Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
Monografie podle recenzenta přináší ucelený pohled na způsoby, byla tradice spjatá s osobností kazatele a církevního reformátora Jana Husa (1370-1415) a s následným husitským hnutím využívána v komunistickém Československu v letech 1948 až 1956, jimiž autor vymezuje období československého stalinismu. Své téma autor zasazuje do kontextu politiky dějin, která se v českých zemích intenzivně uplatňovala od 19. století. Od roku 1948, kdy se komunisté v Československu chopili moci, jim instrumentalizace husitské tradice sloužila k vlastní historické legitimizaci, když husity prezentovali jako předchůdce vítězného boje lidu za sociální spravedlnost a národní svobodu, úspěšně završeného teprve v únoru 1948. Recenzent soudí, že se v knize podařilo dobře ukázat, jak se husitský kult v padesátých letech naplňoval v oficiální ideologii, školní výuce, kulturní politice nebo filmové tvorbě, jaké byly nástroje jeho šíření a podoby jeho ritualizace., In the reviewer´s opinion, the monograph In the glare of the red chalice: The politics of history and the Hussite tradition in Czechoslovakia 1948-1956 provides a consistent insight into how the tradition associate with preacher and church reformist Jan Hus (1370-1415) and the subsequent Hussite movement was made use of in Czechoslovakia under the Communist rule between 1948 and 1956, i.e. during the period which the author defines as the era of Czechoslovak Stalinism. The author sets the topic in the context of the politics of history which had been intensively applied in the Czech Lands since the 19th century. Since seizing power in 1948, the Communists were using the instrumentalized Hussite tradition for their own historical legitimization, presenting the Hussites as predecessors of the victorious struggle for social justice and national freedom, which was successfully concluded only in February 1948. In the reviewer´s opinion, the book has succeeded in showing how the Hussite cult was reflected in the official ideology, school education, or cultural policy, the tools that were used to spread it, and the forms of its ritualization., [autor recenze] Pavel Helan., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.
Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha ''Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů'', která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu ''dějiny obětí'' nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty ,,dějin obětí'' větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o ''politiku identity'' českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu., In this contribution, the author responds to Vít Strobach´s ''The history of the victim: Concerning the historiography and politics of identity of the Czech Jews'', which is conceived as a polemic with the altest discussing about the history of the Jews, and not only those written by Czechs. The author considers it useful that Strobach is concerned only to summarize the content of the discussions, without drawing a clear line between historiography and politics, because he understands historians not only as academic actors but also as social and political actors. But, according to the author of this article, the results of the effort are not particularly convincing: Strobach´s categorizations of the ''history of the victim'' type is not based on a thorough analysis of the sources, but are instead a judgement based on assumptions, which have guided him in his selection of texts. In consequence of this intentionally selective approach,. Strobach creates a distorted impression of the nature of the whole discussion, because in current Czech historiography about the Jews and the Holocaust normative concepts on the ''history of the victim'' does not play much of a role. Similarly, it can hardly be claimed that the history of the Jews is often said to be identical with the history of antisemitism. Concerning the ''identity politics'' of the Jews of the Bohemian Lands, it is misleading of Strobach to claim that a form of the historical collective memory clearly defined in this way is asserted in historiography, without naming who exactly is the bearer of this memory. Moreover, he fails to define his basic terms, which thus lack an analytical keenness. On the whole, Strobach is satisfied with a simplistic, unoriginal critique, and fails to use the opportunity to constructively move the discussion forward., Peter Halama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Hlavní osou knihy je podle recenzentky konflikt mezi tradičními zájmy a hodnotami světa filmu na jedné straně a politickou snahou o jeho reformu v systému státního socialismu na druhé straně v Československu v poválečném čtvrtstoletí, především pak v padesátých letech. Autor přitom nevychází jen z podřízenosti kinematografie vládnoucí elitě, ale spíše z její proměnlivé autonomie. Staví na neobyčejně bohaté pramenné základně a efektivně využívá různé teoretické koncepty. Díky tomu dokáže zprostředkovat živý a plastický obraz mikrosvětů v pražských filmových ateliérech Barrandov, jejich neformálních vztahů a procesu zrodu filmového díla. Jedná se o strhující četbu pro poučenější čtenáře, kteří hledají metodologicky inspirovaný, otevřený výklad s bohatými odkazy i sebereflexí., According to the reviewer, the book The Barandov Factory: The world of filmmakers and political power 1945-1970 revolves around a conflict between traditional interests and values of the world of filmmaking and political efforts ro reform it within the Czechoslovak state socialism system during the twenty-five years after the war, mainly in the 1950s. The author´s starting assumptions include not only the subordination of cinematography to the ruling elite, but also a variable degree of the film industry´s autonomy. He builds on an extremely rich source base and employs various theoretical concepts in an effective manner. Thanks to the above, he can provide a vivid and plastic picture of micro-worlds in the Barrandov film studios in Prague, their informal relations, as well as the birth of a movie. He wrote a captivating book for more knowledgeable readers looking for a methodologically inspired and open account with ample references and self-reflection., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent srovnává dvě téměř současně vydané encyklopedické publikace klíčových pojmů, jež se vztahují k dějinám každodennosti českých zemí v éře lidové demokracie, respektive socialismu. Průšova Abeceda má populární ráz, sleduje především osvětový účel a chce své čtenáře pobavit, čemuž odpovídá nesystematický výběr a uspořádání hesel (včetně slangových a argotových výrazů), jejich stručné komentáře bez uvedení informačních zdrojů a zařazení četných dobových vtipů. Naproti tomu Francův a Knapíkův Průvodce je reprezentativním slovníkem k dějinám české každodennosti mezi únorem 1948 a pražským jarem 1968, který vychází ze solidního metodologického základu a na němž kromě obou editorů a zároveň hlavních autorů spolupracovaly čtyři desítky dalších odborníků. V sedmi tematických okruzích obsahuje téměř dva a půl tisíce hesel, opatřených důkladným seznamem pramenů a literatury, jejichž zpracování většinou vyžadovalo primární výzkum. Dvoudílný slovník je uveden obsáhlou studií a recenzent jej hodnotí jako jednu z nejdůležitějších historických publikací k českým poválečným dějinám., The reviewer compares two encyclopaedias, published almost simultaneously, of key terms in the history of everyday life in the Bohemian Lands (Bohemia, Moravia, and Silesia) in the period of the ‘people’s democracy’ or Socialism. Průša’s one-volume encyclopaedia, taking a popular approach, aims mainly to educate the reader, while being amusing, which is reflected in the unsystematic selection and arrangement of the entries (including the use of slang), brief commentary without citing sources, and the inclusion of numerous jokes from the period. By contrast, Franc and Knapík’s ‘guide’ is a proper encyclopaedia on the history of everyday Czech life in the period from the Communist take-over of 1948 to the Prague Spring of 1968. Based on solid methodology, it contains contributions from the editors (who are also the main authors) and about forty other experts. It contains almost 2,500 entries, arranged in seven thematic sections, based mostly on primary-source research, with a comprehensive list of primary and secondary sources. The two-volume encyclopaedia is introduced by a long article. The reviewer considers this publication to be one of the most important books on post-war Czech history., and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Kniha původně vyšla ve Spojených státech pod titulem The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder (Colorado) - New York, East European Monographs - Columbia University Press 2012). Raškova práce je podle recenzenta výsledkem pečlivého zkoumání osobních sbírek a pramenů v archivech v České republice, Velké Británii, Spojených státech a Itálii. Jedná se o unikátní shrnující studii, jež přichází s řadou zajímavých zjištění o dosud málo známé exilové kapitole československých dějin. Autor v devíti kapitolách seznamuje s „druhým dechem“ československého exilu, tedy se spolky, organizacemi a osobnostmi, které měly silné slovo v exilové veřejnosti po roce 1968, poté co na Západě přibyla další masivní vlna uprchlíků z Československa, vypuzená vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Recenzovaná práce sice v tomto směru nepokrývá úplné exilové spektrum, představuje však mimořádně užitečnou příručku., The book under review is a Czech translation of The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder, CO: East European Monographs, distributed by Columbia UP, 2012). Raška´s work is, according to the reviewer, the result of careful research using personal papers and other archival documents in the Czech Republic, Great Britain, the United States, and Italy. It is a unique comprehensive work that offers much that is new and of interest, concerning a little known chapter in the history of Czechs and Slovaks in exile. In nine chapters, the author acquaints us with Czechoslovak life in exile, that is, clubs, organizations, and individuals, after they had caught their second wind, and were listened to by other exiles after 1968, once the West had received the large wave of Czechoslovak refugees driven out of their country by the Warsaw Pact military intervention. Although the book under review does not, in that sense, cover the full range of exiles and their activities, it remains an extraordinarily useful work of reference., [autor recenze] Martin Nekola., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Předložený článek navazuje na dvě předešlé autorovy statě otištěné v Soudobých dějinách a uzavírá tento volný cyklus úvah nad povahou komunistického režimu, zejména v Československu. (Viz HRUBÝ, Karel: Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného. In: Soudobé dějiny, roč. 20, č. 4 (2013), s. 628-640; TÝŽ: Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět''. In: Soudobé dějiny, roč. 21, č. 3 (2014), s. 382-404.) Autor hledá odpověď otázku, zda politický a sociální systém, který byl nastolen v únoru 1948 v Československu, podržel svůj totalitární charakter po celou dobu komunistické vlády, anebo zda v pozdějších fázích už byl jiným typem totality, respektive zda se vyvinul do zcela jiného nedemokratického či autoritativního režimu. Svou úvahu o tomto tématu, které je dosud předmětem sporů, rozvíjí na pozadí proměňujících se teoretických reflexí komunistických režimů. Nejprve připomíná hlavní výtky ''revizionistické'' historiografie vůči nedostatkům klasických modelů totalitarismu, komentuje některé její konkurenční interpretační teze a ukazuje, jak později nové verze teorie totalitarismu některé z ''revizionistických'' výtek problematizovaly či oslabily a jak také reagovaly na změny, jež nastaly po Stalinově smrti. Na základě konfrontace obou přístupů, které existenci totalitarismu buď deklarují a obhajují, či naopak odmítají, nebo alespoň navrhují jeho revizi, sleduje pak návaznost jednotlivých fází, jimiž prošla komunistická diktatura a společnost v Československu mezi lety 1948 a 1989., a2_Jde o pokus zjistit, do jaké míry se proměnily, či naopak zůstaly zachovány struktury a funkce totalitárního způsobu panování (diktatury) z počátečního (poúnorového) období. A současně, jak se během desetiletí měnily, či naopak uchovávaly politické představy a hodnotové systémy ve vědomí společnosti. Konceptuálně přitom autor vychází z vymezení posttotalitarismu v pozdních pracích politologa Juana Josého Linze a po skončení totalitarismu Stalinovy éry rozlišuje v Československu období raného posttotalitarismu, pokus o reformu systému na konci šedesátých let, husákovské období zatuhlého posttotalitarismu a posttotalitarismus úpadku na konci osmdesátých let. Podle jeho názoru si takzvaný normalizační režim až do svého pádu přes své oslabování a narůstající dysfunkce podržel mnoho z totalitárních struktur (politických, bezpečnostních, ekonomických, sociálních) a praktik (mocenských, ideologických, kontrolních, potlačovacích), na rozdíl od Polska a Maďarska, kde došlo k postupnému odbourání totalitárního charakteru režimu., a1_This article is the third, and last, in a loosely conceived series by the same author, and printed in Soudobé dějiny, which consider the nature of Communist régimes, particularly in Czechoslovakia (See Karel Hrubý, ''Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného''. [Continuity between unlikes: The doubtful conclusions of Matěj Spurný´s Undoubtedly good analyses], Soudobé dějiny, vol 20 (2013), no. 4, pp. 628-40, and ibid., ''Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět'' [Baffled by an interpretation of the Communist dictatorship: Critical remarks on the ''Socialism as Sinnwelt´ Project], Soudobé dějiny, vol. 21 (2014), no. 3, pp. 382-404. The author searches for an answer to the question of whether the political and social system launched in Czechoslovakia in late February 1948 maintained its totalitarian nature throughout its existence or whether, in its later phases, it had already become another type of totalitarianism, or had even developed into a quite different kind of undemocratic or authoritarian régime. The author develops the topic, which is still a matter of dispute, against the background of changing theoretical reflections on Communist régimes. He first recapitulates the main criticism of "revisionist" historiography regarding the lack of classic models of totalitarianism, and he comments on some of their comparing interpretations, pointing out how later versions of the totalitarianism theory problematicized or weakened some of the ''revisionst'' criticisms. and also how they reacted to the changes that began after Slalin´s death in 1953., a2_By comparing the two main approaches, - one that declares that there is such a thing as totalitarianism, the other that rejects such a notion (or at least suggest its revision) - , the author traces the connections between the individual phases that the Communist dictatorship and society passed through in Czechoslovakia from 1948 to 1989. He thus seeks to discover the extent to which the preserved structures and operations of the totalitarian way of ruling (dictatorship) changed or remained the same since the initial period (post-February 1948), and, at the same time, endeavours to discover how, over the decades, political ideas and value system were preserved or, by contrast, changed in the consciousness of society. Conceptually, the author starts from the definition of post-totalitarianism which appears in the later works of the political scientist Juan José Linz, and thus, after the end of Stalinist totalitarianism, he distinguishes in Czechoslovakia the period of early post-totaliarianism, the late 1960s attempt to reform the system, the Husák years of hard-line post-totalitarianism, and the post-totalitarianism of the late 1980s decline. In his opinion, the "Normalization" régime in Czechoslovakia, although weakened and increasingly dysfunctional, maintained many of the totalitarian structures (political, security, economic, social) and practices (power, ideology, surveillance, and repression) until its collapse, unlike the régimes in Poland and Hungary, where totalitarianism was slowly eroded., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor výše uvedené recenze (Na pomezí historického románu. In: Soudobé dějiny, roč. 22, č. 3-4, 2015,, s. 524-539) knihy Igora Lukeše Československo nad propastí, respektive On the Edge of the Cold War, tímto příspěvkem reaguje na Lukešovu polemiku. Sám stručně polemizuje s různými body Lukešovy argumentace a uzavírá, že na své recenzi by nezměnil vůbec nic, protože Igor Lukeš nevyvrátil žádnou z jeho námitek a řadu dalších ignoroval., In this contribution, the autor or the review of Igor Lukeš´s On the Edge of the Cold War (''Na pomezí historického románu'' [Almost a Historical Novel], Soudobé dějiny, vol. 22 (2015), nos. 3-4, pp. 254-39), which is under discussion here, reacts to Lukeš´s rejoinder. He briefly takes issue with various points of Lukeš´s argument and concludes that he would not change a single thing in his review, because Lukeš ignores a number of objections and elsewhere fails to provide satisfactory counterarguments for others., Vít Smetana., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy