Autorka referuje o mezinárodním kolokviu věnovaném čínsko-sovětským vztahům ve studené válce, které ve dnech 23. a 24. září 2016 uspořádal v Berlíně americký historik Austin Jersild s podporou Berlínského centra pro studium studené války (Berlin Center for Cold War Studies). Kolokvium se zabývalo zejména globálními konsekvencemi čínsko-sovětských vztahů a jeho účastníci se snažili vyzdvihnout nové metody a přístupy k výzkumu studené války, přesáhnout tradičně nejvíce akcentované téma sovětsko-amerického soupeření a zohlednit celý systém mezinárodních vztahů. Autorka ve vzájemné souvislosti stručně seznamuje s obsahem přednesených referátů a diskusí., This is a report on the international colloquium on Sino-Soviet relations during the Cold War, which was held in Berlin, on 23 and 24 September 2016. It was organized by the American historian Austin Jersild with the support of the Berlin Center for Cold War Studies. The colloquium discussed in particular the global consequences of Sino-Soviet relations, and its participants sought to highlight new methods and approaches to researching the Cold War, to go beyond the most frequently covered topics of Soviet-American revalry, and to take into account the whole system of international relations. The report concisely discusses the contents of the papers presented there and the discussions that followed, pointing out the links between them., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor se v této práci zaměřuje na vztahy komunistického režimu v Československu a katolické církve z poněkud neobvyklého úhlu jejich vzájemné spolupráce. Sleduje snahy komunistické strany o získání katolických kněží pro své záměry a o ovládnutí katolické církve prostřednictvím konformních struktur v jejím rámci, přičemž zpracovává historii „kolaborantských“ církevních sdružení, rozebírá instituci církevních tajemníků a mapuje pokusy o získání spolupracovníků Státní bezpečnost v řadách kněží v prvním dvacetiletí komunistické vlády. Recenzent pouze lituje, že se autor nezabývá předpoklady spolupráce s komunisty i na straně katolické církve, neboť nešlo zdaleka jen o jednostranný a násilný proces. and [autor recenze] Jakub Štofaník.
Dle recenze se autor přidržuje svědomitého archivního výzkumu a snaží se věcně a uceleně zmapovat zrod, činnost a zánik největší nekomunistické strany poválečného Československa. Rekapituluje známá fakta, ale také přináší četné nové poznatky, čtenáři by však asi přivítali méně popisný a živější jazyk. and [autor recenze] Jaroslav Rokovský.
From March 1848 through July 1849, the Habsburg Austrian Empire was threatened by revolutionary movements. Much of the revolutionary activity was of a nationalist character: the empire, ruled from Vienna, included Austrian Germans, Hungarians, Slovenes, Poles, Czechs, Slovaks, Ruthenians, Romanians, Serbs, Italians, and Croats, all of whom attempted in the course of the revolution to either achieve autonomy, independence, or even hegemony over other nationalities. and Milan Hlavačka.
The working definition of a “succession crisis” is based on the presumption that stability is a critical factor in a political system. The system becomes vulnerable if something deprives it of its steadiness and pushes it out of balance. A monarch in the medieval political system played the role of the stability factor which was supposed to harmonize contrary interests of different groups and circles in a kingdom. A “succession crisis” erupts when there is no political agreement regarding who should step into the role of a deceased monarch, i.e., who shows the most promise in achieving the goals of stability, harmony and a balance of power. The thrones in Central Europe were emptied nearly simultaneously at the turn of the fourteenth century. Since politics cannot bear a vacuum, these unexpected vacancies opened the field for new candidates to the throne(s). The paper reflects on three subjects. First, it raises the question of a “succession crisis” as a methodological tool for studying politics in the Middle Ages. Secondly, it outlines the stances of the modern Polish historiography on Łokietek’s coming back to power between 1305 and 1314 and his puzzling popularity among the nobility of Little Poland. It also reveals recent opinions of Polish historians about the Bohemian rule in Poland in the turn of the fourteenth century. Finally, the paper applies the concept of “succession crisis” and switch the focus of Łokietek’s attempts for the throne from a political microhistory to a picture of greater regional range. and Wojciech Kozłowski.
Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010). Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost., Michal Kopeček., and Tři hlasy k jedné knize
Tématem článku je činnost Einsatzgruppe H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Einsatzgruppe H (Operační skupina H) byla jedna ze speciálních jednotek podřízených berlínskému Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), která byla koncem srpna 1944 vyslána společně s dalšími německými složkami na území Slovenska po vypuknutí protifašistického povstání. Prvořadým úkolem tohoto nově vytvořeného útvaru bylo „dořešení židovské otázky“, tedy zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Kromě toho však Einsatzgruppe H zasahovala téměř do všech sfér fungování slovenského státu a stala se podle autorky až do konce války jedním z tamních rozhodujících aktérů. Velitel jednotky byl pověřen kompletním zpravodajstvím o dění na Slovensku, její příslušníci se účastnili vojenských akcí při potlačování povstání, dohlíželi na události v politické, hospodářské, sociální i kulturní oblasti a podnikali v případě potřeby příslušná opatření. Během svého nasazení se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zločinech spáchaných na slovenském území vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména židovskému. Jak autorka konstatuje, tyto zločiny však zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti, aniž by byli konfrontováni se svou činností na povstaleckém Slovensku. and Lenka Šindelářová.