Protižidovské násilí na poválečném Slovensku, především pogrom v Topolčanech v září 1945, představuje dnes relativně probádané téma. Vícero autorů a autorek detailně popsalo průběh a spektrum násilí vůči Židům na osvobozeném Slovensku. Některé novější práce pak protižidovské demonstrace, výtržnosti a pogromy proti Židům na Slovensku, kteří přežili holokaust, zkoumaly v širším kontextu přetrvávajícího antisemitismu v poválečné Evropě. A přestože nejednou přitom poukazují na spojitost části slovenské společnosti s tamním válečným režimem a její častou neochotu vrátit přivlastněný židovský majetek jako na dva důležité tehdejší faktory, nálady a postoje obyvatel vůči Židům v poválečném období zůstávají většinou stranou pozornosti historiků. Protižidovské násilí proto autorce v této studii slouží zejména jako východisko k analýze smýšlení a postojů slovenské společnosti ke zbytku židovské menšiny. Ukazuje v ní, že Židé byli ve slovenském veřejném mínění té doby stále vnímáni jako ''cizí'' element, jako Maďaři a maďarizátoři, jejichž zájmy se rozcházejí se ''slovenskou věcí''. K zažitým stereotypům patřilo přesvědčení, že profitují z ''černého obchodu'' a žijí si nad poměry, když využívají úředně jim poskytované výhody. Zároveň se údajně vyhýbají práci na obnově Slovenska, stejně jako se za války prý vyhýbali účasti na povstání. Naopak v tehdejších úředních zprávách i tisku na Slovensku, pokud se týkaly Židů, se téměř nevyskytují zmínky o holokaustu a kolaboraci většinového obyvatelstva s Tisovým režimem, který na něm participoval., Anti-Jewish violence in post-war Slovakia, in particular the pogrom in Topoĺčany in September 1945. has by now been quite will researched by scholars. Several have considered the course and the scope of the violence against Jews in liberated Slovakia. More recent works consider the anti-Jewish demonstrations, provocations, and pogroms in Slovakia against Jewish Shoah survivors in Slovakia in the wider context of persistent antisemitism in post-war Europe. Though several scholars have pointed out the link between part of Slovak society and the local wartime regime and its frequent post-war reluctance to return confiscated Jewish property as two important factors, public moods and attitudes toward the Jews in the post-war period have mostly been ignored by historians. Anti-Jewish violence is therefore the author´s starting point for her her analysis of Slovak society´s thinking and attitudes towards the remainder of the Jewish minority. She demonstrates that the perception of the Jews in Slovak public opinion at the time was still that of a ''foreign'' element (as it was regarding the Magyars and Magyarizers) whose interests differed from those of the ''Slovak cause''. Among the well-established stereotypes was the belief that the Jews profited from black marketeering and lived beyond their means, taking advantage of the officially provided benefits. They also allegedly shunned work on the reconstruction of Slovakia, as they had also allegedly avoided taking part in the Uprising during the war. By contrast, Slovak official reports and the Slovak press from this period, when they mention the Jews at all, almost never address the Shoah, local antisemitism, or majority-society collaboration with the Tiso regime (1938-45)., Hana Kubátová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Článek se zabývá pamětí a komemorací ozbrojeného násilí spáchaného v rámci občanské rezistence vůči komunistickému režimu v jeho „zakladatelském období“ po únoru 1948. Soustřeďuje se na to, jaká paměť se kolem této menšinové formy protikomunistického odporu konstituuje, zejména prostřednictvím pamětních míst v procesu jejich utváření v době před listopadem 1989 i po něm. V první části se autorka věnuje ozbrojeným konfliktům na železné oponě, tedy na západních hranicích komunistického Československa. Ukazuje, že způsob nahlížení na překonávání státní hranice lidmi, kteří se pokoušeli odejít ze země na Západ, je dosud výrazně ovlivňován pamětí a komemoračními aktivitami veteránů z řad bývalých pohraničníků, mezi nimiž dominuje obraz těchto uprchlíků jako vnitřních nepřátel státu. Druhá část je věnována případům takzvaných politických vražd, tj. aktům násilí na komunistických představitelích, jež jsou spojeny zejména s vesnickým prostředím. Většinou jde o příběhy upadající do zapomenutí, které si společnost nechce znovu připomínat. Výjimku představuje paměť tragických událostí v obci Babice na Českomoravské vysočině z roku 1951, která je opakovaně politicky instrumentalizována a reprodukována. V třetí části studie se autorka zabývá společenskou diskusí o etickém rozměru ozbrojeného protikomunistického odporu, jež se téměř výhradně koncentruje na atypický případ skupiny bratří Mašínů, a procesem konstituování paměti tří odbojů (proti Rakousku-Uhersku za první světové války, proti německé okupaci za druhé světové války a proti komunistickému režimu v čase války studené)., a2_Popisuje komemorační aktivity Konfederace politických vězňů jako součást strategie společenského prosazení třetího, protikomunistického odboje a poukazuje na určité analogie nereflektované paměti politických vězňů a paměti bývalých pohraničníků v kontextu současného historiografického poznání., b1_This article is concerned with the memory and commemoration of acts of armed force which were committed as part of the civilian resistance to the Communist régime in its ‘founding period’ after February 1948. It focuses on how memory is constituted around this minority form of anti-Communist resistance, particularly by means of memorial sites in the process of their formation in the period before the Changes that began in mid-November 1989 and also afterwards. In the first part of the article, the author looks at armed conflicts at the edge of the Iron Curtain, that is, on the western borders of Communist Czechoslovakia. She seeks to demonstrate that the way of looking at border crossings by people fleeing to the West is still considerably influenced by the memory and commemorative activities of veterans of the former border guards, amongst whom dominates the image of these refugees as internal enemies of the State. The second part of the article is devoted to instances of so-called ‘political murder’, that is, acts of violence against Communist politicians, which are connected particularly with villages. Most of these stories are gradually being forgotten; society does not want to recall them. An exception, however, is the memory of the sad events in the village of Babice, in the Bohemian-Moravian uplands, in 1951, which has repeatedly been used by politicians. In the third part of the article, the author considers the social discourse about the ethical dimension of armed anti-Communist resistance, which is almost exclusively focused on the atypical case of the group led by the Mašín brothers, and the process of forming the memory of the three resistances (the first, against Austria-Hungary during the Great War; the second, against the German occupying forces during the Second World War; and the third, against the Communist régime during the Cold War)., b2_She describes the commemorative activities of the Confederation of Political Prisoners as part of the strategy to bolster the social standing of the third, anti-Communist resistance, and she points to certain analogies between the unchallenged memories of political prisoners and the memories of the former border guards in contemporary historiography., and Markéta Devátá.
Recenzent podrobně komentuje práci dvojice chorvatských autorů (otce a syna), která pětatřicet let po smrti Josipa Broze Tita (1892-1980) jako první jeho životopis plně obstojí před všemi vědeckými nároky. Biografie podle něj imponuje nejen svým rozsahem, ale i komplexností, vyvážeností, faktografickou přesností, přesvědčivostí úsudku a v neposlední řadě čtenářsky velmi přitažlivým podáním. Recenzent vyzvedává širokou znalost a příkladné využívání pramenů, třebaže autoři neprováděli archivní výzkum, důkladnou pozornost věnovanou všem důležitým epizodám Titovy politické kariéry, citlivé vykreslení jeho privátního života a schopnost najít nesamozřejmé hranice mezi osudy a činy dlouholetého jugoslávského vůdce a poválečnými dějinami Jugoslávie, aby zůstal zachován biografický žánr. Respekt si podle jeho mínění většinou zaslouží i názorová nekonformita autorské dvojice, která nejednou směřuje proti většinovým, nacionálně zatíženým výkladům historie v současném Chorvatsku, třebaže jim v dílčích problémech podléhají. Přestože autoři řadu Titových činů a rozhodnutí hodnotí značně kriticky (například represe vůči oponentům po ustavení socialistické Jugoslávie, a zvláště konfliktu se Stalinem), představují jeho osobnost a historickou úlohu v zásadně pozitivním světle. Přisuzují mu rysy státnické velikosti, jako například mimořádnou politickou intuici, odvahu, schopnost sjednocovat etnicky různorodou společnost a vytvořit z ní funkční státní celek. Za vrcholné momenty Titovy dráhy autoři pokládají partyzánskou válku proti německo-italské okupaci a nezávislý politický kurz Jugoslávie navzdory nátlaku Stalina a východního bloku., The author looks in detail at this work by two Croatian authors, father and son, which, published 35 years after his death, is the first biography of Josip Broz Tito (1892-1980) to fully meet all scholarly standards. The biography, according to the reviewer, impresses the reader not only by its considerable lenght, but also by its comprehensiveness, balance, factual precision, convincing judgements, and, last but not least, readability. The reviewer praises the authors´ great knowledge of the topic and their exemplary handling of the sources. Although they did not work in archives, they have paid careful attention to all the important episodes of Tito´s political career, sensitively portraying his private life, and identifying the subtle boundaries between, on the one hand, the life and deeds of the man who held power in Yugoslavia for so many years and, on the other, the post-war history of Yugoslavia, while keeping within the bounds of the biography genre. The authors merit respect, according to the reviewer, for their mostly nonconformist opinions, which are frequently aimed against nationalistically burdened interpretations of the majority in Croatia today, though on some questions they too succumb to them. Although the authors are considerably critical of many of Tito´s actions and decisions (for example, his repression of opponents after the establishment of socialist Yugoslavia and particularly the conflict with Stalin), they present the man and his historiccal role in an essentially positive light. They attribute to him features of great statesmanship, for example, his extraordinary political intuition, mettle, and ability to unite an ethnically diverse society and make it into a functioning state. The high points of Tito´s career, according to the authors, were the partisan war against the German-Italian occupation and the independent political course for Yugoslavia in the face of pressure from Stalin and the Eastern bloc., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Polistopadový český environmentalismus je myšlenkově v mnoha směrech kompatibilní s ekologickou modernizací, která je od osmdesátých let určujícím diskurzem o životním prostředí na Západě. Autoři tvrdí a v článku dovozují, že tato kompatibilita není jen výsledkem importu těchto idejí do českého prostředí po roce 1989 a že základy pro přijetí paradigmatu ekologické modernizace položila svébytná forma environmentalismu, která se v Československu rozvinula v období socialismu. Jejím jádrem bylo propojení dvou zdánlivě neslučitelných složek: působila zde jednak meziválečná romantická tradice výchovy jednotlivce k environmentálně citlivému jednání prostřednictvím znalosti a pobytu v přírodě, jejíž kořeny vedou do prostředí severoamerických hnutí ,,lesní moudrosti'' (woodcraft) a trampingu, jednak přírodovědecky a technokraticky racionální pohled na životní prostředí v odborných kruzích, od sedmdesátých let silně ovlivněný sovětskou školou krajinné ekologie. Jeho předností bylo pevné vědecké analytické ukotvení, nedostatkem nemožnost uplatnění poznatků do praktické roviny veřejné politiky a rozhodování z důvodu nepřijatelnosti společenské kritiky v tehdejším režimu. Východiskem byl prohloubený důraz na uvědomělé jednání jednotlivce jako odpověď na ekologické výzvy v iniciativách, jako byl Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, Český svaz ochránců přírody a hnutí Brontosaurus., a2_Klíčové pro pochopení souběžného působení romantické a vědecké složky v českém environmentalismu je jejich propojení v rovině osobní zkušenosti mnoha protagonistů (včetně pronásledování některých ekologických aktivit v období socialismu). Díky kombinaci odporu k etatistickému řešení problémů životního prostředí a úsilí o změnu vztahu společnosti k přírodě formou individuální zážitkové výchovy dospěl český environmentalismus intelektuálně do stejného bodu a ve stejnou dobu jako západoevropská ekologická modernizace, i když velmi odlišnou cestou. Zároveň však takto zformovaný český environmentalismus nebyl podle autorů vybaven k tomu, aby se po návratu země ke kapitalismu zapojil jako vyzrálý kritický aktér do řešení širších strukturálních aspektů krize životního prostředí, která neskončila spolu s bývalým režimem., a1_In terms of its mindset and mental setup, the post-November Czech environmentalism is in many respects compatible with the ecological modernization which has been the determining environmental discourse in the West since the 1980s. The authors claim, and attempt to infer so in their article, that the acompatibility is not just a result of imports of these ideas into the Czech environment since 1989, but rather that the groundwork for the acceptance of the ecological modernization paradigm was laid by a specific form of environmentalism which developed in Czechoslovakia during the socialist era. Its core was a combination of two seemingly incongruous elements; the inter-war romantic tradition of individual education toward environmentally concientious behavior through knowledge of and time spent in nature, rooted in the environment of North American ''woodcraft'' movements and in the Czech tramping movement, and the natural scientific and technocratic, rational attitude to the living environment haboured by the professional community, strongly influenced by the Soviet school of landscape ecology. The latter element´s strenght was its firm scientific ancoring; its weakness the impossibility to apply knowledge at the practical level of public policy and decision-making, as any social criticism of the then ruling regime was unacceptable. The solution was an increased emphasis on conscientious behavior of an individual reacting to ecological challenges, promoted by initiatives such as The Yew - The Union for the Protection of nature and landscape (TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny), Czech Union for Nature Conservation (Český svaz ochránců přírody), or Brontosaurus Movement ( hnutí Brontosaurus)., a2_The key to understanding the parallel coexistence of the romantic and the scientific components in the Czech environmentalism is their connection at the level of personal experience of many of its protagonists (including persecution of some ecological initiatives during the socialist era). Thanks to a combination of resistance against etatistic solutions of environmental problems and efforts aimed at changing the society´s attitude to nature through individual experience-based eduction, the Czech environmentalism reached the same intellectual point at the same time as the Western European ecological modernization although each used a very different route to get there. However, the authors claim that the Czech environmentalism that had formed in the manner outlined above was not adequately equipped or prepared to participate in solving broader structural aspects of the environmental crisis (which did not end with the demise of the previous regime) after the return of the country to capitalism., Petr Jehlička, Joe Smith., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor představuje biografii generála a vojenského diplomata Čeňka Kudláčka (1896-1967), který prošel za první světové války československými legiemi v Rusku a Francii, za druhé světové války domácím a zahraničním odbojem (v jeho rámci byl vyslán získávat podporu krajanů v Kanadě a Brazílii) a po komunistickém převratu v roce 1948 se zpravodajsky angažoval v západním exilu. Recenzent se zastavuje zvláště u jeho roční diplomatické mise v polovině třicátých let v Bolívii, kterou Československo vojensky podporovalo ve válce s Paraguayí, a oceňuje, že čtenářská atraktivita se v knize spojuje s odbornou kvalitou., The book under review is a biography of Čeněk Kudláček (1896-1967), a general and military attaché, who fought in the First World War as a member of the Czechoslovak Legions in Russia and France, was in the resistance at home and abroad during the Second World War (sent to gain the support of Czechs and Slovaks living in Canada and Brazil), and was involved in intelligence work as an exile following the Communist takeover in February 1948. The reviewer focuses on Kudláček´s year on a diplomatic mission to Bolivia in the mid-1930s, a country that Czechoslovakia supported militarily in the war against Paraguay. On the whole, he appreciates that the book is both highly readable and truly scholarly., [autor recenze] Pavel Kreisinger., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha - Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím. Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně., a2_Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti., a3_Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky., b1_This review article is concerned with the most important recent books about the life and works of Václav Havel (1936-2011) as a key figure of Czechoslovak and Czech history in the last fifty or so years. The books under review are Eda Kriseová, Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Prague: Práh, 2014; published in English as Vaclav Havel: The Authorized Biography, trans. Caleb Crain), Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (V. H.: A spiritual portrait in the context of twentieth-century Czech culture. Prague: Knihovna Václava Havla, 2011), Daniel Kaiser, Disident: Václav Havel 1936-1989 (Prague and Litomyšl: Paseka, 2009) and Prezident: Václav Havel (Prague and Litomyšl: Paseka, 2014), Jiří Suk, Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Politics as theatre of the absurd: V. H. from 1975 to 1989. Prague and Litomyšl: Paseka, 2013), and Michael Žantovský, Havel (Prague: Argo, 2014). Havelka seeks to identify not only the strength and weaknesses of these biographies, but also the discontinuities and continuities of Havel’s thinking, the successes and failures of his politics, and the many dimensions of his personality, which the authors have to various degrees succeeded in conveying. First of all, he summarizes the publications and puts them into the context of criticism of Havel’s thinking and politics since the 1960s, and especially from the 1990s onward, which has been articulated from different, often contradictory, intellectual and political positions. He then moves on to the books under review. Eda Kriseová, a writer, dissident, and later a colleague of Havel’s at Prague Castle, calls her biography (essentially a re-edition of the 1991 publication) a ‘dissident romance’. She portrays Havel as a positive hero of times past and as a model for the present., b2_ Whereas in the early 1990s, according to Havelka, her biography largely fulfilled its purpose, which was quickly to familiarize the reader with Havel and his ideas, considering the needs of the times, it now seems too personal and superficial. In his biography of Havel, the literary historian Martin C. Putna, who for some time was also the director of the Václav Havel Library in Prague, thoroughly and sometimes inventively explores the spiritual roots, inspirations, and connections of Havel’s thinking and attitudes. This enables Putna to make some interesting links between family tradition and national culture, and between purely individual horizons and efforts and influence on a large part of society. He builds grand interpretations in his interpretations, and presents them in a readable way, but his portrait, according to the reviewer, remains too one-sided and fails to show Havel’s personality in something at least approaching its entirety, from which it be would then be possible to convincingly explain a number of aspects of his decision-making and conduct. The two volumes of the biography by the journalist Daniel Kaiser are, in comparison with the other works, the largest, in terms of what they cover, but, according to the reviewer, they are the least straightforward. Kaiser primarily concentrates on politics, which seems rather one dimensional, and his efforts to achieve objective completeness and be above the fray, together with his endeavour not to omit anything important or interesting, collide with his own implicit political convictions. In the process, he tends simply to describe events and arrange them, disrupting the narrative with the repetition of some worn-out journalistic platitudes. Nevertheless, he makes good use of some hitherto neglected or unknown material. The book by the historian Jiří Suk is not a biography in the true sense of the word., b3_ Rather, it is a penetrating work of history and political science, which does not over simplify, but instead presents a telling and compelling picture of a politician in the maelstrom of history. Among the strong points of Suk’s interpretations is the fact that he structures meanings, often with the help of his own meta-historical concepts. He puts his findings into new contexts, and usefully takes into account previously neglected material about the dissidents, which he has found in the files of the State Security Services (Státní bezpečnosti - StB). In his biography, published in Czech, English (Havel: A Life. London: Atlantic Books, 2014), and other languages, the former translator, politician, diplomat, and now director of the Václav Havel Library, Michael Žantovský depicts, according to the reviewer, Havel’s personality in much more contoured and balanced way than the previously discussed authors have done. Drawing on his previous experience as a psychologist, together with an intimate personal knowledge of Havel, Žantovský has achieved what his predecessors, who were by and large more interested in politics, did not even really attempt to do - namely, to relate concrete social and political situations to Havel’s fundamental convictions about life and art and his intellectual disposition, in order to offer a biographical explanation of Havel’s political programme., and Miloš Havelka.
Tématem studie jsou vnitrostranické čistky, která se odehrály v krajských organizacích Komunistické strany Československa v Ostravě a v Českých Budějovicích v roce 1951. Obě čistky autor prezentuje jako nedílnou součást stalinských kampaní a politických procesů, které se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století odehrály v komunistickém bloku. Ukazuje přitom, jak se stupňovala argumentační rétorika od kritiky ,,diktátorství'' funkcionářů po jejich obvinění jako ,,spiklenců'' a ,,zrádců'' uvnitř strany. Autor detailně popisuje průběh těchto čistek a změny personálního obsazení vedoucích stranických funkcí v obou krajích a zkoumá přitom, nakolik byly čistky výsledkem tlaku z centra, anebo lokálních konfliktů, a jak se v nich uplatňoval generační faktor. Zjišťuje, že jejich dynamiku určovala jednak činnost Státní bezpečnosti a Komise stranické kontroly, které se snažily odhalit nepřátele v řadách komunistické strany, jednak také aktivita regionálních funkcionářů, kteří se neváhali do čistky zapojit a prosazovat za fasádou ideologické kritiky vlastní mocenské zájmy. Podíl těchto faktorů byl ovšem v obou krajích rozdílný a v Ostravě se na rozdíl od Českých Budějovic odehrála první fáze čistky v přímé režii činitelů z ústředního aparátu KSČ. Studie také konstatuje, že obě vnitrostranické čistky měly znaky generačního konfliktu. Původní krajská vedení KSČ byla tvořena především předválečnými členy strany, kteří se ve velké míře zapojili do protinacistického odboje. V mocenském souboji však tato starší garnitura neobstála a během roku 1951 byla ve vedení krajských organizací KSČ na severní Moravě a v jižních Čechách nahrazena nejmladší generací aparátníků, kteří vstoupili do strany až po roce 1945., The topic of the study are the intra-party purges which took place in the regional organizations of the CPCz in Ostrava and České Budějovice in 1951. The author presents both as an integral part of Stalinist campaigns and political trials that were taking place in countries of the Communist bloc at the turn of the 1940s and 1950s. He shows how the argumentation rhetoric was escalating, starting with criticism of ''dictator-like behavior'' of party officials and ending with their indictment as ''conspirators'' and ''traitors'' within the party. The author describes the purges and changes of persons holding top party positions in both regions, examining whether the purges were a result of pressures from the centre or of local conflicts, and whether a generation factor was reflected in them. He has found out that their dynamism was determined both by activities of the State Security and Commission of Party Control which were trying to identify enemies in the ranks of the CPCz and by activities of regional functionaries who did not hesitate to participate in the purges, promoting their own power interests behind the facade of ideological criticism. However, the proportion of these two factors was different in each region; unlike in České Budějovice, the first stage of the purges in Ostrava was under direct control of members of central bodies of the CPCz. The study also concludes that the two intra-party purges showed signs of a generation conflict. The previous regional party committees consisted mainly of pre-war party members many of whom had been involved in anti-Nazi resistance. However, the older crew lost the battle for power, and during 1951 was replaced in the leadership of the regional party organizations in northern Moravia and southern Bohemia by the youngest generation of apparatchiks who had joined the CPCz only after 1945., Tomáš Hemza., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent obšírně představuje práci, jež je podrobnou analýzou vybraných případů poválečných nucených vnitrostátních migrací v Československu. Její autor Tomáš Dvořák důkladně rekonstruuje přípravy a realizaci přesídlení a „rozptýlení“ desetitisíců neodsunutých německých obyvatel do českého a moravského vnitrozemí, jakož i přesunu dalších tisíců Němců do oblasti uranových dolů na Jáchymovsko, kde tak vznikl nový svébytný německojazyčný ostrov. Tyto migrace lze chápat jako svého druhu pokračování „velkého odsunu“ většiny Němců z Československa. Nejdetailnější pozornost věnuje osudu několika stovek moravských Chorvatů ze tří obcí blízko rakouské hranice na jižní Moravě, kdy se jednalo o kompletní deportaci celé této národnostní menšiny. Recenzent lituje, že případům dalších uskutečněných nebo jen zamýšlených přesunů skupin obyvatel na československém území (slovenští Maďaři, obyvatelé pohraničních zón, Poláci ve Slezsku) se zde dostalo jen souhrnného zpracování. Recenze oceňuje, že autor nepopisuje pouze jednotlivé procesy hromadných přesídlení, nýbrž podává také dosti výstižný obraz fungování československé společnosti a československých státních a bezpečnostních složek v poválečné době., The reviewer presents this publication, whose title translates as ‘Internal transfer, 1947-53: The final phase in the “purging of the borderlands” in the political and social contexts of post-war Czechoslovakia’, as a detailed analysis of select cases of forced migration in Czechoslovakia after the Second World War. The author of the work, Tomáš Dvořák, has, according to the reviewer, thoroughly reconstructed the preparation and execution of the resettlement and the ‘dispersal’ of tens of thousands of unexpelled German Czechoslovaks to the Bohemian and Moravian interior, as well as the transfer of thousands of other Germans to the area of the uranium mines in the Jáchymov region, thus creating a distinctive new island of German speakers. It is reasonable to see these migrations as a continuation of the ‘great transfer’ of most of the Germans of Czechoslovakia. The most attention is paid in the book to the fate of several hundred Moravian Croatians from three rural districts in south Moravia near the Austrian frontier, the complete deportation of a whole ethnic minority. The reviewer regrets that the other unexecuted or only planned transfers of other groups of the population of Czechoslovakia (Slovak Hungarians, inhabitants of zones in the borderlands, Poles of Silesia) are only generally considered here. The reviewer does, however, appreciate that the author not only discusses the individual processes of mass resettlement, but also provides a vivid picture of the workings of Czechoslovak society and the Czechoslovak authorities and secret police in the post-war period., [autor recenze] David Kovařík., and Obsahuje bibliografii
Podle recenzenta se volby v Československu do zastupitelských orgánů v době od potlačení pražského jara 1968 do demokratické revoluce 1989 na první pohled jeví jako formální rituál, avšak autor ve své důkladně empiricky založené práci ukázal, že plnily řadu důležitých funkcí, byť jiných než v demokratickém státě. Zachytil společné rysy i odlišnosti jednotlivých volebních aktů, odehrávajících se v pětiletých cyklech, a prozkoumal související aktivity bezpečnostních složek. V rámci výkladu o volbách přitom popsal důležité aspekty fungování komunistického režimu, všímal si různých forem odporu proti němu a vylíčil také příběhy obyčejných lidí, které se nějakým způsobem vázaly k volbám. Sedmdesátá a osmdesátá léta představil ve své knize z nového úhlu a nemálo přispěl k jejich lepšímu poznání., According to the reviewer, the elections to representative bodies in Czechoslovakia between the suppressionof the Prague Spring in 1968 and the democratic revolution in 1989 may at first sight seem to be a formal ritual. However, the author´s empirically well-founded work "All Communists to the polls!" Elections in Czechoslovakia in 1971-1989 as a phenomenon of society, politics and state security demonstrates that they had a number of important functions, albeit different from those in a democratic state. The author captured common features and differences of different election acts taking place in five-years cycles, and examined related activities of security forces and elements. In his account of the elections, he described impotant aspects of the operation of the Communist regime, noticed different forms of the opposition against it, and also mentioned stories of ordinary people which were somehow related to the elections. He presented the 1970s and 1980s from a different angle, making a substantial contribution to better knowledge of the period., [autor recenze] Petr Anev., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy