Meleagros je zobrazen na koni (antická zbroj, vysoké kožené boty), v pravé ruce drží meč na kance připravený k ráně. Za ním jede na koni plešatý a vousatý muž. Před ním je muž (dlouhé vlasy, vousy, krátká tunika, vysoké kožené boty) s oštěpem namířeným na kance vybíhajícího z houští. Na obou stranách stromy., Bažant 2006#., and Po formální stránce je výjev variací na Hadriánův lov na tondu Konstantinova oblouku v Římě, kde najdeme obdobnou dvou jezdců. Ovidius v Proměnách vypráví, jak kalydónský král urazil Artemidu, která za trest na jeho zem seslala ohromného kance. Králův syn, Meleagros, shromáždil přední řecké hrdiny, včetně proslulé lovkyně Atalanty, aby zvíře ulovili. Ve druhém cviklu je zobrazen Meleagros a jeho společníci při lovu na kance, jenž se drží tehdy běžného typu loveckých výjevů, které sochař pouze obměnil tím, že Meleagra oblékl do antického oděvu. Na reliéfu je zobrazen klíčový moment tehdejšího způsobu boje - honec vyhání kance kyjem z úkrytu a lovec na koni se chystá zvíře probodnout mečem. Meleagr bojující s kancem mohl být chápán jako předobraz Ferdinanda bojujícího s protestantskými stavy.
Vlčice se otáčí k Romulovi a Removi, kteří jsou pod ní a sají její mléko. V pozadí hustý listnatý les., Bažant 2006#., and Vlčice zobrazená na pražském Belvedéru neodpovídá etruskému originálu z 5. století před Kristem, který byl jednou z nejslavnějších starožitností Říma, ale těsně se drží zobrazení, která se začínají objevovat v renesančním umění již od patnáctého století. Nejdůležitější rozdíl je v tom, že tato renesanční vlčice obrací hlavu dozadu, tedy k dětem. Toto zobrazení je shodné se starověkými římskými zobrazeními známými především z nesčetných reliéfů a mincí, ale pražský sochař je mohl převzít i ze soudobého umění, kde bylo téma velice časté. Rozdíl mezi skutečnou podobou římské sochy a její pražskou parafrází nemusí znamenat, že sochař neměl na mysli etruský bronz chovaný na Kapitolu, což dokazují dobová zobrazení kapitolských starožitností, na nichž vypadá vlčice stejně jako na Ferdinandově Belvedéru. Pražský reliéf se nedrží žádné známé předlohy, i když také zde lze najít analogie pro jednotlivé motivy. Motiv zezadu zobrazeného sedícího dítěte zakloněného dozadu a opírajícího se levou rukou o zem se objevuje velice často na antických i renesančních zobrazeních. Kojící Kapitolská vlčice každopádně měla ve výzdobě pražského Belvedéru dvojí funkci. Jednak byla součástí ideového programu soustředěného okolo Vergilovy Aeneidy, jednak charakterizovala Ferdinanda I. jako římského krále. Na podporu této teze lze uvést portrét Ferdinanda I. doprovázený kojící vlčicí na fasádě paláce Buonconsiglio v Tridentu, kterým byl v roce 1531 oslaven jeho nástup na trůn římského krále. Po obou stranách hlavní vchodové arkády jsou tedy zobrazeny klíčové události z bájné římské historie, k nimž došlo mezi Ianovým "zlatým věkem" a jeho obnovou za císaře Augusta. Na soklu sloupu nalevo od Běsa je Aeneas prchající s Anchísem z Tróje a napravo od Iana je zobrazena vlčice adoptující Romula a Rema. Příběh vlčice začíná za Numitora, vládce Alby Longy, města založeného Aeneovým synem Juliem/Askaniem. Numitor byl totiž zbaven trůnu svým bratrem Amuliem, který se bál Numitorových dětí a jeho dceru proto učinil Vestálkou, čímž si doufal navždy zajistit její panenství. Vestálka však otěhotněla s bohem Martem a narodila se jí dvojčata, která Amulius poručil utopit v Tibeře. Sluhové pověření tímto úkolem se však pro velké sucho nemohli dostat k hluboké vodě a tak ponechali děti na mělčině, kde je našla vlčice.
Karel V. (vousy, krátké vlasy) sedí na křesle s bočnicemi tvořenými okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), má na sobě lehké brnění (nalevo čep na kopí), kolem krku řád zlatého rouna, vysoké jezdecké boty, v levé ruce rukavice. Z městské brány vychází skupina křesťanských zajatců se řetězy na nohách, první dva klečí před císařem, první mu líbá nohu a druhý ruku. Vedle císaře stojí dva císařští vojáci v lehkém brnění s přilbami na hlavě a vousatý muž s baretem na hlavě, na sobě má vestu a pod ní košili se širokými rukávy, muž napřahuje obě ruce směrem k zajatcům. Za mužem s baretem jsou hlavy dvou prostovlasých mužů., Bažant 2006#., and Ve výjevu zobrazujícím Karla V. přijímajícího díky osvobozených křesťanů je parafrázována obdobná scéna na antickém římském sarkofágu ze druhého století, jenž byl v Cortile del Belvedere od roku 1512 (Bober, Rubinstein 1987, č. 160). Římský generál, který byl v šestnáctém století identifikován jako císař Traján, tu uděluje milost barbarům a sedí na totožném trůnu zdobeném po straně okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), na kterém je v Praze zobrazen Karel V. Pražský sochař z římského sarkofágu převzal i postavy vojáků stojících vedle císaře a udržujících pořádek v davu tlačícím se k panovníkovi.
Kentaur kráčí doprava, na hřbetě veze pololežící nahou ženu, která se chce zahalit do pláště, na kterém leží, ale kentaur jí v tom brání tím, že konec pláště vyzdvihuje před sebe levou rukou., Bažant 2006#., and Nejedná se o únos, protože žena na kentaurovi pohodlně leží a má pokorně skloněnou hlavu, pouze se snaží skrýt svou nahotu pláštěm, v čemž jí však únosce brání a levou rukou se s ní o plášť přetahuje. I v tomto případě však není akce s pláštěm zcela jasná a její smysl je patrně především dekorativní.
Vousatý muž v košili s ohrnutými rukávy, dlouhým pláštěm přehozeným přes hlavu a se sandály na nohou přistupuje k "hermovce". Muž drží v rukou látku (okraj zdobený stejným způsobem jako mužův plášť) a chystá se do ní zahalit "hermovku", která připomíná antické vzory absencí paží, nejedná se však o hlavu na sloupku, ale o vousatou mužskou hlavu s čepicí z listí, svalnatým torsem a dvěma dolů se zužujícíma "nohama". Napravo je strom, nalevo je strom s useknutou korunou. and Bažant 2006#.
Faunka (Oreada) se šátkem na hlavě sedí a levicí zeširoka otevírá plášť. Pravou rukou k sobě tiskne malého fauna (Faunigena), který saje z jejího pravého prsu a nataženou rukou se dotýká jejího levého prsu. Před nimi koza stojící na zadních a okusující listy stromu. Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Jezdec v antické zbroji s přilbou na hlavě a s kopím ve svěšené pravé paži jede doprava, za ním řada přilb a řada hlav koní naznačující jezdecký oddíl (?). V popředí na zemi hromada zbraní (štíty, oštěpy, šavle), na ní leží na zádech kůň, kterému se do břicha zakusuje lev. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjev lva zakusujícího koně byl variací na antické římské sousoší ze třetího století před Kristem, které bylo spolu s kapitolskou vlčicí jedním z nejstarších a nejznámnějších atributů Říma. Sousoší bylo vystaveno na Campidogliu přinejmenším od pol. 13. století, a protože u něj byly vyhlašovány rozsudky smrti, bylo interpretováno jako symbol spravedlnosti. Přinejmenším od čtrnáctého století stálo na levé straně schodiště ("scale al leone") vedoucího k justičnímu paláci, v roce 1549 bylo přesunuto k opěrné zdi pod kostelem S. Maria in Aracoeli. V renesanci bylo sousoší slavné nejen pro svůj symbolický význam, ale též jako estetický objekt obdivovaný Rafaelem i Michelangelem.
Marcus Curtius skáče do propasti. Marcus v antické zbroji kopí v pravé ruce sedí na koni, který se vzpíná na zadních nohou nad propastí, z níž šlehají plameny., Bažant 2006#., and Curtiův skok do propasti byl často zobrazován společně s hrdinským činem Mucia Scaevoly, který najdeme na vedlejším soklu vlevo. Oba výjevy byly považovány za typické pro Liviovy dějiny, a proto je nalezneme i na titulním listu z roku 1568 s dřevoryty Josta Ammana, které se těsně drží dřevorytů z prvního ilustrovaného vydání Livia publikovaného Johannem Schöfferem v roce 1531. Curtiova oběť je ve vydání z roku 1568 v centrálním medailonu a Muciův příkladný čin je vlevo dole. O Marcovi Curtiovi srov. Berbara 2001.