V roce 1579 Rudolf II. na Pražském hradě zamýšlel stavbu velkého královského paláce s bohatou sochařskou výzdobou, u které nepochybně plánoval, že ji provede Giambolognův žák Hans Mont. Tato idea byla zřejmě inspirována interiéry věží Neugebäude, které ještě za Maxmiliána II. v letech 1575–1576 sochařsky zdobil právě Mont. Rudolf však projekt odložil a Mont rozezlen odešel z pražského dvora. Rudolf v počátcích své vlády evidentně hledal svůj styl a na to doplatil i malíř Bartholomeus Spranger, který čekal několik let ve Vídni na císařovu zakázku. Karel van Mander, Sprangerův biograf, dokonce napsal, že v prvních letech vlády neměl Rudolf o umění velký zájem. Díky zprávě Hanse Ulricha Kraffta z roku 1584 však víme, že císař již tehdy vlastnil sbírku umění, ovšem erotického obsahu, kterou před svým okolím Rudolf skrýval, a nejspíš proto svoji inklinaci k umění nedával najevo. Až v roce 1588 vyslanci při pražském dvoře referovali, že Rudolf preferuje „lascivní“ umění, což bylo zároveň v době, kdy se císař na hradě rozhodl vybudovat velkou obrazovou galerii, Španělský sál, dnešní Rudolfova galerie. Tehdy císař konečně našel to, čím vytvořil svoji velkolepost a pověst jednoho z největších patronů umění v Evropě. Na cestě k ní vybudoval přibližně v 1579–1582 u svého paláce na Pražském hradě letní dům, ve kterém našla místo jeho „erotická kunstkomora“ a kolem roku 1586 také studiolo v druhém patře Bílé věže. Na této dochované prostoře lze demonstrovat, že i zde byl Rudolf inspirován věžemi z Neugebäude, ale oproti tamní bohaté výzdobě, byla v Praze velmi střídmá, stejně jako v grottě jeho letohrádku Císařský mlýn, dokončená v roce 1594. Zatímco u starších habsburských staveb existoval kontrast mezi jejich strohými paláci a bohatě zdobenými letohrádky, zdá se, že Rudolf přišel s novým konceptem. Stavby s reprezentační funkcí měly být náročně členěné, kdežto privátní objekty, včetně letohrádků, měly být jen skromné architektury. Sprangerova freska Hermatheny v klenbě studiola, inspirovaná studiolem v Palazzo Farnese v Caprarole, pak měla ukazovat na příbytek moudrého panovníka, stejně jako další plánované malby. Byla to tak erotica & sapientia, která definovala Rudolfův program jeho prvních let na Pražském hradě a která hrála zásadní roli i v jeho následujícím velkolepém období. and In 1579 Rudolf II envisaged the construction of a grand royal palace at Prague Castle, with an extensive sculptural programme that he undoubtedly planned to commission from Giambologna’s pupil Hans Mont. However, Rudolf shelved the project and Mont left the Prague court in exasperation. In the early years of his reign, Rudolf was clearly looking for a style, and also the painter Bartholomeus Spranger, who waited for several years in Vienna for the emperor’s commission, fell victim to this search. His biographer Karel van Mander even wrote that Rudolf had little interest in art at that time. Thanks to a valuable report by Hans Ulrich Krafft in 1584, however, we know that the emperor already possessed a collection of art, but which had a distinctly erotic content. This was the reason why Rudolf concealed it from his wider society. It was not until 1588 that envoys at the Prague court began to report Rudolf’s preference for ‘lascivious’ art. It was also at the same time that the emperor decided to build a large picture gallery at the castle, called the Spanish Hall, the present Rudolf Gallery and established his magnificence and his reputation as one of the greatest patrons of art in Europe. On his way to it, he built the Summer House near his palace at the castle in about 1579–1582, and this became the home of his ‘erotic Kunstkammer’. Around 1586 he also had a studiolo created on the second floor of the White Tower, which shows that Rudolf was inspired by the towers of Neugebäude, but unlike this model, he kept the decoration in Prague modest, like in the summer palace in the Imperial Mill, which was completed in 1594. While in the older Habsburg architecture there was a contrast between the austere palaces and richly decorated leisure structures, Rudolf seems to have come up with a new concept: buildings with a representational function were to be elaborately articulated, whereas private structures, including summer houses, were to be of modest form. Spranger’s fresco of Hermathena in the vault of the studiolo, inspired by the studiolo in the Palazzo Farnese in Caprarola, was intended to symbolise to symbolise the abode of a wise monarch, as were other planned frescos. It was thus erotica & sapientia that defined Rudolf’s programme in his early years at Prague Castle, and later also played a crucial role in his subsequent magnificent period.
The study focuses on the Prague exile of the last crowned French king Charles X in 1832–1836. It notices the popularization reflection of the king’s stay, which originated in the Czech milieu from the end of the 19th century. It arises from the memoirs of Charles’s contemporaries (including members of his exile court and Josef Rudolph of Wartburg, son of the inspector of Prague Castle, etc.), from reports of the Prague Police Directorate, a collection of reports submitted to Chancellor Metternich, from materials on the accommodation and furnishings options of Prague Castle and from the related results of art-historical research of the New Palace of the castle, where the king stayed with his family and a small court. It deals with the king’s interaction with the milieu of the Czech lands. Last but not least, it then deals with the upbringing of Charles’s grandson Henry, in which František Palacký and Joachime Barrande, among others, participated.
Tématem příspěvku je nová analýza dostupných poznatků o hrobech K1 a K2 v lodi předrománské rotundy sv. Víta, které byly objeveny již v roce 1911 a připisovány několika přemyslovským knížatům. Provedena byla zejména revize antropologických poznatků, analýzy stabilních izotopů uhlíku (δ13C) a dusíku (δ15N), analýza DNA a radiouhlíkové datování. Získaná data nedávají dohromady konzistentní obraz. Archeologie vylučuje připsání ostatků knížeti Bořivoji I. († asi 888/889), antropologie pak knížeti Boleslavu I. († 972). Oba obory by dovolovaly připsat s určitou pravděpodobností kosterní ostatky knížeti Boleslavu II. († 999), tomu ale neodpovídá radiokarbonové datování. Navržena je možnost připsat ostatky písemně doloženému jménem neznámému synovi knížete Boleslava I., který zemřel před rokem 972. Analýza DNA z K2 připsala ostatky ženě, pravděpodobně tedy manželce osoby K1. and The subject of the article is a new analysis of available information on graves K1 and K2 in the nave of the pre-Romanesque St. Vitus Rotunda; discovered in 1911, the graves have been attributed to various Přemyslid princes. The main work involved a review of anthropological findings, analyses of stable carbon (δ13C) and nitrogen (δ15N) isotopes, a DNA analysis and radiocarbon dating. Taken together, obtained data do not provide a consistent image. Archaeology rules out the attribution of the remains to Prince Bořivoji I († c. 888/889), while anthropology eliminates the possibility of the burial of Boleslav I († 972). With a high degree of probability, both of these scientific disciplines would permit the identification of the individual as Prince Boleslav II († 999), but this possibility is then eliminated by radiocarbon dating. The author suggests the possibility of attributing the remains to a son of Prince Boleslav I, an individual whose name is not documented in written sources and who died before 972. A DNA analysis revealed that the remains in grave K2 belonged to a woman, i.e. probably the wife of the individual buried in grave K1.
This paper focuses on the impact of changes in temperature on one bay of St Vitus’ Cathedral in Prague Castle. The objective of the study is to simulate as correctly as possible the distribution of temperatures in the structure, and then to compute the thermal dilatation movements. Theoretical simulation of dilatation movements involves simulating the temperatures in the structure and then computing the displacements. Insolation and changes in air temperature around the structure are included in the temperature simulation. The computed temperature fields are used as a loading for computing the forces and deformations of one bay of St Vitus’ Cathedral. The theoretical deformation values obtained by means of the 3-D finite element model were compared with the measurements. The computed surface temperatures were also confronted with the surface temperatures measured in the interior and on the exterior of the cathedral. The results obtained from the simulations correspond well with the measured surface temperatures and deformations., Pavel Beran, Jiří Máca and Petr Fajman., and Obsahuje bibliografii