Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
Vede Výzkumné centrum Dvory a rezidence ve středověku, píše odborné knihy o životě na středověkých dvorech a překládá veršované eposy ze staré němčiny 13. století. Zároveň si však umí ušít středověké šaty dobovou technikou nebo vyzkoušet vaření podle dochovalých středověkých receptů. Bádání v historických pramenech i méně obvyklé experimentální přistupy pomáhají Daně Dvořáčkové-Malé z Historického ústavu AV ČR lépe pochopit vytyčený objekt věděckého zájmu - každodenní život panovníckých dvorů a obyvatel středověku. and Leona Matušková, Stanislava Kyselová, Václav Kořínek.
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
23. ledna 2015, si Akademie věd ČR připomíná 125. výročí založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění - své přímé předchůdkyně, která se v roce 1952 společně s dalšími dobovými vědeckými institucemi stala základem Československé akademie věd. Idea založení neuniverzitní výzkumné instituce v českých zemích ovšem sahá mnohem dále než pouze do roku 1890, kdy se ji podařilo realizovat. and Luboš Velek.
Polish Ethnological Society (PES) [Polskie Towarzystwo Ludoznawcze] was established on the 9th February, 1895 in Lviv as Ethnological Society [Towarzystwo Ludoznawcze]. The name was
changed in 1947. This article presents the most important facts from the history of PES (the beginnings, twenty years of interwar period, times after the Second World War) as well as organizational structure (branches and sections) and various activities (publishing, library, archives, Center for Ethnographic Documentation and Information [Ośrodek Dokumentacji i Informacji Etnograficznej], Polish Ethnographic Atlas [Polski Atlas Etnograficzny], Kolberg´s Center [Pracownia Kolbergowska], Opening Education Center [Pracownia Edukacji Otwierającej] and others). International cooperation was also described, including Czech threads. A crucial moment in the functioning of the Society was the change of borders in Central Europe after the Second World War. Lviv was left outside Poland and the head office was moved first to Lublin, then to Poznan. Since 1953 it has been located in Wroclaw.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.