Pískovcová socha na soklu. Merkur stojí na levé noze, pravá uvolněná v kontrapostu, na levém předloktí má přehozený plášť. V levé ruce zmuchlaný dopis, pravou ruku mu zdviženou a pokrčenou. Na hlavě okřídlený klobouk., Daniel, Perůtka, Togner 2009 #, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek a reprodukuje typ, který se dochoval v celé řadě antických římských kopií. Mandík kroměřížského Merkura vytvořil podle exempláře, který znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 43, zrcadlově převráceno), z indexu Perrierova alba opsal také její název. Tato antická socha byla přinejmenším od roku 1631 ve vile Ludovisi v Římě, kolem roku 1901 přešla do majetku italského státu a je dnes vystavena v římském Palazzo Altemps. Antická socha je vykládána jako řečnící Merkur (Hermés loghios), patron výmluvnosti, ale zamyšlený výraz tváře a skloněná hlava spíše ukazují na jiný typ, Merkura průvodce mrtvých do podsvětní říše (Hermés psychopompos). Perrier Merkurovi Ludovisi doplnil do levé ruky zmuchlaný dopis a do pravé caduceus. Zjevně sochu neviděl a znal ji jenom z kreseb, o čemž svědčí zvláštní tvar bohovy čapky. Antická socha měla na hlavě petasos, širák s nízkým dnem, připevňoval se šňůrkou pod bradou, kterou má Merkur přehozenou dozadu. Okraj klobouku je však na soše ze sbírky Ludovisi v přední části ulomený a Perrier pochopil zbytky okraje jako křídla, tento nezvyklý tvar okřídlené čapky přiléhající těsně k hlavě z Perrierovy kresby převzal Mandík, který rovněž převzal zmuchlaný dopis v Merkurově svěšené ruce.
Pískovcová socha na soklu. Stojící ženská postava oblečená v dlouhé tunice a plášti, rozpuštěné vlasy, jedno ňadro obnažené. Stojí na levé noze, pravá je přes ní překřížená kupředu. Pravá ruka na břiše podpírá loket levé paže, která je ohnutá k bradě. Hlava je k ní mírně natočená., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík "Veturii" vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 16), protože z indexu Perrierova alba opsal její název (stejný název má i další rytina podle této antické sochy: Bisschop 1670, tab. 43). Příběh římské matrony Veturie, 5. stol. př. Kr., byl známý z Liviových Dějin (2, 40) a z Valeria Maxima (2.1a). Perrierova rytina zobrazovala sochu barbarské zajatkyně, dnes známou jako Thusnelda, která byla od roku 1541 byla v Palazzo della Valle-Capranica v Římě, potom ve vile Medici v Římě, kde zůstala až do roku 1787, kdy byla převezena do Florencie, kde je od roku 1789 vystavena, pod jménem Thusnelda, v Loggia dei Lanzi. Nápadný rozdíl mezi hlavou Mandíkovy "Veturie" a jejím antickým vzorem byl způsoben tím, že se sochař držel Perrierovy grafické předlohy, na níž byl podlouhlý obličej barbarské zajatkyně zakulacen.
Pískovcová socha na soklu. Postava "obětníka" stojící na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. V pravé ruce drží obětní misku, v levici svitek. U pravé nohy pouzdro se svitky., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Obětníka" vytvořil podle antické sochy ve vile Doria-Pamfilj v Římě, která vznikla ve flaviovské éře (69-96) a zobrazovala patrně vysokého úředníka, socha je dnes rekonstruována s jinou hlavou (Calza 1977 č. 346 tab. CLXXXVII). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 20), odkud převzal i název sochy.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.
Pískovcová socha na soklu. Vousatý Asklépios stojí na pravé noze, levá mírně pokrčená v kontrapostu. Tělo má zahaleno do himatia, levé podpaždí se opírá o hůl, kterou ovíjí had, v pravé ruce muž drží misku na úlitbu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Asklépia vytvořil podle římské sochy se stejným námětem ve vile Doria-Pamphilj v Římě, která byla vytvořena ve 2. století podle řeckého originálu z poloviny 4. století př. Kr. (Calza 1977, č. 33a tab. XXIV). Mandík sochu zjevně znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 20), odkud převzal i název sochy.
Pískovcová socha na soklu: stojící Minerva (přilba, dlouhý chitón, na prsou aegis s gorgoneionem) v kontrapostu, pravá noha mírně pokrčená, levá ruka pozvižená na hruď, přidružuje oděv. Pravá ruka pozdvižená k rameni (originální socha v ní drží kopí), u pravé nohy had, jehož konec je vidět u levé nohy., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Minervu vytvořil podle antické sochy známé jako Minerva Giustiniani, kterou znal patrně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno). Socha byla objevena na místě antického chrámu Minerva Medica v Římě před rokem 1632, kdy je poprvé doložena v majetku rodiny Giustiniani. V římském palazzo Giustiniani byla až do roku 1804, později se stala součástí vatikánských sbírek. Had byl jedním z nejdůležitejších atributů řecké bohyně Athény, a proto zaujímal prominentní místo i na nejslavnější kultovní soše Athény, kterou zhotovil Feidiás pro Parthenon na athénské Akropoli (447-438 př. Kr.). Pausaniás v Cestě po Řecku vykládal hada jako Kekropa (1, 24), jehož historie je zaznamenána v Knihovně z 2. stol. připisované Apollodórovi (3.14.6).
Pískovcová socha na soklu. Muž stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, má brnění, plášť sepjatý na rameni. Pravá paže pozdvižená, levá v lokti ohnutá drží na předloktí meč., Daniel, Perůtka, Togner 2009, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Augusta" vytvořil podle antické sochy, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno), ale jako předloha mu mohla posloužit kterákoli jiná z četných grafik zhotovených podle této sochy (Franzini, Cavalieri, Vaccaro, ad.). Antická socha byla v Římě již před rokem 1550, od roku 1573 až do roku 1967 byla na Kapitolu, v Palazzo dei Conservatori, dnes je v Palazzo Senatorio. Určitě se nejedná o Augustův portét, ale patrně o portrét nějakého admirála, protože opěra má podobu přídě trirémy.
Pískovcová socha na soklu. Diana (krátký chitón přepásaný a dole podkasaný, řemen šikmo přes prsa, boty) stojí na pravé noze, levá v kontrapostu mírně pokrčená. Ve vlasech půlměsíc, levá paže pozdvižená se zbytkem luku nebo oštěpu v ruce, na pravé paži, ohnuté v lokti, spočívá drapérie himatia., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Dianu vytvořil podle antické římské sochy se stejným námětem, která byla variací na řecký praxitelovský typ. Socha byla kdysi ve vile Doria-Pamphilj v Římě, dnes je v Palazzo Doria v Římě (Calza 1977, č. 113 tab. LXXIII). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i název sochy (další antická kopie tohoto konkrétního typu není známa).
Pískovcová soch na soklu. Říman v toze stojí na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná, drží v levé ruce větvičku vavřínových listů. Na hlavě má vavřínový věnec, na nohou sandály., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle rmramorového reliéfu z Titova triumfálního oblouku na Foru Romanu v Římě (po 80), v jehož průchodu je na jihovýchodní straně zobrazen průvod Římanů a zajatců nesoucích kořist ze Šalamounova chrámu po dobytí Jeruzaléma. Sochař jednu z postav rytiny, která dnes na reliéfu chybí, převedl do volně stojící sochy. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, zrcadlově převráceno). Zájem o reliéf pramenil především z toho, že zobrazoval porážku Židů a vyplenění Jeruzalémského chrámu, což zdůrazňoval i text pod Perrierovou grafikou, jenž je zkrácenou verzí příslušné pasáže z Války židovské od Josepha Flavia (7, 148-150). Kroměřížský Říman patrně rovněž nezobrazoval triumfujícího Římana obecně, ale Římana triumfujícího nad Židy, což by vysvětlovalo, proč se v tomto případě Mandík nedržel volně stojící antické sochy, ale reliéfu. Navíc byly do kroměřížské galerie začleněny dva citáty z jeruzalémského triumfu, v obou případech se jednalo o klíčové postavy, zatímco první (Triumfující Říman 1) ukazoval vavřínovou ratolestí na ukořistěnou archu úmluvy, druhý (Triumfující Říman 2) stejným způsobem upozorňoval na svícen z Šalamounova chrámu.
Pískovcová socha na soklu. Oblečená ženská postava, stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce uvolněná. Pravá ruka ovinutá drapérií, levá paže volně podél těla spuštěná., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Livii" vytvořil podle antické sochy, jež tehdy byla ve vile Doria-Pamphilj v Římě, jedná se o římskou kopii podle řeckého helénistického originálu, jehož ohlas najdeme i mezi Múzami na Apoteóze Homéra v Britském muzeu. Socha patrně původně představovala Múzu (atribut v levé ruce se nedochoval), v antickém Římě byl řecký sochařský typ byla adaptován na portrétní sochu, rysy tváře sochy ze sbírky Doria-Pamphilj (nepatří k tělu) připomínají Faustinu Minor (Calza 1977, č. 71, tab. XLVI). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i označení sochy jako Livie. Livia byla třetí ženou Augusta, která měla velký politický vliv, po císařově smrti získala podle jeho závěti čestný titul Iulia Augusta (Tacitus, Letopisy 1, 8).