Neoadjuvantní terapie byla až donedávna indikována pouze z důvodu umožnění či usnadnění operability primárně nemetastatického lokálně pokročilého karcinomu prsu. V poslední době dochází k rozšíření jejího použití i u primárně dobře operabilních tumorů s negativními biologickými charakteristikami jako časná terapie možného mikrometastatického systémového onemocnění. Velká pozornost v současném výzkumu je věnována úplnému vymizení invazivní složky nádoru v prsu a spádových uzlinách indukovanému neoadjuvantní léčbou (tzv. patologická kompletní remise – pCR). Zkoumají se prediktory vzniku pCR, vliv jejího dosažení na dlouhodobou prognózu a možnosti jejího fungování jako validního náhradního cílového ukazatele účinnosti terapie i v adjuvantním podání. Při značné časové a ekonomické náročnosti adjuvantních studií by zrychlené schválení léků ověřených v neoadjuvanci i pro adjuvantní indikaci (v rámci tzv. zrychleného schvalovacího procesu) mohlo znamenat jejich rychlejší vývoj, časnější dostupnost pro pacienty a menší finanční náklady., Neoadjuvant therapy has been until recently indicated solely for enabling or facilitating surgical resection in primarily non-metastatic locally advanced breast cancer. Recently, it has spread its field of application even in primarily well-operable tumors with dismal biological features as an early therapy of potential micrometastatic systemic disease. In contemporary research, great attention is paid to the complete extinction of invasive tumor in breast and regional lymph nodes after neoadjuvant therapy (i.e. pathologic complete response – pCR). Predictors of pCR, the effect of pCR on long-term outcome and its possible role as valid surrogate endpoint for the treatment efficacy in adjuvant setting are being currently investigated. Given the considerable financial and long-term issues of adjuvant trials, the accelerated approval of new drugs that proved effective in generating pCR in neoadjuvancy can be used for the adjuvant treatment. So that we could develop new therapeutic agents and get them to patiens quicker with less cost., Adam Paulík, and Literatura
Radioterapie a chirurgická léčba jsou základní léčebné modality užívané u pacientů se spinocelulárním karcinomem hlavy a krku. Definitivní a pooperační radiochemoterapie je dnes standardní součástí léčebných algoritmů u pacientů s lokoregionálně pokročilým onemocněním. Metaanalýzy randomizovaných studií prokázaly, že radiochemoterapie prodlužuje přežití ve srovnání s radioterapií samotnou. Tohoto benefitu je dosaženo především zlepšením lokoregionální kontroly; dopad na vzdálené metastázy je pouze marginální. Nejčastěji užívaným radiosenzibilizátorem v radiochemoterapii je cisplatina. I přes benefit radiochemoterapie, léčba přináší zvýšené riziko těžké lokální a systémové toxicity. Mezi nové látky, které mohou zlepšit klinické výsledky léčby, patří protilátky proti EGFR. V randomizované studii vedla anti-EGFR léčba s radioterapií k prodloužení přežití oproti radioterapii samotné. V paliativní léčbě jsou monochemoterapie, polychemoterapie nebo kombinace chemoterapie a protilátek proti EGFR vhodnými nástroji ke zpomalení nádorové progrese., Radiation therapy and surgery are the basic modalities of treatment in patients with squamous cell carcinoma of the head and neck. Definitive and postoperative radiochemotherapy is now a standard component of a therapeutic algorithm in patients with locoregionally advanced disease. Several meta-analyses have shown that radiochemotherapy prolongs survival compared with radiotherapy alone. This benefit was mainly due to an improvement in the locoregional control and only had a marginal effect on distant metastases. Cisplatin is a potent radiosensitizer, most commonly used for radiochemotherapy. Despite the benefits of radiochemotherapy, this treatment also carries risks of severe local and systemic toxicities. Newer developments include EGFR antibodies, which seem able to improve the clinical outcome. Anti-EGFR treatment with radiotherapy in one randomised study improved overall survival when compared with radiotherapy alone. In palliative treatment monochemotherapy, polychemotherapy or combination of chemotherapy and EGFR antibodies are appropriate tools against progression of tumors. therapy, palliative chemotherapy., Miloslav Pála, and Literatura 17
Maligní melanom je nejagresivnější kožní nádor. Incidence tohoto onemocnění roste rychleji než u jiných malignit a stále více postihuje mladé lidi. Standardní léčba založená na chemoterapii nebo biochemoterapii nedokázala prodloužit přežití. Pokroky v oblasti imunologie a molekulární biologie u melanomu umožnily objevení nových potenciálních cílů a pomohly tak k vývoji nových léků. Ipilimumab (anti-CTLA-4 protilátka) a vemurafenib (selektivní BRAF inhibitor) dokázaly v randomizovaných studiích ve srovnání s chemoterapií prodloužit celkové přežití. Tyto léky se brzy stanou novým standardem v léčbě pacientů s pokročilým melanomem. K dalším velmi nadějným preparátům z oblasti cílené léčby patří dabrafenib (selektivní BRAF inhibitor) a trametinib (MEK inhibitor)., Malignant melanoma is the most aggressive type of skin cancer. The incidence of melanoma is increasing faster than most other cancers and affects a high proportion of younger adults. The standard treatment with chemotherapy or biochemotherapy has not been able to significantly improve survival. The recent advances in immunology and molecular biology of melanoma have discovered several potencial therapeutic targets and helped to develop new promising drugs. Ipilimumab (anti-CTLA-4 antibody) and vemurafenib (the selective BRAF inhibitor) have demonstrated improved overall survival compared with chemotherapy in randomized trials. These agents will soon represent new standard of treatment in patients with advanced melanoma. Dabrafenib (the selective BRAF inhibitor) and trametinib (the MEK inhibitor) are another very promising targeted drugs., Radek Lakomý, Alexandr Poprach, Renata Koukalová, and Literatura
Srdeční resynchronizační terapie (CRT) zlepšuje kvalitu života a/nebo hemodynamické parametry jen u dvou třetin pacientů s biventrikulárním kardiostimulátorem naimplantovaným pro srdeční selhání. U ostatních pacientů (nonrespondérů) se provádí další jemnější programace kardiostimulačních parametrů. Tato optimalizace atrioventrikulárního a ventrikulo‑ventrikulárního zpoždění (AVD a VVD) může zlepšit výkon srdce u části z nich. Efekt AVD a VVD programace se nejčastěji hodnotí pomocí echokardiografických veličin (charakter plnění levé komory, délka diastolické fáze, tepový objem/srdeční výdej, ejekční frakce, LV dP/dT, synchronie kontrakce levé komory pomocí tissue Doppler nebo speckle trackingu). Zatímco všechny tyto parametry prokázaly bezprostřední efekt AVD/VVD optimalizace ve vybraných souborech CRT pacientů, dlouhodobý benefit optimalizace se nepodařilo prokázat randomizovanými studiemi ani metaanalýzou. Článek popisuje současný teoretický koncept optimalizace, metodologické problémy a nevyřešené otázky a dostupnou důkazní literaturu. Možnosti optimalizace jsou shrnuty v současných odborných guidelines, doporučuje se však individuální přístup., Cardiac resynchronization therapy (CRT) improves the quality of life and/or haemodynamic parameters only in 2/3 of heart failure patients with a biventricular pacemaker implanted. In the rest of these patients (non‑responders), further refinement of pacing parameters is provided. This atrioventricular delay (AVD) and ventriculoventricular delay (VVD) optimization may help to improve cardiac performance in some of them. Echocardiography is widely used to assess the effect of AVD and VVD programming. The diastolic filling pattern, the length of the diastole, stroke volume/cardiac output, ejection fraction, LV dP/dT and LV contraction synchrony by tissue Doppler or speckle tracking are the most frequent criteria used for optimization. Whilst all these variables are proved to demonstrate an instant effect of AVD/VVD optimization in selected groups of CRT patients, neither a randomized study nor a meta‑analysis showed any long‑term benefit in the CRT population. This article describes the theoretical concept of optimization, certain methodological problems and unresolved issues in CRT optimization and evidence in literature already published. Optimization options are summarized in current guidelines but an individual approach is recommended in non‑responders., and Marek D.