Bronzová socha: Adónis (nahý, bezvousý) kráčí s ulovenou laní na zádech, u nohou lovecký pes. Adónis se sklání k Venuši. Nahá venuše sedí na pařezu, pravici vztahuje k Adónidovi, v levici drží malý věnec., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy. Ve století okolo 1600 bylo v malířství téma Venuše a Adonida velmi módní a najdeme je také v pražském dvorském umění císaře Rudolfa II. Nejčastěji byly zobrazovány dvě epizody mýtu, Venuši snažící se zastavit Adonida odcházejícího na osudový lov na kance a Venuši oplakávající mrtvého Adonina. Zobrazení Adonidova odchodu byla velmi stereotypní - sedící Venuše se snaží zastavit Adonida kráčejícího pryč, tak Adrian de Vries dvojici zobrazil na soše z roku 1621 (viz: Berlin, Bode-Museum, Vries, Venuše a Adonis). Pražské sousoší zdánlivě tomuto typu odpovídá, protože Venuše je rovněž zobrazena na zemi s rukama nařaženýma směrem ke jdoucímu Adonidovi. Pražský Adonis však neodchází, vrací se naopak z úspěšného lovu s úlovkem na ramenou. Adonidův triumfální návrat je zdůrazněn věncem ve Venušině ruce, který je ústředním motivem sousoší. Ve Valdštejnově době bylo standardní alegorické čtení mýtu o Adonidovi soustředěno na hrdinovo odmítnutí rady bohyně, jeho odchodu od Venuše a tragickým následkům, které mu to přineslo (Mander 1602, 88v). To činí z Adonida dokonalý protějšek Laokoonta, který rovněž bohy rovněž neuposlechl a musel za to zaplatit. Pražský Adonis se však bezpečně vrací s laní na ramenou a Venuše ho vítá věncem, protože udělal přesně to, co mu poradila. V zobrazení Adonida v 16. a 17. století nenajdeme další příklady jeho návratu z lovu s úlovkem na rameni či motivu Venuše s věncem. Zdá se, že Adrian de Vries převrátil tradiční ikonografický typ, ale ponechal mu jeho politické poselství. Zkrocený Adonis poslouchá svou božskou paní a je za to po zásluze odměněn, neboli vzdorný rebel je proměněn v řádného poddaného, jestliže poselství přeložíme do politické terminologie Valdštejnovy doby.
Kresba perem a štětcem (198 x 196 cm). Figurální scéna v krajině, v pozadí ruiny. V popředí sedm postav - Juno, Minerva, Amor s Venuší, která přijímá jablko od Parida sedícího na pařezu. Za Paridem Merkur, v popředí po levé straně bohyň leží říční bůh., Volrábová 2007#, 86-87., and Podle kompozice lze soudit, že se patrně jedná o návrh výzdoby dekorativní mísy.
Bronz statue: Adonis (naked) strides with a catched hind on his shoulders, by his legs a dog. He bends down to Venus. Naked Venus sits on a tree stump, she raises her right hand to Adonis, in her left she holds a wreath. In Wallenstein's time an elaborate Neptun fountain stood in front of Sala Terrena, which was complemented by four bronze sculptural groups on marble bases which stood between the fountain and Sala Terrena. Laocoon and the Wrestlers were probably standing side by side, the former symbolizing punished impiety and the latter defeated revolt. To the left of the group with Laocoon, in which resistance was condemned, the group with Venus and Adonis could have stood, in which the advantages of forethoughtful submission were celebrated. The group of Venus and Adonis would form a couple with the group of Bacchus and the little Satyr celebrating the blessings of the epoch of peace. The playful fight of Bachus and Satyr would form a contrasting pair with the deadly fight of Wrestlers at the opposite end of the row., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Over a hundred-year period around 1600, Venus and Adonis was a very fashionable theme in painting and we often find it in the Prague Court art of Rudolf II. Two moments were most often illustrated from the myth, Venus trying to stop Adonis departing for the fateful boar hunt and Venus lamenting his death. The representation of Adonis' departure was noticeably stereotyped; we see again and again a sitting Venus trying to embrace Adonis who walks away, in this way Adrian de Vries represented the couple in 1621 (Bückenburg, today Berlin). The Prague statue seemingly conforms to this type, because Venus is also represented on the ground and she raises her hands towards the walking Adonis. But Adonis is not departing, he is returning from a successful hunt with game over his shoulder. Adonis' triumphal return was highlighted by the wreath in Venus' raised hand, which occupies a central position in the group. In Wallenstein's time the standard allegorical reading of the Adonis myth was centred on the hero's refusal of divine counsel, his departure from Venus and its tragic consequence (Mander 1602, 88v). This makes Adonis a perfect counterpart to Laocoon, who also did not obey and had to pay for it. But Prague's Adonis is safely returning from a hunt with a stag on his shoulders and Venus greets him with a wreath, because he did exactly what he had advised him. In depictions of Adonis in 16th and 17th century we do not find other examples of Venus with a wreath or the motif of hero's return from hunt with a small animal on his shoulders. It seems as if Adriaen de Vries reversed the traditional iconographical type, but retained its political message. The tamed Adonis obeys his divine master and is justly rewarded, or, when we translate it into contemporary political terminology, the obstinate rebel is turned into a dutiful subject. It is possible to imagine the statues of Laocoon and the Wrestlers standing side by side in the Wallenstein garden, the former symbolizing punished impiety and the latter defeated revolt. Next to the group with Laocoon, in which resistance was condemned, the group with Venus and Adonis could have stood, in which the advantages of forethoughtful submission were celebrated, in Czech lands very topical theme after the defeat of Czech estates in 1620.
Pohár s víkem (18, 5 cm): na víku je Ceres, Bakchus a Venuše. Na těle nádoby dva výjevy s Aktaiónem. Na hlavním je polonahá Diana (měsíční srpek na čele) v potoce, před ní Aktaión (čapka, kabátec, vysoké boty, přes rameno brašna), na čele parůžky. Okolo jsou nahé Dianiny družky a lovečtí psi, v popředí nalevo Nymfa stojí a napravo sedí. Nalevo vepředu leží na zemi toulec a luk, další toulec a luk visí na stromě vzadu napravo. Výjev je zasazen do lesní krajiny. Na zadní straně je menší výjev: lovci na koních se psy zabíjející jelena, v něhož se Aktaión proměnil, Prag um 1600#, I, č. 354 s. 477-478., and K reliéfu se dochovala Vianenova přípravná kresba (viz: Frankfurt am Main, Diana a Aktaión).
Olejomalba na plátně (132, 5 x 115 cm): Venuše (oděv přes hlavu, odhalené ňadro) si hraje s Amorem a objímá levicí, v níž drží luk, Ceres (věnec z klasů), klas s vlčím mákem v ruce. Amor je bez křídel, v ruce drží šíp, toulec leží vedle, pod ovocem. Za Venuší Bakchus (révový věnec, kůže s kopýtky), mačká z hroznu štávu do nastavené dlaně. V pozadí strom, v průhledu krajina s Apollónem ? (luk, toulec) stojícím nad zabitou nestvůrou (Python ?)., Kaufmann 1988#, 6.7., and Obraz připsán také Josefu Heintzovi staršímu a datován do let 1582-1595 (Prag um 1600, I, č. 133). Alegorie míru, který nastolila vláda Rudolfa II., což zdůrazňuje skupina v pozadí.
Olej na plátně (140 x 95 cm): nahý Mars (vousy) sedí u ponku a pilníkem, obrušuje hrot kopí upnutý do svěráku a dívá se vzhůru, na Venuši, která stojí za ním. Nahá Venuše (perly ve vlasech) má okolo levé ruky omotaný červený plášť, levicí objímá Marta okolo krku. Před Martem stojí Amor, dívá se na pracucjícího boha války a ukazuje mu šíp, který drží v pravé ruce. Levici má položenou na kliku brusného kola, na jehož bednění Mars sedí. Na stole leží kovářské nářadí a přilba, nad ním je pověčený plátový pancíř. V průhledu vlevo nahoře Vulkánova kovářská dílna s výhní a dva Kyklopové pracují u kovadliny., Fučíková 1997#, I/99, and Sprangerova lompozice nemá předchůdce v antickém umění, i když tam najdeme všechny prvky (objímající se Mars s Venuší s putti hrajícími si se zbraněmi, Amor ostřící si šíp na brusu, atd.). O tajných setkáních Marta s Venuší v domě jejího manžela se zpívalo v nedochované epické básni, kterou zmiňuje Homér v Odysseii (8, 766-768). V jednom anakreontském fragmentu, který byl v renesanci znám, se píše o Martově konfliktu s Amorem, jehož důsledkem bylo to, že bůh války vzplanul milostnou vášní k Afrodítě. V tomto sporu šlo o to, čí zbraně jsou lepší, což je patrně téma Sprangerova obrazu. Amor vypadá, jakoby Martovi zlomyslně ukazoval svůj šíp, ten ho však nevnímá, protože má oči jenom pro Venuši. Martova práce s pilníkem tím dostává ironický nádech, protože jeho oštěp nic nezmůže proti Amorově střele, byť by byl sebeostřejší. Na toto čtení ukazuje i to, že na obraze je mohutná špice Martova kopí překřížena a tedy doslovně přeškrtnuta útlým ostřím střely Amorovy.
Bronzová skupina (41, 4 cm): Mars (vousy) objímá Venuši, u jejích nohou sedí Amor. Všichni jsou nazí., Fučíková 1997#, I/113, and Stejné téma má Gerhardovova skupina v Mnichově, Bayerisches Nationalmuseum, z let 1584-94.