Jedním z hlavních rysů období politické roztříštěnosti, do níž Čínu uvrhl pád dynastie Han roku 220 n. l., byla vzrůstající tendence nomádských etnik zasahovat do záležitostí nástupnických dynastií, jež vyvrcholila ve 4. a 5. století založšením zhruba dvou desítek nehanských státních útvarů na bývalém území říše. Spletité a často nepřehledné dějiny tohoto období jsou v mnoha ohledech svědectvím konfrontace dvou zcela odlišných civilizačních okruhů, odrážejí však i jejich vzájemné ovlivňování. Proměnlivá zahraničněpolitická situace, nezvyklá pro obě strany, kladla velké národy na schopnost přizpůsobit se nových poměrům. A tato potřeba se nevyhnula ani tradičním institucionálním pilířům čínského státu. Příkladem může být systém titulární šlechty a udělování šlechtických titulů kmenovým vládcům nehanských etnických skupin dlouhodobě usazených na území říše. Ačkoli se tato praxe na první pohled zdá být v souladu se zavedeným systémem, charakter i okolnosti udělení těchto titulů se v mnohém liší od šlechtických hodností udělovaných zasloužilým poddaným říše a jsou výrazem specifických potřeb dvora uzavřít strategické spojenectví či získat symbolický kapitál stvrzující jeho legitimitu. Tento článek si klade za cíl objasnit na příkladu dynastie Jin (226-420) praktické a vysoce symbolické využití systému udělování šlechtických hodností jakožto užitečného nástroje diplomacie a zahraniční politiky, který odráží proměny postojů a strategií dvora vůči nomádům ohrožujícím jeho zájmy., The collapse of the central authority after the fall of the Han Dynasty inevitably led to profound transformation of many imperial institutions. The unstable political situation demanded a flexible handing of the traditional systems as well as an ability to redefine crucial institutional concepts relating to imperial authority in order to find new or additional sources of political legitimacy. One of these newly defined institutions was the system of titled nobility. With the growing importance of non-Han ethnic groups, whose military capabilities might make them both valuable allies as well as potentially formidable foes, the court tried hard to win their support through the bestowal of high noble dignities on their leaders. To a certain degree, these bestowals followed well-established Han practice, yet the whole system was much more institutionalized as a means of integrating potentially hostile forces into the realm ruled over by the imperial authority. The article focuses on the Jin Dynasty (266-420 A.D.) and documents the utility and flexibility of the practice, stressing the symbolic meaning of the bestowals as a useful means of diplomacy and legitimitazion, thus mirroring the immediate strategic needs of the court in its power struggle with rival nomadic regimes., Jakub Hrubý., and Obsahuje bibliografii
The study examines the life of a Tuscan nobleman Luigi Angiolini. He was a writer, traveller and diplomat. He was active in the period of the Habsburg reforms, the French Revolution, Napoleonic rule and the restoration in Italy. His travelogue about England and Scotland (Lettere sopra l’Inghilterra, Scozia e Olanda) reflects his education and background which was strongly influenced by Tuscan Enlightenment. During the subsequent Napoleonic rule in Italy, he turned his attention to diplomacy in the services of Napoleon Bonaparte and grand duke Ferdinand III in Paris. The article shows how Angiolini was marked by ideas and trends of the eighteenth and early nineteenth century during his chequered life and how the breakthrough period formed him., Oldřiška Prokopová., and Obsahuje bibliografické odkazy