Nástěnná malba al secco: uprostřed Múz sedí na oblaku Malířství (paleta, štětce) a maluje hlavu Medúzy na Minervin štít , který drží putto. Nad Malířstvím sedí Minerva (zbroj, přilba, štít) a klade jí věnec na hlavu, napravo od Minervy dva putti přilétají s girlandou. Pod Malířstvím sedí na zemi Múzy (zleva): Kleió, Múza dějepisu (kniha); Euterpé, Múza lyrické poezie (svitek); Geometrie (kružítko), Hudba nebo Erató, Múza milostné lyriky (loutna); Melpomené, Múza tragédie (tragická divadelní maska) a Úraniá, Múza astronomie (globus a dalekohled). V popředí na zemi před Gerometrií trojúhelník, pravítko a list papíru. Napravo na vrcholu Helikónu Pegas., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and V literatuře výjev nesprávně interpretován jako Apollón s Múzami. Obraz zobrazuje Minervinu návštěvu Múz na Helikónu, kterou v Proměnách popsal Ovidius (5, 254-268), což bylo v barokním umění velmi oblíbené téma. Ilustrace Ovidia je na této malbě kombinována s oslavou malířství, Tuvorova malba se v tomto ohledu drží natolik těsně Reinerovy kompozice z doby kolem roku 1718 (Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, sala terrena: Minerva a Múzy), že ji můžeme považovat za její přímý ohlas (srov. Exemplum: Minerva mezi Múzami na Helikónu). V obou případech Minerva věnčí Malířství, které maluje na štít bohyně hlavu Medúzy.
Olej na plátně (49,5 x 62 cm): Múzy hrají na hudební nastroje (loutna, tamburina a flétna) a tancují, uprostřed je běžící postava v antikizující zbroji (přilba, boty) s dýkou v ruce., Mžyková 1994#, s. 63-64, č. 12., and Obraz pochází z křimické obrazárny, jeho objednatelem byl patrně František Václav z Vrtby (1671-1750). Kompozice připomíná v 17. století a 18. století velmi oblíbené téma Minervy navštěvující Múzy na Helikónu inspirované Ovidiovými Proměnanmi (5, 254-268). Ústřední postava výjevu může zobrazovat ženu, ale nemá žádné atributy specifické pro Minervu a navíc bohyně ve výše zmíněných výjevech nikdy nemá tasenou dýku či meč. Interpretace výjevu je tedy nejasná, v každém případě se však nejedná o Herkula mezi Hesperidkami (Mžyková 1994, s. 63-64), protože Herkules nebyl nikdy zobrazován ve zbroji s helmou a dýkou.
Nástěnná malba al secco: Narcis (plášť, oštěp) stojí u lesní tůně s narcisem v ruce nad vodní hladinou, v níž se odráží jeho tvář. V popředí na zemi luk a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.
Nástěnná malba al secco: polonahý Orfeus sedí v lese na skále a hraje na lyru zvířatům (slon, jelen, žirafa, kůň, lev, pes, zajíc, had, opice, želva, páv, veverka)., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and O tématu srov. Exemplum: Orfeus.
Alabastrová soška (34, 7 cm): polonahý Saturn (douhé vousy, kúže přes nohu) drží dítě hlavou dolů a chystá se je pozřít. Polonahá Ops drží boha za vousy a ruku, aby mu v tom zabránila. Za ženou na soklu nahé dítě (páska na čele) ve vzpurném postoji, patrně Jupiter, který později Saturna zbavil vlády., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Antickými literárními prameny pro zobrazení Saturna (Krona) požírajícího děti, které měl s Ops (Kybelou, Rheou), je Theognis (Zrození bohů, 453-464), Ovidiův Kalendář (4, 192-202) a Knihovna připisovaná Apollodórovi (1,1,5). Od 16. století byl Saturn požírající své dítě často zobrazován. V literatuře se Ops bránící své děti se objevuje již ve 14. století (Boccaccio 1374, 3), ale výtvarné zpracování tohoto motivu najdeme pouze na obraze z let 1520-1530 připsaném Janu Gossaertovi (Barnard Castle). Podnětem k nezvyklému zobrazení mohla být opera Il natale di Giove od Giuseppe Bono, která měla premiéru ve Vídni 1. října roku 1740.
Alabastrová soška: nahý Bakchus (věnec z révy, kůže šelmy, kterou drží pásek přes hruď) s nádobou v levé ruce. Za Bakchem jde polonahá stará žena (náramek), chce jej chytit za ruku, ve zdvižené ruce drží měšec. Bakchovy nohy se drží putto, mezi Bakchantkou a Bakchem sedí na zemi Amor na toulci a luku, ruce má zdvižené (na znamení smutku)., Kotalík 1982#, s. 109., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Stařena je inspirována antickou hellénistickou plastikou, kde staré ženy často zobrazovány. Měšec ve stařenině ruce ukazuje na to, že antická mytologie byla v tomto případě sekundární (sousoší bylo také interpretováno jako Chronos a Niobé), hlavním námětem byla alegorie nerovného páru, bohaté nevěsty a muže, který dává přednost vínu před jejím náručím. Na alegorický výklad ukazuje truchlící Amor. Drobné sousoší je protěškem k sousoší, na němž je zobrazena opačná situace (Kozel, Stařec a mladá žena).
Olej na plátně (131 x 182, 7 cm). Figurální scéna v interiéru., Antické tradice 1982#, s. 107, č. 98., Mžyková 1994#, 65-66, č.k. 15., and Obraz, Císař Caracalla vraždí svého bratra Getu v náručí své matky, původně pochází z majetku hraběte z Vrtby. Inspirací jsou římské dějiny - Caracalla dal v prosinci roku 211, v době oslav Saturnálií, zavraždit svého bratra, spoluvládce, Publia Septimia Getu (189-211). a to za přítomnosti jejich matky. Julia Domna nevěděla o úmyslu Caracally, ve snaze je smířit, pozvala oba syny bez ochrany stráží do svého domu. Toto antické téma bylo velmi zřídka zobrazováno, v 18. stol téměř zapomenuto (Jean Baptiste Greuze). Inspirací jsou Římské dějiny (Herodian, kniha 4, 4). Výjev připomíná motiv P. Marie, jež oplakává Krista.
Alabastrové sousoší (v. 132 cm): nahý muž sedí, hledí vzhůru, levou ruku zdviženou, vedle něj žena sedí na zemi a kojí dítě, ruku má rovněž zdviženou, nalevo se dvě děti objímají. Nad nimi napravo podstavec s mořským koněm, nalevo ruina dórského chrámu, na okraji štítu sedí sfinga, na fragmentu štítu Perseus s hlavou Gorgo ?., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Výjev je v odborné litaratuře znám jako alegorie Nilu, ale pouze na základě přítomnosti sfingy. Proti této interpretaci však hovoří celkový charakter díla i jeho komponenty, mezi nimiž chybí odkaz na řeku. Lidé v popředí se řekou nijak nesouvisejí a v alegoriích Nilu nenajdeme podobné postavy, které lamentují a obrací hlavy k nebesům. Není také žádný důvod, proč by lidé měli v alegorii Nilu naříkat, spíše bychom očekávali pravý opak, protože Nil je životodárná řeka. Dominantami sousoší není sfinga, ale skupina muže, ženy a dětí, která odpovídá způsobu, jakým byla v 16.-18. století zobrazována potopa. Na ilustracích k Ovidiovým Proměnám je rovněž zobrazován Neptun na hippokampu, jak na Jupiterův příkaz ukončuje potopu - hippokampa na Widmannově sousoší tedy lze chápat jako symbol potopy. Sfinga tedy není symbolem Nilu, ale lidstva před potopou. Sfinga je na Widmannově sousoší nejen obecným symbolem starobylosti a dávných věků, ale mohla také odkazovat na jazyk, kterým předpotopní lidé pode Athanasia Kirchera hovořili (srov. Kircher 1652-1654). Sousoší je protějškem k sousoší ilustrujícímu Zlatý věk - Kozel, Zlatý věk (alegorie). Vedle Potopy a Zlatého věku Widmann patrně plánoval i další sousoší ilustrující mýtickou historii světa.
Alabastrová soška (v. 52 cm): nahý Saturn (dlouhé vousy, křídla) drží za ruku nahou Ops, která drží v náručí své dítě, další dítě stotí za ní ve vzpurném postoji, patrně představuje Jupitera, který později Saturna zbavil vlády. Ops sedí na oltáři (?) zdobeném v rozích kozími hlavami., Mžiková 1994#, s. 104, č. 66., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Antickými literárními prameny pro zobrazení Saturna (Krona) požírajícího děti, které měl s Ops (Kybelou, Rheou), je Theognis (Zrození bohů, 453-464), Ovidiův Kalendář (4, 192-202) a Knihovna připisovaná Apollodórovi (1,1,5). Od 16. století byl Saturn požírající své dítě často zobrazován. V literatuře se Ops bránící své děti se objevuje již ve 14. století (Boccaccio 1374, 3), ale výtvarné zpracování tohoto motivu najdeme pouze na obraze z let 1520-1530 připsaném Janu Gossaertovi (Barnard Castle). Podnětem k nezvyklému zobrazení mohla být opera Il natale di Giove od Giuseppe Bono, která měla premiéru ve Vídni 1. října roku 1740.
Alabastrová soška: nahý vousatý muž s draperií přes bedra se snaží zezadu obejmout ženu (šaty s odhalenými ňadry), která jeho ruku odstrkuje. Před ženou dva putti u ohniště, na němž rozfoukávají oheň (jeden putto drží měch, druhý ohýnek chrání rukou., Kotalík 1982#, s. 109., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Socha byla interpretována jako Menelaos a stará Helena, ale identifikace postav tohoto antikizujícího sousoší není nutná. Primárním námětem byla alegorie nerovného páru, starého muže a ženy. Putti rozdělávající oheň měli také symbolický význam, láska ke starému muži se nikdy nerozhoří. Drobné sousoší je protěškem k sousoší, na němž je zobrazena opačná situace (Kozel, Bakchus a stará žena).