Příspěvek přináší komparaci životních osudů a osobnostního vývoje dvou archeologů německého původu, Bolko von Richthofena a Helmuta Preidela. Cílem tohoto srovnání má být zodpovězení otázky před- a poválečné kontinuity nacionálních mýtů, stereotypů a schémat v uvažování německých vědců, kteří působili v tzv. německých východních územích a kteří se po roce 1945 angažovali v tzv. vyhnaneckých organizacích. and The article presents a comparison of the fates and personality developments of two archaeologists of German origin: Bolko von Richthofen and Helmut Preidel. The aim of this comparison is to address the issues of the pre-war and post-war continuity of national myths, stereotypes and schemes in the reflections of German scientists who were active in the so-called eastern German territories and who became involved in expellee organisations after their forced resettlement in the Federal Republic of Germany.
Cílem článku je zhodnotit hlavní osy česko-německých vztahů v archeologii českých zemí, a to zejména v období protektorátu. Národnostní střety, ovlivňující i institucionální vývoj archeologie v Čechách a na Moravě, se zostřily po vzniku Československa v roce 1918, kdy se zde archeologie rozdělila na nedostatečně spolupracující českou a německou sféru. Hledají se příčiny jevu příznačného pro období nacistické okupace, kdy vnitřní kompetenční rozpory reprezentantů německé archeologie převažovaly nad střety mezi českými a německými archeology. Zhodnocena je rovněž míra povinné ideologizace oboru v tomto období a postavena otázka, zda vedle zdůrazňované nacifikace nebyla pro obor důležitější snaha o zlepšení všech stránek archeologie (kvalita výzkumů, publikací, muzejní evidence sbírek). České země v tomto kontextu skýtají jedinečnou možnost sledovat vztah české a německé archeologie na území, kde byla obě etnika tradičně zastoupena výraznými kulturními institucemi – na rozdíl např. od Polska, do nějž před 2. světovou válkou oblasti s německou majoritou nepatřily. V obou státech nebyla protektorátní nacistická ideologie vystřídána svobodným bádáním, nýbrž další povinnou ideologií, odmítající nejen předchozí práce německé, ale z velké části i ty v domácích jazycích. and The aim of the article is to provide a comprehensive evaluation of the history of Czech archaeology following the rise of Nazism in Germany and after the German occupation of Czechoslovakia. The text in particular presents the ethnic clashes influencing the institutional development of archaeology in Bohemia and Moravia, the roots of which stretch back to the period of the founding of the country in 1918. Also described are internal conflicts of authority among representatives of German Protectorate archaeology, which in fact had a greater impact on its development than antagonisms between members of the Czech and German archaeological community. The extent of the mandatory ideologization of the discipline in this period is likewise assessed. In this context, the Czech Lands provide a unique opportunity to study the relationship between Czech and German archaeology in a territory in which both ethnic groups were traditionally represented by distinctive cultural institutions, unlike, e.g., Poland, which did not have areas with a German majority prior to the Second World War. In post-war Czechoslovakia and Poland, the Nazi Protectorate ideology was replaced not by free research but rather by another mandatory ideology, one that rejected not only the preceding German work but also, to a large extent, work performed in the respective native languages.
Ernst Schäfer (1910-1992) byl německý zoolog, sběratel přírodnin a cestovatel známý zejména díky třem průkopnickým výpravám do Tibetu, území, kam se přírodovědci prakticky nedostali až do druhé poloviny 20. století. Třetí expedice z let 1938-39 je poněkud kontroverzní, neboť se stala součástí nacistické propagandy a její cíle nebyly čistě jen vědecké., Ernst Schäfer (1910–92) was a German zoologist, collector and explorer who is primarily known for his three pioneering expeditions to Tibet, which was virtually closed to science well into the second half of the 20th century. The third expedition, in 1938–39, was rather controversial as it became a part of Nazi propaganda and its goals were not purely scientific., and Jan Robovský, Jiří Hrubý.
Autor esejistickou formou komentuje kritické vydání Hitlerova spisu Mein Kampf (poprvé vyšel ve dvou dílech v letech 1925 a 1926) týmem historiků z mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny a jejich spolupracovníků a uvažuje nad charakterem a významem tohoto textu i nad tím, kdo byl jeho pisatel a co znamenal v dějinách střední Evropy dvacátého století. Připomíná některé teze Hitlerova spisu a objasňuje jejich historický kontext, vrací se k okolnostem vzniku a vydání díla a představuje postavy některých Hitlerových souputníků v nacistickém hnutí, kteří byli pro jeho klíčový spis nějak důležití. Zmiňuje určité epizody v Hitlerově biografii a podrobněji se zastavuje u jeho stále dost neobjasněného přerodu z apolitického vojáka v zapáleného antisemitu a politického agitátora s mimořádným řečnickým talentem, který dokázal strhnout německý národ a stal se jeho "Vůdcem". Dále autor seznamuje s problémy, s nimiž se museli potýkat editoři kritického vydání, a oceňuje jejich práci jako maximálně seriózní a úžasně minuciózní, což se zračí především v komentářích obrovitého poznámkového aparátu. Nakonec autor přibližuje reakce na první vydání i na kritické vydání spisu Mein Kampf a rekapituluje pokusy o jeho české vydání., In the form of an essay, the author comments here on the 2010 critical edition of Hitler´s mein Kampf (1925-26), edited by a team of historians from the Institute of Contemporary History in Munich, with additional asistance from others. He contemplates the nature and importance of this book and discusses its author and his meaning in the history of twentieth-century central Europe. He then discusses some of the ideas of Mein Kampf, and clarifies the historical context of the work, returning to the circumstances that led to its being written and published. He also discusses some of Hitler´s fellow travellers in the Nazi movement, who were of importance for this key work. The author brings up episodes in Hitler´s life, and pays particular attention to his still unclear transformation from an apolitical soldier into a zealous antisemite and political agitator of exceptional rhetorical skill, who was able to bewitch the German people and become their Führer. The author also discusses the difficulties that the editors of this critical edition had to struggle with, and he praises their work as utterly solid and astonishingly thorough, particularly the commentaries in the huge critical apparatus. The author concludes by discussing reactions both to the first edition of Mein Kampf and to this critical edition, and he discusses various attempts to publish a Czech edition., Milan Hauner., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzentka přibližuje historický kontext vzniku obou publikací, jejich přednosti i slabiny. Má plné uznání pro zásadní přínos Conquestovy práce o masových represích ve druhé polovině třicátých let v Sovětském svazu (v původním znění: The great teror: a reassessment. London, Pimlico 1992) pro historiografii komunismu v šedesátých letech. Autor se jí zařadil mezi klasiky západní sovětologie, srovnání se studiemi věnovanými násilí ve stalinském režimu z komparativního sborníku Za obzor totalitarismu (v původním znění: Beyond totalitarism: Stalinism and Nazism compared. New York, Cambridge University Press 2009) však napovídá, že současné pohledy na danou problematiku jsou značně nuancovanější a oproštěnější od totalitárních schémat. S ohledem na současný československý kontext recenzentka upozorňuje na úskalí, že se zde v souvislosti s opožděným vydáváním děl, jako je Conquestův Velký teror, mohou reprodukovat hodnocení a diskuse, které jsou v západní vědě již dávno překonané., Considering their recent Czech translations, the reviewer first discusses the original historical context of the making of two publications, and considers their strengths and weaknesses – Michael Geyer and Sheila Fitzpatrick (eds), Beyond Totalitarianism Stalinism and Nazism Compared (Chicago: University of Chicago, 2008) and Robert Conquest, The Great Terror: A Reassessment (London: Pimlico, 1992). She fully acknowledges the fundamental contribution that Conquest’s work on mass repression in the Soviet Union in the second half of the 1930s made to the historiography of Communism in the 1960s, and that with this book Conquest came to be ranked amongst the classic Western Sovietologists. A comparison with the works on violence in the Stalinist régime compiled in the volume Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press, 2009, however, suggests that current views on the topic are considerably more nuanced and freer of totalitarian models than Conquest’s. With regard to the Czechoslovak context today, the reviewer points out the pitfalls that the belated publication of works like Conquest’s Great Terror can entail by offering assessments and discussions that have long been superseded in Western historiography., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Článek se zabývá demystifikací dodnes panující legendy o ikoně světové vědy, nositeli Nobelovy ceny za objev štěpení těžkých jader, chemiku Otto Hahnovi. Desítky let byl považován za vzor německé slušnosti, zodpovědnosti a příklad antinacistického vědce, který nekolaboroval se zločinným režimem na jeho válečné mašinérii. Teprve od devadesátých let 20. století se dostávají k rukám historiků archivní materiály, jež umožňují získat ucelenou představu o Hahnově působení v době nacistického Německa a o jeho aktivním zapojení ve válečném uranovém výzkumu, jehož výsledkem mělo být sestrojení jaderných reaktorů a bomb. and The article aims to demystify a long-standing legend about Otto Hahn, who, as the Nobel Prize winner for chemistry for the discovery of the fission of heavy nuclei, is widely regarded as an academic figurehead in the world of science. He was considered a symbol of so-called German decency and responsibility; he was a model example of an anti-Nazi scientist who did not collaborate with the criminality of the regime in its warmongery. It was only from the 1990s onwards that historians gained access to new archival materials, which allowed for a comprehensive picture of Hahn’s work in Nazi Germany and his involvement in uranium research during wartime, whose aim was construction of nuclear reactors and bombs.
Twentieth-century photosynthesis research had strong roots in Germany, with the cell physiologist Otto H. Warburg being among its most influential figures. He was also one of the few scientists of Jewish ancestry who kept his post as a director of a research institution throughout the Nazi period. Based on archival sources, the paper investigates Warburg’s fate during these years at selected episodes. He neither collaborated with the regime nor actively resisted; he was harrassed by bureaucracy and denunciated to the secret police, but saved by powerful figures in economy, politics, and science. Warburg reciprocated this favour with problematic testimonies of political integrity after 1945. Warburg’s case, thus, defies wellestablished notions of how scientists in Germany lived and worked during the Nazi regime, and, therefore, helps provide a more nuanced perspective on this theme., K. Nickelsen., and Obsahuje bibliografické odkazy
Článek je odpovědí prof. Munzarové, jež kritizovala mou obhajobu sebevraždy za asistence lékaře. Článek upozorňuje na nedostatky v replice prof. Munzarové, jež plynou z autorčina podceňování normativní teorie. Mezi tyto nedostatky patří: přehlížení argumentů oponenta; zpochybňování morálního kreditu nositelů konkurenční teorie (utilitarismu) namísto její kritické analýzy; nevyjasněná vlastní teoretická východiska (lavírování mezi paternalismem a autonomií, vydávání „principu dvojího účinku“ za stanovisko zdravého rozumu); nepřesvědčivá verze „argumentu kluzkého svahu“ (ignorování diametrálních rozdílů mezi současnými požadavky některých pacientů na asistovanou smrt a nacistickým programem nedobrovolné eutanazie)., The article is an answer to prof. Munzarová who criticised my defence of physician‑assisted suicide. The article points to shortcomings in the reply of prof. Munzarová which flow from the author’s underestimation of normative theory. Among these shortcomings are the ignoring of the arguments of her opponent; her calling into question the moral credit of the proponents of the competing theory (utilitarianism) rather than a critical analysis; unclear theoretical principles (a switching between paternalism and autonomy, the presentation of the “principle of double-effect” as the standpoint of common sense); an unconvincing version of the “argument of the slippery slope” (ignoring the diametrical differences between the contemporary demand of some patients for assisted death and the Nazi programme of involuntary euthanasia)., and Tomáš Hříbek.
Zpráva přibližuje mezinárodní konferenci „Mobilizace do wehrmachtu v zemích okupovaných třetí říší“ (Mobilisation into the Wehrmacht in the occupied lands of the Third Reich), kterou ve dnech 18. a 19. října 2012 uspořádalo Muzeum soudobých dějin Slovinska (Muzej Novejše zgodovine Slovenije) v Lublani. Konference představovala vyvrcholení několikaletého výzkumu této problematiky ve Slovinsku a zároveň pokus rozšířit projekt o širší mezinárodní souvislosti a provést komparaci v evropském měřítku. and Zdenko Maršálek.