Kolonáda je zvenčí vyzdobena 46. kopiemi antických bust umístěných ve cviklech., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Sochařské busty byly dílem stejných sochařů, kteří vytvořili sochy v kolonádě, postupovali přitom stejným způsobem, to je podle stejných grafických listů s vyobrazeními římských soch. Ikonografická koncepce galerie dosud nebyla odhalena. Najdeme tu sice vedle sebe krále a královnu (16, 17), ale na druhé straně se tu dvakrát opakuje busta Julie Domny (23, 39), což svědčí spíše proto, že galerie bust žádný ideový program neměla. Jejím cílem bylo patrně pouze provázání kroměžížské kolonády s antickým Římem.
Uvnitř kolonády je na zadní stěně v nikách umístěno 44 kopií tehdy slavných antických soch, jejichž názvy jsou uvedeny na soklech. Sochařská výzdoba kroměřížské kolonády obsahuje antická božstva, bájné hrdiny i historické osobnosti. Ikonografická koncepce galerie není zcela jasná, ale uspořádání soch nebylo nahodilé, bez jediné výjimky vždy po ženské postavě přijde postava mužská. Na začátku, v jižní polovině kolonády je skupina panovníků - Caesar (4), Alexandr (10) a císař Augustus (24), který je zhruba uprostřed, tedy na nejčestnějším místě. Ve střední části řady je skupina Múz - Euterpé (15), Erató (17), Úrania (21) a Melpomené (35). Celou řadu soch lze chápat jako jakýsi alegorický průvod, triumfální procesí, který vychází od Juno, nebeské královny. Nápadné je totiž to, že se v průvodu v pravidelných intervalech objevují postavy definované buď ikonografií nebo přímo názvy jako účastníci římského triumfu. Série začíná Senátorem (12) a pokračuje po třech postavách Zajatcem (16) a po dalších třech postavách Obětníkem 1 (20). Potom po pěti postavách následuje Triumfující Říman (26, nápis: CIVI. ROM. TRIVMPH), po třech postavách další Triumfující Říman (30, nápis: EQVES . ROM . TRIVMPH), po třech postavách Flamen (34) a po dalších třech postavách Obětníkem 2 (38). Jistě ne náhodou tři z těchto sedmi triumfujících antických Římanů reprezentují kněžskou vrstvu, která jakoby celý průvod vede. Soudě podle obou triumfujících Římanů (socha 26 a 27) nešlo o triumf obecně, ale o antický triumf nad Židy, jenž tu mohl být chápán jako předobraz triumfu římské církve nad protestanty a Turky. Záměrné bylo nepochybně umístění Herkula, ztělesnění nejvyšší ctnosti, do čela průvodu, jako jeho vyvrcholení a shrnutí. Kroměříž mohla být tímto způsoben definována jako konečný cíl triumfálního průvodu, který se vydal z antického Říma na sever, do sídla bájných Hyperborejců. Právě tam byl totiž situován Herkulův čin, který završil hrdinovu pozemskou kariéru a po němž odpočívá na severním konci kolonády. Kroměříž hraběte Karla II. z Lichtensteina-Kastelkornu mohla být tímto způsobem propojena s antickým římským císařstvím a oslavena jako bájný kraj na severu, kde panuje blahobytu a věčný mír. Při výkladu soch však musíme mít na paměti, že Mandík a Zürn originální sochy neznali, grafické předlohy nestudovali příliš pozorně (u sochy č. 34 došlo k záměně veřejného otroka za flamena). Neznali ani základní díla antické literatury (14, Misenus) a latinské názvy soch komolili (43: "Mula" místo "Mulier", 41: "Niobe" místo "Niobes filia", 42, "Arungus" místo "Auruncus") . V severní polovině galerie jsou tři postavy (31, "Cassandra", 39, "Medullína", 42 "Auruncus"), jejichž identitu si Mandík a Zürn zcela vymysleli: k postavě, kterou zcela náhodně vybrali z grafiky podle antického reliéfu, přidali antické jméno, aniž by proto měli nějaké opodstatnění. Postavu "Cassandry" a "Medullíny" Mandík navíc převzal z grafického listu, na němž stojí naproti sobě. Nijak se zjevně netrápil tím, že mýtická hrdinka z trójské války se nikdy nemohla setkat se snoubenkou budoucího císaře Claudia. Tato libovůle byla zjevně důsledkem toho, že sice existovala celková koncepce galerie, ale pouze v obecných rysech, realizace byla ponechána na sochařích, kteří na tento úkol nestačili., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and V italské renesanci byly již od 15. století zahrady zdobeny antickými sochami, které byly také umisťovány do nik na fasádě domu. Ve střední Evropě se kopie antických soch objevily ve větším měřítku poprvé na reliéfech pražského Belvedéru císaře Ferdinanda I. (1537-1550). Jak vyplývá z archivních dokumentů na výzdobě pracoval Michael Mandík, Michael Zürn a Mandíkovi dva anonymní pomocníci. Mandík na výzdobě kolonády pracoval do roku 1673, kdy jej vystřídal Zürn. Sochy v kroměřížské kolonádě nevznikly na základě studia antických originálů, ale pouze podle grafických reprodukcí, které jim poskytl objednavatel. Vzorem pro kroměřížskou kolonádu a její sochařskou výzdobu byly vily v Římě, jejichž zahrady byly zdobeny originálními antickými sochami. V době vzniku kolonády v Kroměříži byla slavná především zahrada vily Doria-Pamphilj (1644 - 1653), v níž kardinál Giambattista Pamphilj, pozdější papež Inocenz X., inscenoval rodinnou sbírku antických soch, kterou záalpská Evropa znala především z Barrierových rytin (De Rossi 1665). Dalším Mandíkovým zdrojem bylo Perrierovo album rytin nejslavněších soch v římských sbírkách, jež bylo v 17. století hlavním pramenem znalostí o antickém sochařství (Perrier 1638). Není samozřejmě vyloučeno, že kroměřížský sochař mohl použít také album Jana de Bisschop (Bisschop 1670), které kopírovalo grafiky z Perriera a dalších obdobných děl.
Nástěnná malba: nad hlavním vchodem do rotundy je zobrazena krajině s Herkulem a Nessem. Na břehu řeky Herkules střílí z luku na kentaura Nessa unášejícího Déianeiru. Ve vodě u břehu dva vousatí Tritóni, v oblacích dovádějící putti., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Ikonografické schéma Tencalla převzal z rytiny Johanna Wilhelma Baura (Baur 1641), nebo podle některé z jejích pozdějších kopií. Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba zobrazuje Cloelií na břehu řeky. Zleva přichází skupina dívek, na hřbetě bílého koně plovoucího přes řeku sedí Cloelie, za ní vlaje okrový plášť. Kůň má hruď zdobenou velkou červenou stuhou. Na břehu vpravo stojí další dvě dívky, které spolu hovoří. V pozadí na druhém břehu řeky je hrad. V oblacích sedí Minerva, která se dívá dolů. Na hlavě má helmu, v levé ruce kopí, pravá ruka se opírá o štít, u nohou jí sedí sova., Raidl 1997#;, Miltová 2008#;, Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Výjev je interpretován jako únos Fílyry (Miltová 2008) nebo jako utěk Cloelie ze zajetí krále Porseny (Raidl 1997). Klíčovou postavou je nepochybně Minerva, která scéně přihlíží z oblak. Bohyně Minerva byla spojována s moudrostí a mírem a byla též považována za ochránkyni měst. Na zobrazeném výjevu je rovněž podstatné to, že kůň s hlavní hrdinkou je slavnostně ozdoben červenou stuhou a všechny dívky, které jí doprovázejí, se tváří radostně. Pravděpodobně nejde ani o útěk Cloelie z tábora Porseny, ale o její triumfální návrat do Říma, líčený podle Plútarchova líčení ve Ctnostech žen. Velmi důležité místo zaujímají u Plútarcha ženy, které se zasloužily o zakládání měst. Mezi nimi má to nejdůležitější místo Řím a statečná Cloelie. Porsena ocenil její hrdinský čin, dovolil jí odvést zajatce zpět do Říma a obdaroval jí koněm. Poté byl mezi Římany a Etrusky uzavřen mír, což zdůrazňuje přítomnost Minervy, která byla právě proto v 16. - 17. století součástí zobrazení tohoto námětu (e.g. G. Romano, P. Caravaggio (?), freska na stropě velkého sálu ve vile Lante (Řím), před 1524). Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba zobrazuje únos Proserpiny. Dole v popředí je skupina žen, nad nimi v oblacích je vůz tažený koňmi, ve voze Pútón (vousatý muž s korunou na hlavě), kolem pasu drží Proserpinu která má obě ruce rozhozené do stran. Nad nimi v oblacích dva putti s bičíky, drží opratě koní., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba: ke skále na břehu moře je okovy na obou rukách a jedné noze připoutána Andromeda, na těle má ovinutou drapérii, ňadra jsou odhalená. Z moře připlouvá okřídlená obluda, chrlí oheň, nad skálou se vznáší okřídlený kůň, na něm Perseus s mečem, na hlavě má přilbu s chocholem. V popředí truchlící postavy žen, mužů i dětí, přihlížejí tomuto výjevu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and O Andromedě srov. Exemplum: Perseus osvobozuje Andromedu. Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba: ve vodě plave býk ověnčený květinami (Jupiter), na jeho hřbetě sedí Európa. Na břehu několik žen, v popředí dva vousatí muži (personifikace vodních božstev), jeden z nich drží pádlo, opírá se o nádobu s vytékající vodou, na hlavě má věnec z rákosí. Nad scénou v oblacích dva putti s kyticemi květů., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba: v popředí skupina ženských a mužských postav, v oblacích orel, v pařátě drží jupiterovy blesky, na jeho hřbetě sedí nahý Ganymédés s vlající drapérií ovinutou kolem těla., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Ikonografické schéma Tencalla převzal z rytiny Johanna Wilhelma Baura (Baur 1641), nebo podle některé z jejích pozdějších kopií. Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba: v rákosí stojí postava Pána objímajícího rákos a Nymfy Syringy, která se krčí u hladiny řeky. Nad výjevem dvojice putti, v popředí říční božstva., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Ikonografické schéma Tencalla převzal z rytiny Johanna Wilhelma Baura (Baur 1641), nebo podle některé z jejích pozdějších kopií. Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).