Zácpa je obtížné vyprazdňování tuhé stolice. Zácpa může být buď pouze symptomem jiného onemocnění, nebo vlastní chorobnou jednotkou. Vyskytuje se až u 20 % populace. Pričiny zácpy jsou děleny na střevní a mimostřevní. Z klinického hlediska je zácpa u nás klasicky dělena na: zácpu druhotnou (symptomatickou) a zácpu funkční (habituální), která je dále rozdělována na zácpu prostou, spastickou a inertní tračník. V diagnostice zácpy je základem podrobná anamnéza, vyloučení organické překážky (endoskopie, irigografie) a posouzení funkce (defekografie, manometrie, elektromyografie, „transit time"). Z léčebných opatření je zásadní dieta s dostatečným přívodem tekutin a vlákniny a poučení o režimu vyprazdňování s nácvikem pravidelné defekace. Medikamentózní léčba (laxativa, prokinetika) je podávána u fyziologické zácpy (např. změna pobytu, cestování) a u habituální zácpy po selhání režimových opatření., Constipation is a difficult passing of stools. Constipation can only be a symptom for other disease or an actual disease unit. It affects up to 20 % of population. Causes for constipation can be divided into intestínal and non-intestinal. From clinical point of view constipation is typically divided into: secondary constipation (symptomatic) and functional constipation (habitual) that can be further divided into simple constipation, spastic constipation and inert colon. When diagnosing constipation the most important steps are a detailed anamnesis, an exclusion of organic obstacle (endoscopy, irrigography) and a function evaluation (defecography. manometry, electromyography, transit time). Essential remedial measures are a basic diet with sufficient supply of liquids and fibres and instructions on bowel movement regime that includes regular defecation training. Medicamentous treatment (laxatives, prokinetics) is given in the case of physiological constipation (e.g. change of residence, travelling) and in the case of habitual constipation after the failure of regime measurements., Karel Lukáš, Aleš Hep, and Lit. 6
Zánětlivá onemocnění oka představují nesourodou skupinu onemocnění, která mohou vést ke zhoršení vidění až ke ztrátě oka. Autorka ve své práci podává ucelený stručný přehled nejčastěji se vyskytujících onemocnění, uvádí jejich příznaky, klinický obraz., Alena Feuermannová, and Lit. 7
Na základě provedených studií je doloženo, že prevence žilní trombózy na interních, chirurgických, onkologických a neurologických odděleních je prospěšná a významně snižuje incidenci trombotických komplikací, včetně mortality na plicní embolii. Bylo prokázáno, že četnost a riziko trombózy stoupá i s věkem, a to hlavně v kombinaci s některými rizikovými faktory, hlavně snížením mobility, anamnézou prodělané VTE, akutním srdečním selháním, chronickými otoky na dolních končetinách a plegií dolních končetin. Stratifikace významných nezávislých rizikových faktorů u starších subjektů by měla vést k podávání preventivních dávek nízkomolekulárního heparinu, eventuálně nefrakcionovaného heparinu, a být tak nejúčinnějším způsobem prevence žilního tromboembolizmu i u těchto subjektů v nemocniční i ambulantní praxi., Clinical trials have confirmed the efficacy of deep venous thrombosis prophylaxis in internal medicine, surgery, oncology and neurology departments. It significantly reduces an incidence of thrombotic complications including mortality from pulmonary embolism. It has been confirmed that there is an increase in frequency and risk of thrombosis with age, especially in combination with certain risk factors like reduction in mobility, history of DVT, acute heart failure, chronic edemas and paralysis of lower limbs. Stratification of significant and independent risk factors in elderly should support the use of prophylactic doses of low molecular weight or, alternatively, unfractionated heparin. It appears to be the most effective way of venous thrombembolism prophylaxis in those patients both in hospital and ambulatory clinical practice., and O. Široký, J. Malý
Roztroušená skleróza (RS) je autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému. Onemocnění má u 10?15 % pacientů benigní (remitentní) průběh, stupeň vezikouretrální dysfunkce však nebývá v korelaci s relativně příznivým neurologickým nálezem. Mikční obtíže nejčastěji korelují s mírou spastické paraparézy dolních končetin. Cílem prospektivní studie bylo posoudit ev. pozitivní vliv neurologické léčby interferonem-beta na vývoj mikční dysfunkce ve srovnání s kombinovanou imunosupresí u pacientů se stejnou formou RS. Soubor tvoří celkem 98 pacientů s remitentní formou RS, sledovaných od června 2002 do srpna 2006. 50 pacientů bylo léčeno kombinovanou imunosupresí a 48 pacientů léky první volby. Na základě urologického a urodynamického vyšetření byla aplikována léčba dysfunkce dolních močových cest dle obecně přijatých standardů. Hodnocena byla doba trvání nemoci, stav choroby při vstupu do studie, vývoj neurologického stavu během sledování, doba trvání dysfunkce dolních močových cest při vstupu do studie, základní hodnoty vstupního a kontrolního urologického vyšetření, typ dysfunkce dolních močových cest a urodynamické nálezy při vstupu a během sledování, míra postmikčního a také subjektivní míra ?úspěšnosti urologické léčby?. U pacientů léčených léky první volby se nepodařilo prokázat statisticky významné zlepšení hodnoty EDSS ani kvality života. V dlouhodobém sledování se u těchto pacientů statisticky významně snižují hodnoty postmikčního rezidua, také urologická léčba je lépe vnímána těmito pacienty. V rámci sledování četnosti typu postižení dolních močových cest a výskytu uroinfekce se pro vývoj dysfunkce jeví významně lepší léčba první volby. Postmikční reziduum zásadním způsobem kvalitu života ovlivňuje. Ani u jedné z léčebných metod se neprokázala závislost žádného z kritérií na věku pacienta., Libor Zámečník, K. Novák, V. Soukup, E. Havrdová, I. Nováková, D. Horáková, and Lit.:8
Endokrinní produkty adipocytů (PPAR?, A-FABP, E-FABP, leptin, adiponektin a další) modulují citlivost tkání k účinkům inzulinu a podílejí se tak na etiopatogenezi diabetes mellitus 2. typu (DM2T). Osoby s DM2T charakterizují typické změny lipidového spektra (nižší koncentrace HDL-cholesterolu, vyšší koncentrace triacylgylcerolů) a změněná endokrinní aktivita adipocytů podkožní tukové tkáně ? adipocyty ? produkují více A-FABP, E-FABP, PPAR? a méně adiponektinu. Cíl práce: Stanovit u zdravých jedinců a u diabetiků s DM2T v séru a v abdominální podkožní tukové tkáni vybrané markery metabolického syndromu, získat základní statistické charakteristiky každého z testovaných parametrů a v rámci diskuse prezentovaných nálezů se pokusit vymezit jejich pravděpodobnou úlohu při vzniku a rozvoji metabolického syndromu. Metodika: U každého z účastníků studie (zdraví: 7 mužů, 8 žen; diabetici: 18 mužů, 11 žen) byly odebrány vzorky krve a abdominální subkutánní tkáň k vyšetření HDL, TAG, inzulinu, C-peptidu, glykemie, A-FABP, E-FABP, leptinu, adiponektinu, rezistinu, PPAR? a TNF?. Výsledky: Ve většině případů dosahovaly průměrné hodnoty testovaných parametrů v séru vyšších hodnot u diabetiků než u zdravých, a to bez ohledu na pohlaví. Nižší hodnotu v séru vykazoval pouze adiponektin. Obdobná situace byla i v podkožní tukové tkáni ? u diabetiků byly signifikantně vyšší koncentrace A-FABP, E-FABP a PPAR?. Zjistili jsme také, že absolutní hodnota rozdílu sledovaného parametru u zdravých a diabetiků závisí na pohlaví. U žen diabetiček byla reálná hodnota zvýšení/snížení určitého parametru signifikantně vyšší než u mužů diabetiků. Závěr: Vysoké koncentrace A-FABP, E-FABP v séru a v podkožní tukové tkáni diabetiků, popřípadě vysoké koncentrace PPAR? v jejich podkožní tukové tkáni, naznačují, že tyto parametry mají těsný vztah k obezitě a metabolickému syndromu. Lze proto předpokládat, že v blízké budoucnosti budou využívány v klinické praxi k diagnostice tohoto onemocnění., Rabha Ben Yahia, R. Lichnovská, L. Janušová, and Lit. 38
Zdravotní status evropských občanů se v posledních dekádách zlepšil vzhledem k lepším životním a pracovním podmínkám a kvalitnější zdravotní péči. Přesto existují značné nerovnosti ve zdravotním stavu obyvatel žijících v různých oblastech, zemích a mezi různými skupinami obyvatel. Systém zdravotní péče může zlepšit zdraví obyvatel a zmenšit nerovnosti za předpokladu, že zdravotní systémy jsou pružné a citlivě reagují na specifické potřeby a očekávání všech, včetně chudých lidí, seniorů, legálních nebo ilegálních přistěhovalců, invalidů, etnických menšin atp., The health status of European citizens has improved in the last decades due to better living and working conditions and health care, however, there are still important inequalities in health among various regions, countries and groups of inhabitants. Health care systems can improve health and thus decrease inequalities in health, provided that they are flexible and responsive to specific needs and expectations of all, including poor, people, seniors, legal or illegal immigrants, the handicapped, ethnic minorities and others., Iva Holmerová, Krystýna Čermáková, Božena Jurašková, and Lit.: 14