"Novoatická komedie Morous v Plzni. Objev pro diváka", Pravda, Plzeň, 2. 2. 1979.Novoatická komedie Morous v PlzniObjev pro divákaJestliže opravdu zemřel hlavní představitel novoatické komedie, aténský dramatik Menancíros, asi v roce 292 př. n. l., oslavilo by Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedením hry Dýskolos 2270. výročí smrti tohoto nesmírně plodného autora. Za poměrně krátký život (utopil se v padesáti letech), napsal přes sto komedií, z nichž byla většina známa až donedávna pouze z římských přepracování Terentiových a Plautových a z nečetných zlomků. Teprve objevy v Egyptě rozmnožily vědomosti o původním díle. V r. 1962 byl nalezen "špalíček", obsahující celou Menandrovu hru Dýskolos, kterou nyní uvádí divadlo v Plzni, pod názvem Morous.Morous je pravým dítětem novoatické komedie, jež na rozdíl od "staré" komedie politické a mravokárné obrací svou pozornost k rodinným konfliktům a sociálním protikladům. Bohatý mladík Sóstratos se zamiluje do Myrrhiny, dcery obávaného nelidy a morouse Knémona a snaží se otce získat ze všech sil, dokonce prací.Inscenace režiséra Ivana Šaršeho vychází z překladu Jaroslava Pokorného, ještě spíše však ze znamenitého přepracování a přebásnění Jaroslava Semeše, které zvýrazňuje a odlišuje charaktery postav, dává větší prostor postavě Pana (činí z něho jakéhosi "organizátora" představení) a větším včleněním monologů a dialogů napomáhá dynamice hry. Režisér klade důraz na divadelnost, stylizovanost a syntetičnost, všech složek. Velmi mu v tom pomáhá členitá scéna Aloise Tománka, využívající vrstevnatě prostoru jeviště, a zejména vtipné, v barvách i materiálu zvládnuté kostýmy (k nimž patří i výborně vymyšlené paruky Ludmily Pavlouškové a líčení herců), které postihují i rozlišují sociální zařazení postav. Pracuje vtipně s proměnlivým chórem, za vydatné pomoci výtečné choreografie Karla Bednáře vytváří tak barvitě svižné a vtipné představení, lidové v nejlepším smyslu toho slova.Morouse, Krémona, kreslí Jiří Chmelař hezky "morousovatě" a štětinatě, prská a mlátí kolem sebe hlava nehlava, v druhé půli hry se mu však tu a tam vkradou do postavy bezděčně realistické prvky, zejména když "prožívá", své prohlédnutí. Tímtéž je poznamenána postava Sóstratova otce Kallipidése, kterého hraje Jan Jánský, jinak půvabně jako dobrosrdečného, vínem i v pohybech a řeči ovlivněného tlouštíka. Režijní záměr nejlépe a nejčistěji vyjádřili představitelé otroků, znamenitě rozlišených jak charakterově, tak i co do "společenského" zařazení, Jaroslav Someš jako Getás, jenž staví stále na odiv své výjimečné postavení otroka bohatého pána (hra s rukavicemi) a nadřazenost, ale pod tím neustále probíhá kontrastní řetězení šprýmů a rošťáren.Pyrhiás Ivana Gůbela, otrhaný lotřík, je ustrojen z mrštné pohyblivosti a duševní těžkopádnosti. Ustaraný kuchař Sikón Tomáše Šolce spojuje v sobě mazanost otroka a sebevědomí "mistra" svého řemesla; Dáos Františka Baťky je dobrosrdečný, starostlivý a bručavý starý otrok, zakládající si na svém postavení v rodině; z dvojice milenců se lépe podařilo jednoduchými tahy vykreslit prostotu a prostomyslnost Myrrhiny Vandě Švarcové, zatímco Martin Velda působí více svým znamenitě pro roli uzpůsobeným exteriérem než hereckým výkonem; jeho nezkušenost, zejména s tímto typem rolí, se projevuje v přebujelé gestice a někdy v detailním "vyhrávání" duševních a fyzických stavů (návrat z pole); do stylu se nepodařilo přesně zařadit Gorgiáse, kterého Josef Nechutný hraje střídmě jako čestného a nesobeckého dobráka; Dáša Nechlebová sice zajímavě vybudovala charakter osudem a Knémonem pronásledované hospodyně Simiké, měla by jí však ubrat na drastičnosti a furiózu, které někdy hraničí s křečí. Inéz Hofbauaerová dobře předvádí okázalou důstojnost Sóstratovy matky, potřebuje však zkáznit mluvní stránku role, aby jí bylo, rozumět. Poněkud, křečovitě působí drobná postava Sóstratova přítele Chaireáse v podání Františka Horáčka. Větší uvolněnost, hybnost a hravost by potřeboval Pan Milana Rybáka. Neústrojně působí na jevišti statický a nic neříkající orchestr.Na začátku této zajímavé, zábavné a snad i pro dnešní dobu poučné podívané byla dramaturgie plzeňského divadla, která opět prokázala, že umí hledat a nalézat ve světové klasické literatuře díla, která, byť stará přes dva tisíce let, jsou pro diváka objevem.
O "dramaturgii" a Pseudolovi v KunvalděO ochotnickém divadle v Kunvaldě jsem myslím psal přede dvěma lety. Nic nového z historie jsme mezitím nevypátrali (třeba je to tím, že nepátráme). Loni jsme pod režií Blanky Ulrychové uváděli hru Samuela Koeniggratze Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí.Na internetu jsem náhodou narazil na elektronickou podobu anglického překladu Plautovy komedie o Pseudolovi od H. T. Rileye, vydané roku 1912. Znal jsem volný překlad pana Skácela, s kterým jsem si nevěděl rady, ale byl to nejlepší příběh z těch asi dvaceti, které jsem letos četl a který se nevymykal poplatky finančním možnostem souboru. Při svých chabých znalostech angličtiny jsem se jal překládat…Myslím, že tato hra není vykopávka, která by se měla hrát, protože to pieta vyžaduje. Je to hra s krásnými postavami, krásnými dialogy, jednoduchou zápletkou, která se dost záhy rozplete, ale ani pak příběh nenudí. Ten příběh mě v mnoha směrech oslovil, ale nerad bych někomu vnucoval svou představu. Myslím, že každý má právo si bez jakéhokoli ovlivňování udělat svůj názor sám. Ale když už jsem byl tak drzý, že jsem překládal, tak budu drzý ještě dvojnásobně: Jednak poruším výše zmíněnou zásadu, jednak budu parafrázovat Shakespearova Romea:Co vůle chce, to i udělá -a ani otroctví jí nezabrání.