Pískovcová socha na soklu: muž stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. Je oblečený v tunice s rukávy, přes hlavu má přehozený plášť, v pravé ruce drží misku na úlitbu, v levé svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z triumfálního oblouku Císaře Konstantina na Foru Romanu v Římě. Reliéf byl na triumfální oblouk přenesen ze starší stavby císaře Hadriána, který je na reliéfu zobrazen při oběti Dianě. Postavu císaře Hadriána převedl Mandík do volně stojící sochy. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 41, zrcadlově převráceno).
Pískovcová socha na soklu: žena stojící na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. Na nahém těle má himation omotaný okolo dolní poloviny těla a její pravé paže, která je pozdvižená, levá paže podél těla., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se při zobrazení "Medullíny" držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70; Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf zobrazený v albu nemá s předčasně zesnulou snoubenkou Claudia nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který oslavuje péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Cassandry" (socha č. 31).
Pískovcová socha na soklu. Nahý Apollón stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, levá ruka se opírá o kmen stromu, po němž leze had. Pravice s přehozeným pláštěm pozdvižena (původně držela luk). Genitálie zakryty listem., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Apollóna Belvederského, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 31, zrcadlově převráceno), odkud mohl také převzít název. Apollón Belvederský je římská mramorová kopie ze 2. století zhotovená podle řeckého bronzového originálu, kterou mohl vytvořit Leochares v letech 330-320 př. Kr. Socha byla nalezena v pozdním 15. století a od roku 1511 je ve Vatikánu, v Cortile del Belvedere (odtud název), byla považována za zobrazení Apollóna zabíjejícího delfského draka Pythóna (tak je vykládána v legendě k Perrierově rytině). Již od 16. století byla socha Apollóna Belvederského jednou z nejznámějších antických soch v Římě.
Pískovcová socha na soklu. Dcera Niobé v chitónu, stojí se skloněnou hlavou na levé noze, pravá uvolněná v kontrapostu, levicí pozdvihuje plášť, aby se pod něj schovala., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle jedné z medicejských Nioboven, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud však nepřevzal název, protože v indexu k Perrierovým rytinám je uvedeno, že se jedná o dceru Niobé. Skupina soch zobrazující Niobe a její děti byla nalezena v Římě v roce 1583, vzápětí byla vystavena v zahradě římské vily Medici. V roce 1769 byla skupina s Niobé odvezena do Florencie, kde je od roku 1781 vystavena v Uffizi (srov. http://mora.sns.it/_portale/scheda_opera.asp?Lang=ITA&GroupId=1&id_obj=272). Ihned po objevu byly sochy spojeny s mýtem o potrestané Niobině pýše a sochařské dílo bylo na základě zmínky v Pliniových Kapitolách o přírodě (26, 27-28) připsáno slavým řeckým sochařům 4. století př. Kr., Skopovi nebo Praxitelovi (viz Perrier 1638, tab. 87, legenda pod grafikou).
Pískovcová socha na soklu. Vousatý muž stojící na pravé noze, levá v kotrapostu lehce pokrčená. Muž je oděný v himation, levicí přidržuje drapérii na břiše, v pravé ruce drží roh hojnosti., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Kroměřížský ARVNGVS měl být patrně Auruncus, antické římské nižší božstvo, o kterém se zmiňuje Aulus Cornelius Gellius (ca. 125-180) ve svém díle Noctes Atticae/ Attické noci (5, 12, 14), žádné zobrazení se však z antiky nedochovalo. Zatímco genius vždy chránil, Auruncus mohl také škodit, proč je však Zürn zaměnil, se už patrně nikdy nedozvíme. Mandík se při zobrazení "Aurunca" držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bartoli 1693, tab. 28, první vydání Bartoli 1657), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 46). Antický reliéf se podle Bartoliho nacházel v paláci kardinála de Maximis (legenda pod rytinou: In Aedibus cardinalis de Maximis). Postava s rohem hojnosti zobrazená na této rytině je v legendě označena jako "genius", antické římské nižší božstvo, ale určení je chybné. Genius sice byl zobrazován s rohem hojnosti, ale nikdy nebyl vousatý. Zobrazené božstvo je evidentně Pluto, který byl na antickém reliéfu (dnes v římském Museo Nazionale Romano, Palazzo Altemps) zobrazen se svými bratry, Jupiterem a Neptunem. Pluto je zobrazen s Proserpinou a Neptun s Amfitrítou.
Pískovcová socha na soklu. Ženská figura stojící na pravé noze, levá v kontrapostu odlehčená, levá paže ohnutá smětem k tváři, pravice podél těla. Na sobě má chitón, přes něj tuniku, šikmo přes prsa převázanou širokou stuhou., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Zingary, kterou znal patrně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud převzal také název, i když ve zkomolené podobě. Antická socha, která tu posloužila jako model, byla přinejměnším od roku 1638 ve vile Borghese, v roce 1807 jí získal Napoleon a od roku 1820 je v Louvru. Po restaurování na přelomu 16. a 17. století je socha z mramoru a bronzu (hlava, ruce a nohy), a proto je známá jako Cikánka (Zingara).
Pískovcová socha na soklu: nahá mužská postava s vousy, pravá ruka za zády (originál sochy v ní drží jablka Hesperidek), levou rukou se opírá o kyj opřený na kameni, s přehozenou lví kůží., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Herkula Farnese, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud také mohl převzít název. Mohl však sochu znát i z celé řady jiných grafik, protože v 17. století to bylo jedno z nejslavnějích antických děl. Hercules Farnese byl objeven v Caracallových lázních v Římě a v následujícím roce, 1546, byl vystaven v římském palazzo Farnese, kde zůstal do roku 1787. Od roku 1792 je jedním z nejslavnějších děl neapolského musea. Jak ukazuje například legenda k Perrierově rytině, socha byla v 17. století správně chápána jako zobrazení hrdiny odpočívajícího po slavných činech. V ruce schované za zády totiž drží jablka Hesperidek, což byl jeho předposlední, jedenáctý, úkol. V Knihovně připisované Apollodórovi (2, 113-114) je Herkulův slavný čin umístěn na sever, a proto není vyloučeno, že socha Herkula byla právě proto umístěna na severní stranu kolonády.
Pískovcová busta mladé ženy, účes z vlnitých vlasů, tělo zahaleno v tuniku a palllium., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta muže (krátké zvlněné vlasy, vousy, pancíř, paludamentum )., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (účes ze zvlněných vlasů), je oblečená do tuniky sepnuté na ramenou butony, přes ní má přehozené pallium, které na prsou tvoří volný uzel., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou bysty z vily Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 79). Portrétní busta se nedochovala, možná po ní zůstalo bezhlavé torso z doby okolo roku 200, jež je dnes v Musei Capitolini (Calza 1977 č. 384 tab. CCXX). Podle nápisu na rytině soudě byla busta mylně považována za portrét Crispiny Augusty, velice záhy zapuzené manželky císaře Commoda (178-182).