším hladinám v den 4 po přijetí. Za pomoci mnohočetné regresní analýzy byla zjištěna pozitivní asociace A-FABP s prokalcitoninem (PCT), zatímco FGF 21 asocioval u těžké AP pozitivně s ADP a negativně s C-reaktivním proteinem (CRP). ROC (receiver-operator characteristics) analýza potvrdila, že pouze CRP a interleukin 6 (IL-6) jsou využitelné jako potenciální prediktory závažnosti onemocnění. Pro oba parametry byly stanoveny cut-off hodnoty: 100 mg/l pro CRP a 37 ng/l pro IL-6, s negativními prediktivními hodnotami (NPV) 96 % a 92 %, a s pozitivními prediktivními hodnotami (PPV) 39 % a 29 %. Závěr: Ve studii jsme zjistili, že hladiny ADP, A-FABP a FGF 21 nejsou vhodnými parametry pro predikci tíže AP 4. den po přijetí. Naopak stanovení CRP a IL-6 v tento den by mohlo být vhodné zejména pro vyloučení těžké akutní pankreatitidy., Novotny D., Malina P., Krumpholcova P., Tozzi I., Prochazka V., and Literatura
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek
The aim of this study was to determine the prevalence of musculoskeletal problems among Czech dentists and to analyze the factors that affect these disorders. Information was gathered through questionnaire completed by 581 physicians. The questionnaire ascertained general information about physicians including their work habits and the characteristics of their work environment along with the occurrence of musculoskeletal problems as well as their intensity. In the past year the occurrence of at least mild difficulties associated with the locomotive system was reported by 96.9% of dentists surveyed (n = 557), with 66.3% of respondents (n = 381) reporting difficulties ofa moderate or major nature. Most respondents of both sexes indicated neck pain. A statistically significant correlation with the occurrence of musculoskeletal complaints of medium and major intensity was demonstrated for the following factors: sex, age, running a private practice, past injury or musculoskeletal diseases, and the perception of work as psychologically demanding. Musculoskeletal disorders in dentists in Czech Republic are relatively frequent and serious health problem. The causes of these diseases must be identified and appropriate preventive interventions undertaken that will contribute to a reduction in the incidence of these problems. and Z. Sustová, L. Hodacová, M. Kapitán
Cíl studie: Cílem studie bylo zjištění vztahů mezi manifestací tinnitu, nálezem na sluchových evokovaných potenciálech a genetickým pozadím u receptoru pro gamaaminomáselnou kyselinu typu A (GABA(A) receptor), podporující desinhibiční hypotézu vzniku tinnitu. Soubor a metodika: Bylo vyšetřeno 131 pacientů z hlediska sluchové ztráty, provedena kvantifikace tinnitu, sluchové evokované potenciály střední latence (MLR) a kmenové sluchové evokované potenciály (BAEP) a dále stanovení genotypu (CA)n repetitivní sekvence pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru. Následně byly hledány vztahy mezi jednotlivými výsledky a manifestací tinnitu. Výsledky: Byla nalezena korelace tinnitus skóre s amplitudovým poměrem vln V/III v BAEP (R = 0,22, p < 0,001) a s průměrným sluchovým prahem (R = 0,22, p = 0,17). Rovněž byla nalezena korelace tinnitus skóre s amplitudou vlny PA v MLR (R = 0,31–0,37; p < 0,001). Výsledky MLR neukázaly žádný vztah k průměrnému sluchovému prahu. U skupiny s kratší anamnézou tinnitu (méně než devět měsíců) byl prokázán rozdíl v manifestaci tinnitu na genotypu pro (CA)n repetitivní sekvenci genu pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru (p = 0,002). Tento výsledek byl rovněž konzistentní s rozložením amplitudy vlny PA v dané subpopulaci. Závěr: Tyto výsledky svědčí o existenci dvou hlavních regulačních mechanizmů vzniku tinnitu: první, který je závislý na velikosti sluchové ztráty, je na úrovni mozkového kmene, zatímco druhý je na úrovni korové s možnou souvislostí s genotypem (CA)n repetitivní sekvence pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru., Study aim:Study objective was to explore associations between manifestation of tinnitus, auditory evoked potentials and genetic background of gamma‑aminobutyric acid type A (GABA(A) receptors) to support the disinhibited feedback hypothesis of tinnitus generation. Materials and methods: A population of 131 patients was assessed for severity of hearing loss, quantification of tinnitus, mid‑latency responses (MLR) and brainstem auditory evoked potentials (BAEP), and (CA)n tandem repeat polymorphism in GABA(A) Beta‑3 subunit gene to establish any correlation with manifestation of tinnitus. Results: It was observed that tinnitus score correlates with V/III amplitude ratio in BAEP (R = 0.22, p < 0.001) and with mean pure tone audiometry (PTA) threshold (R = 0.22, p = 0.017). Analysis of the MLR results showed a significant correlation between the PA wave amplitude and the tinnitus score (R = 0.31–0.37; p < 0.001). MLR result analysis showed no statistically significant correlation between the wave amplitudes and the mean auditory threshold. An analysis of a subgroup with shorter clinical history (less than nine months) revealed a statistically significant difference in the tinnitus score in relation to the genotype of (CA)n tandem repeat of the GABRß3 receptor subunit gene (p = 0.002). This result was also consistent with the distribution of the PA wave amplitude in the given subpopulation. Conclusion: Our findings indicate existence of two main regulatory mechanisms of tinnitus generation: first, the brainstem mechanism is dependent on the severity of the hearing loss; second, the cortical mechanism is likely to be dependent on the genotype of (CA)n tandem repeat in GABA(A) beta‑3 subunit gene., and J. Rottenberg, M. Zallmann, R. Kostrica, M. Jurajda, T. Talach
BACKGROUND: The current treatment of hereditary hemochromatosis (HH) consists of performing periodic whole blood phlebotomies. Erythrocytapheresis (EA) can remove up to three times more red blood cells per single procedure and could thus have a clinical benefit. A prospective study of 30 consecutive cases of HH were included in a periodic EA program. METHODS AND PATIENTS: EA were performed using a discontinuous flow cell separators. The protocol consisted of a bimonthly EA until normalization of the serum ferritin was reached. The aim was to reduce the total erythrocyte volume by 25-35%, eventually, to adjust the amount so that hematocrit would not drop below 0.25. RESULTS: 530 +/- 101 ml of erythrocytes were removed (median 517, range 116-761 ml). Iron depletion (ferritin < 20 microg/l) was achieved in all patients after a mean 6.9 +/- 7.6 months, median 5 months, range 1-36 months and a mean 14 EA sessions. The procedures were well tolerated and there were no severe side-effects. CONCLUSIONS: We conclude that HH patients treated with EA achieved iron depletion quickly under good conditions of tolerance. The efficacy, speed, tolerability, and more favorable schedule of an EA program facilitate treatment of HH. and V. Rehácek, M. Bláha, H. Jirousová, J. Cernohorská, P. Papousek
Úvod: Efekt kyanoakrylátových lepidel byl opakovaně hodnocen u resekcí jater, plic a dalších orgánů, ale minimálně u resekcí ledvin. Cílem bylo zhodnocení užití kyanoakrylátového tkáňového lepidla u otevřené a laparoskopické resekce ledviny. Metoda: Byl hodnocen soubor 32 pacientů, kteří podstoupili resekci ledvin s ošetřením resekované plochy kyanoakrylátovým lepidlem. Dvacet tři pacientů prodělalo laparoskopickou resekci a 9 pacientů otevřenou. Byly hodnoceny operační výsledky, komplikace a onkologické výsledky. Výsledky: Medián doby sledování byl 46 měsíců. Průměrná doba byla u otevřené resekce 104 minut a u laparoskopické 157 minut, krevní ztráty byly 250 a 184 ml. Nebyla zaznamenána žádná závažná operační komplikace. Ve sledovaném souboru nebylo zaznamenáno úmrtí ani recidiva nádoru v tříletém pooperačním sledovaném období. Závěr: Hemostáza kyanoakrylátovým lepidlem Glubran II se jevila jako účinná a bezpečná u resekce ledvin. Na druhou stranu zvyšuje náklady na operaci a není nezbytná. Klíčová slova: parciální nefrektomie − laparoskopická resekce ledvin − kyanoakrylátové tkáňové lepidlo, Introduction: The effect of cyanoacrylate glues was repeatedly evaluated in resections of liver, lungs and others organs, but minimally in kidney resection. The aim of our study was to evaluate the use of cyanoacrylate tissue glue in open and laparoscopic partial nephrectomy. Method: We evaluated a cohort of 32 patients who underwent partial nephrectomy with treatment of the resected area using cyanoacrylate glue. Laparoscopic resection was done in 23 patients, while 9 patients underwent an open procedure. Surgical results, complications and oncologic results were assessed. Results: The median follow-up duration was 46 months. The mean time of open partial nephrectomy was 104 minutes and that of laparoscopic resection was 154 minutes; blood losses reached 250 ml and 184 ml, respectively. No serious complications occurred, and all patients survived the 3-year follow-up without any tumor recurrence. Conclusion: Hemostasis using the cyanoacrylate glue Glubran II was effective and safe. On the other hand, it increased the costs of the surgery and was not necessary. Key worlds: partial nephrectomy − laparoscopic resection of kidney − cyanoacrylate tissue glue, and J. Košina, J. Pacovský, P. Hušek, L. Holub, M. Broďák