Současná diagnostika nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) se nemůže opírat pouze o určení, že se jedná o NSCLC bez bližší specifikace. Nutná je přesná morfologická klasifikace NSCLC a zařazení do jednotlivých podtypů (adenokarcinom, velkobuněčný karcinom, spinocelulární karcinom...) a nutné je i genetické testování. V případě přesného stanovení morfologické a molekulárně genetické diagnózy je možno podat nemocným s NSCLC ihned po stanovení diagnózy preparáty, jejichž účinnost při splnění určitých kritérií dává předpoklad delšího přežití. Jedná se o léky ze skupiny cytostatik i o léky biologicky cílené léčby. V našem sdělení se věnujeme preparátům, které mají v České republice stanovenou úhradu pro léčbu v první linii NSCLC. Jsou to bevacizumab, pemetrexed a gefitinib., Current diagnosis of non-small-cell lung carcinoma (NSCLC) cannot rest merely on the determination that it is NSCLC without providing any further specification. Accurate morphological classification of NSCLC and classification into individual subtypes (adenocarcinoma, large-cell carcinoma, squamous-cell carcinoma…) as well as genetic testing are all required. When the morphological and molecular genetic diagnosis has been accurately established, patients with NSCLC can receive agents whose efficacy, while meeting certain criteria, offers a chance of improved survival. They include both drugs from the cytostatic group and those for biologically targeted therapy. The paper deals with those agents for which the amount of reimbursement for the first-line treatment of NSCLC has been determined in the Czech Republic. They are bevacizumab, pemetrexed and gefitinib., Jana Skřičková, and Literatura 9
Myelodysplastický syndrom (MDS) je heterogenní skupina klonálních onemocnění krvetvorné kmenové buňky, která se vyznačuje dysplastickými změnami prekursorů v kostní dřeni, periferní (pan) cytopenií a zvýšeným rizikem progrese do akutní myeloidní leukemie (AML). V terapii MDS byly dlouhodobě využívány především dvě základní modality: podpůrná péče nebo alogenní transplantace krvetvorných kmenových buněk (ASCT). V poslední době se však léčebné možnosti pro MDS nemocné významně rozšířily. Vedle konvenčně používané terapie se objevily nové léky a jejich kombinace, které mohou ovlivnit přirozený průběh choroby a prodloužit přežití. V klinické praxi nacházejí největší uplatnění hypometylační látky, imunomodulans lenalidomid (LEN) a moderní chelátory., Myelodysplastic syndromes (MDS) are heterogeneous group of clonal hematopoietic stem cell disorders characterized by dysplastic changes of bone marrow precursors, peripheral (pan) cytopenias and an increased risk of progression to acute myeloid leukemia (AML). Two basic therapeutic approaches were used in the treatment of MDS: supportive care or allogeneic stem cell transplantation (ASCT). Nowadays the treatment options for MDS patients has significantly expanded. In addition to conventional treatment there are new drugs and their combinations which may affect the natural history of the disease and prolong survival. In the clinical practice hypometylating agents, immunomodulatory drug lenalidomide (LEN) and modern chelators are used., Eva Kadlčková, Peter Rohoň, and Literatura
Mantle cell lymfom (MCL) neboli lymfom z plášťových buněk patří mezi vzácnější B-lymfoproliferace s podílem asi 7–8 % na celkovém množství všech nehodgkinových lymfomů. Klinicky se MCL vyznačuje neblahou kombinací vlastností indolentních (rekurentní průběh) a agresivních (vysoká proliferační aktivita, chemorezistence) lymfomů. Prognóza onemocnění zůstává stále neuspokojivá s mediánem přežití 4–5 let. V současné době se předpokládá, že pro vznik klinicky manifestního MCL je nutný souběh několika patologických událostí na genové úrovni. Nezbytným předpokladem je porucha regulace buněčného cyklu řízené cyklinem D1, za další krok se považuje defekt v buněčné odpovědi na poškození DNA. Prvotní a zásadní genovou přestavbou je u MCL pravděpodobně translokace t(11;14), při níž vzniká patologický fuzní gen BCL1/IGH. Produktem této přestavby je nadměrná produkce cyklinu D1, která však ke vzniku maligního lymfomu sama o sobě nestačí. U MCL je také častá delece 11q22–23. Na tomto lokusu je umístěn gen pro ATM kinázu. V případě delece ATM genu se výrazně zvyšuje genomická nestabilita a vzrůstá tak frekvence dalších mutací. Na základě studií genové exprese byly identifikovány další patogenetické mechanizmy. Jedním z nich je například konstitutivní aktivace transkripčního faktoru NF-kappaB majícího antiapoptotický účinek nebo aktivace systému mTOR zvyšujícího translaci mRNA. Je důležité zmínit možnost cíleného terapeutického ovlivnění výše zmíněných drah (bortezomib, temsirolimus). Dalšími sekundárními aberacemi je rekurentní somatická mutace NOTCH1 a SOX 11 (neuronální transkripční faktor), jejich význam v prognóze a patogenezi zůstává nejednoznačný., Mantle cell lymphoma represents about 7-8 % of all non-Hodgkin lymphomas. This entity is characterized by a combination of mostly aggresive clinical course and frequent relapses. The prognosis remains poor with a median overall survival of 4-5 years. It is hypothesized that a coincidence of several pathological events is necessary for arise of clinically manifest MCL. The primary oncogenic mechanism is considered to be a chromosomal translocation t(11;14) with juxtaposition of BCL1 gene to the IGH gene. It results in overexpression of cyclin D1, which positively affects the G1-S transition of cell cycle. Another frequent mutation is a deletion 11q22-23 leading to the inactivation of the ATM gene responsible for the DNA damage response. In such case, the genomic instability and subsequently the frequency of another mutations is highly increased. The gene expression profiling revealed many additional genetic alterations, such as constitutive activation of trancription factor NF-kappaB with anti-apoptotic effect or activation of mTOR system. Importantly, these pathways can be influenced by new targeted drugs (bortezomib, temsirolimus). Another secondary aberrations found in MCL are mutations in NOTCH1 gene and overexpression of neuronal transcription factor SOX11. However their significance for the pathogenesis and prognosis remains unclear., David Šálek, Andrea Janíková, Pavla Veselá, Jiří Mayer, and Literatura
Všechna existující doporučení uvádějí hormonální substituční terapii (HRT) jako lék volby pro akutní klimakterický syndrom a vaginální nízkodávkovanou estrogenní terapii jako lék volby pro léčbu a prevenci urogenitální atrofie s jejími důsledky. Potvrzuje se, že časný start HRT je spojen s neutrálním až ochranným vlivem na ischemickou chorobu srdeční. HRT je jednoznačně účinnou prevencí i léčbou postmenopauzální osteoporózy, nicméně dlouhodobé podávání vyžaduje individuální hodnocení poměru přínos/riziko s rozdíly v závislosti na složení HRT., All existing recommendations sign hormone replacement therapy (HRT) as first therapy for acute climacteric syndrome. The low dose vaginal therapy is the first choice for prevention and therapy of urogenital atrophy and its complications. Early start of HRT has neutral or slightly beneficial influence on ischaemic heart disease. It is sure that HRT is effective in prevention and therapy of postmenopausal osteoporosis. Long term therapy must be individualized on base of benefits to risks ratio with differences by type of HRT., and Tomáš Fait
Nedílnou součástí parciální mastektomie je adjuvantní radioterapie, což je podpořeno řadou randomizovaných studií. Tento postup zajišťuje srovnatelnou lokální kontrolu i přežití jako radikální mastektomie. Radioterapie snižuje pětileté riziko lokální recidivy přibližně trojnásobně. V případě parciální resekce je indikována pooperační radioterapie vždy a trvá standardně 5–6,5 týdne. V poslední době se objevuje stále více prací o možné akceleraci režimu čili zkrácení celkové doby léčby zářením. Randomizované studie ukazují, že adekvátní může být i třítýdenní režim bez zvýšení nežádoucích účinků léčby zářením. Velkým tématem je též samostatné ozáření lůžka nádoru, k čemuž se dají použít různé radioterapeutické metody. V některých případech je též možné použít nové techniky radioterapie. Každá z metod má své výhody a nevýhody, nejdůležitější u všech však zůstává správný výběr pacientek., Adjuvant radiotherapy is an integral part of partial mastectomy, a fact which is supported by a number of randomized studies. This strategy provides local control and survival comparable to radical mastectomy. Radiotherapy reduces the five-year risk of local recurrence approximately by threefold. In the case of partial resection, postoperative radiotherapy is always indicated and the standard duration is 5–6.5 weeks. Recently, an increasing number of papers on a possible acceleration of the regimen, i.e. reduction in the total time of irradiation treatment, have emerged. Randomized studies show that even a three-week regimen can be adequate without increasing the adverse effects of irradiation treatment. Accelerated partial breast irradiation, for which a variety of radiotherapeutic methods can be used, is a major topic, too. In some cases, it is also possible to utilize novel techniques of radiotherapy. Each of the methods has advantages and disadvantages, with the most important issue still being the right choice of patients., Renata Soumarová, and Literatura
Vezikovaginální píštěle jsou nejčastějším typem píštěle v močopohlavních cestách. U žen v rozvojových zemích obvykle k této komplikaci dochází následkem komplikovaného porodu, v západním světě se často jedná o důsledek gynekologické operace. V tomto článku popisujeme operační techniku, kterou užíváme v našem centru při léčbě vezikovaginální píštěle, a hodnotíme nejdůležitější aspekty tohoto výkonu. Speciální pozornost věnujeme následujícím tématům: načasování operace, roli interpozice laloku, volbě techniky (extravezikální vs transvezikální) a benefitům robotické operace a operace jedním portem., Vesicovaginal fistulae are the most common type of genitourinary fistula, for obstructed labour in developing countries or as a consequence of gynaecological surgery in developed nations. The purpose of this work is to describe the surgical technique adopted in our centre for operating vesicovaginal fistulas; then we have analysed the most important aspects of this surgery, with particular attention to some aspects as timing, role of interposition flaps, extravesical and transvesical technique and advantages of robotic and single‑site surgery. Key words: vesicovaginal fistula, extravesical and transvesical interposition flap, robotic and laparoscopic surgery, and Marson F., Wadhwa H., Kocjancic E.
Nahlížení na tukovou tkáň pouze jako na úložiště energie je již minulostí. Tukovou tkáň lze považovat za samostatný en - dokrinní orgán, kterého buňky - adipocyty - produkují řadu hormonálně aktivních látek ovlivňujících nutriční stav jedince. Regulační hormony nutričního stavu (adiponektin, leptin, ghrelin, IgF-1, rezistin, obestatin) jsou předmětem intenzivního výzkumu a řada z nich byla identifikována i v mateřském mléce (MM) člověka. Z dlouhodobého hlediska se tyto hormony mohou podílet na programování regulace energetické rovnováhy u dětí a následné kontroly tělesné hmotnosti v dospělosti. Předpokládá se, že kojení může ovlivnit vývoj neuroendokrinních drah podílejících se na regulaci nutričního stavu. Regu - lační hormony v MM mohou být jedním z mechanismů, kterými je zprostředkován protektivní efekt kojení na rozvoj obezity v dospělosti. Současná úroveň znalostí o skutečném klinickém významu těchto hormonů MM pro vývoj kojence je nízká. Následující text přináší přehled dosavadních poznatků., Consideration of adipose tissue exclusively as an energy store is a thing of the past. Adipose tissue can be considered a separate endocrine organ, with adipocytes producing a number of hormonally active substances affecting the nutritional status of individuals. Regulatory hormones of nutritional status (adiponectin, leptin, ghrelin, IGF-1, resistin, obestatin) are the subject of intense research and many of them have been identified in human breast milk (BM). From a long term point of view, these hormones may be involved in programming of the regulation of energy balance in childhood and subsequent control of body weight in adulthood. It is assumed that breastfeeding may influence the development of neuroendocrine pathways involved in the regulation of nutritional status. Regulatory hormones in BM may be one of the mechanisms that mediate protective effect of breastfeeding on the development of Obesity in adulthood. The current level of knowledge about actual clinical importance of these BM hormones for the development of infants is low. The following article provides an overview of up-to-date knowledge about regulatory hormones of BM., Bronský J., Mitrová K., and Literatura