Úvod: Léčba nekrotizující pankreatitidy se stále vyvíjí. Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy a následných septických komplikací je otevřená chirurgická drenáž. Rozvoj radiologických zobrazovacích metod a intervenční radiologie umožnily rozvoj miniinvazivních postupů, mezi něž patří cílené transkutánní punkce a drenáž pod CT/USG kontrolou (PCD), endoskopická transgastrická nekrektomie (ENE), laparoskopická transperitoneální nekrektomie (LNE) a retroperitoneální přístupy k pankreatické nekróze (RENE). Metody: Do studie byli zahrnuti nemocní léčení s akutní pankreatitidou (AP) v letech 2002–2013 (n=932). Ve skupině s nekrotizující formou AP byly porovnány výsledky chirurgické léčby nemocných, léčených klasickou laparotomickou cestou (skupina A) s výsledky nemocných léčených miniinvazivními metodami (skupina B). Statisticky byly výsledky hodnoceny chi-kvadrát testem. Výsledky: V uvedeném období bylo léčeno s lehkou formou AP 677 (72,6 %), s těžkou formou 255 (27,4 %) nemocných. Poměr mužů a žen byl 1,4:1. Ve skupině s těžkou formou nemoci bylo 171 léčeno konzervativně, letalita 16,4 % (28/171). Chirurgická léčba byla indikována u 84 nemocných, letalita 26,2 % (22/84). Laparotomickou cestou bylo operováno 52 nemocných (skupina A), mimiinvazivní výkony byly užity celkem u 32 nemocných (skupina B), u kterých bylo provedeno 37 výkonů. Úhrnná letalita ve skupině A byla 30,8 % (16/52) vs. 18,8 % (6/32) ve skupině B, p = 0,224. Průměrná doba hospitalizace byla delší u skupiny A (65,4 dne, median 52,4) oproti skupině B (49 dnů, median 36,5). Nejčastějším miniinvazivním výkonem byla PCD u 19 nemocných, 5 z nich zemřelo na pokračující sepsi a multiorgánové selhání a 2 museli být znovu operováni laparotomickou cestou. RENE byla provedena u 8 nemocných, z toho 5x z lumbotomie, ENE u 2 nemocných, 1 zemřel, a LNE byla provedena u jednoho nemocného. Fasciotomie v linea alba byla užita u 2 nemocných při intraabdominální hypertenzi. Závěr: Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy je otevřená chirurgická drenáž. Miniinvazivní metody jsou vhodnou alternativou léčby zvláště u kriticky nemocných, s nižší mortalitou a morbiditou. Tyto metody musí respektovat zejména lokalizaci léze a individuální stav pacienta. Klíčová slova: nekrotizující pankreatitida – nekrektomie – perkutánní drenáž – endoskopie − laparoskopie, Introduction: Treatment of necrotizing pancreatitis continues to evolve. The standard therapeutic method for infected pancreatic necrosis and its subsequent septic complications is open surgical drainage. The advances in radiological imaging and interventional radiology have enabled the development of minimally invasive procedures, i.e. percutaneous drainage (PCD) under CT/USG control, endoscopic transgastric necrosectomy (ENE), laparoscopic transperitoneal necrosectomy (LNE) and retroperitoneal access to pancreatic necrosis (RENE). Methods: Patients with acute pancreatitis treated from 2002 to 2013 (n=932) were included in the study. In patients with a severe form of the disease, results obtained in two groups of patients were compared: the first group was treated by classic laparotomy (group A), the second one was treated by means of minimally invasive procedures (group B). Statistical analysis employed the chi-square test. Results: During the mentioned period, 677 (72.6%) patients with a mild form and 255 (27.4%) with a severe form of the disease were treated. The male/female ratio was 1.4:1. In the group of patients suffering from a severe form of acute pancreatitis, 171 patients were treated conservatively, mortality rate being at 16.4% (28/171). Surgery was indicated in a total of 84 patients, mortality rate reaching 26.2% (22/84). Fifty-two of the patients underwent laparotomy (group A), minimally invasive procedures were used in a total of 32 patients (group B). Overall mortality in group A was 30.8% (16/52) vs. 18.8% (6/32) in group B, p = 0.224. The average length of hospitalization was longer in group A (65.4 days; median 52.4 vs. 49 days; median 36.5 in group B). PCD was the most frequent procedure performed in 19 patients; 5 of them died due to ongoing sepsis and multiorgan failure and 2 of them underwent revisional laparotomy. RENE was performed in 8 patients; lumbotomy was used in 5 of them. ENE was performed on 2 patients, 1 of them died, and LNE was used once. A less invasive procedure, the linea alba fasciotomy, was performed in 2 patients with intra-abdominal hypertension. Conclusion: Open surgical drainage represents the standard treatment for infected pancreatic necrosis. Minimally invasive procedures are suitable alternatives especially in critically ill patients providing lower morbidity and mortality rates. Key words: necrotizing pancreatitis – necrosectomy – percutaneous drainage – endoscopy − laparoscopy, and R. Kostka, J. Havlůj
Úvod: Cílem práce je zhodnocení našich zkušeností a výsledků s použitím hybridních rekonstrukcí v terapii multietážového postižení tepenného systému dolních končetin a vyhodnocení vlivu indikace a typu hybridní rekonstrukce na jejich průchodnost. Metoda: Retrospektivní analýza souboru pacientů s prospektivním sběrem dat. Na základě typu hybridní rekonstrukce rozdělení pacientů do 5 skupin. Skupina pacientů „1“ podstoupila transluminální angioplastiku (TA) ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s plastikou tepen v třísle (35 pacientů; 27,6 %). Skupina pacientů „2“ podstoupila TA ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s infrainguinálním bypassem (15 pacientů; 11,8 %). Skupina pacientů „3“ podstoupila plastiku tepen v třísle v kombinaci s TA výtokového traktu končetiny: AFS ? AP ? bércové tepny (52 pacientů; 40,9 %). Skupina pacientů „4“ podstoupila provedení infrainguinálního bypassu v kombinaci s TA distálně od místa distální anastomózy rekonstrukce (3 pacienti; 2,4 %). Skupina pacientů „5“ představuje heterogenní skupinu hybridních rekonstrukcí, které nespadaly do některé ze 4 výše uvedených skupin (22 pacientů; 17,3 %). Na základě indikace k výkonu rozdělení souboru do 3 skupin: skupina „ALI“ pacienti s akutní končetinovou ischemií, skupina „CLI“ pacienti s kritickou končetinovou ischemií, skupina „II“ pacienti s klaudikačními obtížemi. Analýza průchodností provedena s použitím Kaplan-Meier life tables. Porovnání průchodnosti mezi skupinami provedeno pomocí log-rank testu. Statistická analýza provedena s použitím softwaru IBM SPSS Statistics 21.0 . Výsledky: Soubor prezentuje 127 pacientů, kteří podstoupili 127 hybridních intervencí. Technický a klinický úspěch hybridní rekonstrukce byl 96,9 % a 98,4 %. 30denní perioperační mortalita byla 3,1 %. Výsledky primární (PP), primární asistované (PAP) a sekundární (SP) průchodnosti ve 2 letech byly nejlepší u pacientů s hybridním výkonem typu „1“ a „3“, tedy kombinací plastiky tepen v třísle a transluminální angioplastiky vtokového nebo výtokového traktu končetiny. Výsledky skupiny „1“ v pořadí PP, PAP a SP ve 2 letech: 80,6 %, 84,3 % a 84,3 %. Výsledky skupiny „3“ ve 2 letech ve stejném pořadí: 81,1 %, 82,8 % a 86,3 %. O poznání horších výsledků bylo dosaženo u pacientů ze skupiny „2“ a „5“. Výsledky PP, PAP a SP ve 2 letech u pacientů ze skupiny „2“ byly: 39,4 %, 59,1 % a 59,1 %. Výsledky průchodnosti pacientů z heterogenní skupiny „5“ byly ve 2 letech: 30,4 %, 49,2 % a 70,7 %. Při zohlednění vlivu indikace na průchodnost rekonstrukce ve 2 letech byly nejlepší výsledky primární asistované a sekundární průchodnosti dosaženy u pacientů ze skupiny „CLI“: 81,6 % a 86,2 %. Jenom primární průchodnost ve 2 letech byla nejlepší u pacientů s klaudikacemi (skupina „II“), a to 71,1 %. Pacienti indikováni k hybridnímu výkonu pro akutní končetinovou ischemií (ALI) dosahovali nejhorších výsledků z uvedených 3 skupin, a to PP, PAP a SP ve 2 letech: 33,7 %, 46,2 % a 45,5 %. Amputation-free survival ve 2 letech měl nejlepší hodnotu pro pacienty ze skupiny „CLI“, a to 89,1 % („II“ 81,9 %; „ALI“ 61,4 %). Overall-survival a amputation-free survival ve 2 letech za celý soubor dosahovaly hodnot 93,2 % a 82,3 %. Závěr: Hybridní revaskularizace je kombinovaný výkon, který umožňuje řešení multietážového postižení tepenného systému dolních končetin v rámci jednoho sezení. Je zatížen nízkým rizikem periprocedurální mortality a morbidity pro pacienta. Lze jím dosáhnout dobrých výsledků průchodnosti tepenného systému a záchrany končetiny bez ohledu na typ chronické ischemie (klaudikace, kritická končetinová ischemie). Výsledky u pacientů s akutní končetinovou ischemií jsou inferiorní. Jako výkon s nejlepšími výsledky nám vychází kombinace plastiky tepen v třísle spojená s transluminální angioplastikou vtokového nebo výtokového traktu končetiny., Introduction: The goal of this study was to evaluate our experience and results of single staged hybrid procedures for revascularization of lower extremities affected by multilevel arterial occlusive disease. We analysed the effect of the indication and type of reconstruction on patency. Method: Patients were retrospectively reviewed. Data collection was conducted prospectively. Patients were divided into 5 groups based on the type of hybrid reconstruction. Group “1” included patients who underwent transluminal angioplasty (TA) ? stenting of iliac arteries with endarterectomy (EA) and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (35 patients; 27.6 %). Group “2” included patients who underwent TA ? stenting of iliac arteries with infrainguinal bypass (15 patients; 11.8 %). Group “3” consisted of patients who underwent TA ? stenting of outflow lower extremity arteries: superficial femoral artery ? popliteal artery ? crural arteries in combination with EA and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (52 patients; 40.9 %). Group “4” represented patients who underwent infrainguinal bypass surgery in combination with TA distal to the site of open reconstruction (3 patients; 2.4%). Group “5” represented a heterogenous population of patients who underwent a hybrid reconstruction which did not belong to any of the 4 previously mentioned groups (22 patients; 17.3 %). The patients were divided into 3 groups based on the indication criteria of the intervention: Patients with acute limb ischemia (ALI) were put into group “ALI”. Patients with critical limb ischemia (CLI) were put into group “CLI”. Patients with claudications were put into group “II”. Patency analyses were performed using Kaplan-Meier life tables. Differences in patency rates between the different groups of patients were determined using the log-rank test. Statistical analysis was performed using the software IBM SPSS Statistics 21.0. Results: The study included 127 patients who underwent 127 hybrid arterial procedures. Technical and clinical success rates were 96.9% and 98.4%. 30-day perioperative mortality rate was 3.1%. The primary (PP), assisted-primary (APP) and secondary patency (SP) results at 2 years were the best amongst the patients from groups “1” and “3”. These patients underwent patch arterioplasty ? EA of the femoral bifurcation in combination with transluminal angioplasty of inflow or outflow arteries of the lower extremity. The resulting PP, APP and SP rates at 2 years in group “1” were 80.6%, 84.3% and 84.3%. Patency rates in group “3“ in the same order at 2 years were 81.1 %, 82.8% and 86.3%. Significantly lower patency rates were achieved in patients from groups “2“ and “5“. The resulting PP, APP and SP rates in group “2” at 2 years were 39.4%, 59.1% and 59.1%; in group “5“ at 2 years they were 30.4%, 49.2% and 70.7%. Taking into account the effect of the indication on patency rates, we found that patients from group “CLI” had the best APP and SP rates at 2 years: 81.6% and 86.2%. Only the PP rate at 2 years was the best in group “II” (patients with claudications): 71.1%. Patients who underwent their operations because of acute limb ischemia (group “ALI”) achieved the worst results among these 3 groups. Their PP, APP and SP rates at 2 years were 33.7%, 46.2% and 45.5%. Patients from the group „CLI“ had the best amputation-free survival at 2 years: 89.1% amongst the 3 groups subdivided according to the indication for the intervention (“II“ 81.9%; “ALI“ 61.4%). Overall survival and amputation-free survival at 2 years were 93.2% and 82.3%, respectively, for the whole studied population. Conclusion: The hybrid procedure is an intervention which combines endovascular and open reconstruction performed at the same time. Hybrid procedures provide effective therapy for patients with multilevel lower extremity arterial disease. They have low complication rates, periprocedural morbidity and mortality. Using these procedures, we are able to achieve good limb salvage rates and patency rates irrespective of the form of chronic limb ischemia (claudications, critical limb ischemia). Results for patients with acute limb ischemia are inferior. The combination of patch arterioplasty ? endarterectomy of the femoral bifurcation with transluminal angioplasty of inflow or outflow limb arteries is our hybrid procedure of choice with the most favourable results., and E. Biroš, R. Staffa, R. Vlachovský, M. Trnová-Chudárková, B. Vojtíšek, I. Suškevič, E. Janoušová
Cíl studie: Cílem studie bylo analyzovat životní styl studentů lékařské fakulty v dimenzi I. (rizikové chování – výživa, spánek, tělesná hmotnost, kouření, stres), dimenzi II. (volný čas, studium) a v dimenzi III. (sport a pohybové aktivity) a srovnat jednotlivé parametry u studentů prvního a pátého ročníku. Metodika: Výzkumu se zúčastnilo 90 studentů 1. ročníku a 90 studentů 5. ročníku, průměrný věk respondentů byl 19 a 23 let. K získání důležitých anamnestických dat byl používán předem sestavený dotazník. Výsledky: V 1. ročníku bylo signifikantně více studentů s BMI≤18,5 kg.m-2 (14,4 % vs. 2,2 % v 5. ročníku, p=0,003). V 5. ročníku bylo signifikantně více studentů s BMI mezi 25–30 kg.m-2 (11,1 % vs. 3,4 % v 1. ročníku, p=0,003). U studentek 5. ročníku byla zjištěna signifikantně vyšší hodnota BMI než u studentek 1. ročníku (medián 21,2 kg.m-2 vs. 20,1 kg.m-2, p=0,001), stejně jako u mužů studentů 5. ročníku (medián 23,7 kg.m-2 vs. 22,4 kg.m-2, p=0,029). V souvislosti se studiem na LF došlo ke zvýšení tělesné hmotnosti u 52,2 % studentů 5. ročníku a 23,9 % studentů 1. ročníku, p=0,002. Studenti 1. ročníku se cítí více ve stresu (78,9 % vs. 38,4 %, p<0,001), spí denně pouze 4–6 hodin (31,1 % vs. 17,8 %, p<0,001), méně studentů (17,8 %) užívá pravidelně léky (vs. 55,6 % 5. ročník, p<0,001). Studenti prvního ročníku mají méně volného času než studenti 5. ročníku (medián 14 hodin/týden vs. 20 hodin/týden, p<0,001) a významně méně cvičí pravidelně každý týden (41,1 % vs. 58,9 %, p=0,025). Signifikantně více studentů 5. ročníku pije kávu (81,1 % vs. 63,3 %, p=0,012), studenti častěji zažili v průběhu studia na LF záchvat úzkosti související se školou (81,1 % vs. 61,1 %, p=0,005), spí častěji pravidelně po návratu ze školy (43,3 % vs. 22,2 %, p=0,004). Více studentů 5. ročníku má vlastní zkušenost s užíváním antidepresiv (10,0 % vs. 1,1 %, tj. 1 student 1. ročníku, p=0,018). Závěr: Studenti lékařské fakulty mají vysoký výskyt některých ovlivnitelných rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění., Aim: The study aimed at analyzing the lifestyle of medical students in dimensions I (risk behaviors – nutrition, sleep, body weight, smoking, stress), II (leisure time, studies) and III (sports and physical activities), and comparing individual parameters in first- and fifth-year students. Methods: 90 first-year students and 90 fifth-year students participated in the research, the average age of the respondents was 19 and 23 years. A questionnaire was used to obtain important anamnestic data. Results: There were significantly more students with BMI≤18.5 kg.m-2 in the first-year (14.4% vs. 2.2% in year 5, p=0.003). In the fifth-year, significantly more students had BMI between 25 and 30 kg.m-2 (11.1% vs. 3.4% in year 1, p=0.003). Both female and male fifth-year students had significantly higher BMI than their female and male first-year counterparts (median 21.2 kg.m-2 vs. 20.1 kg.m-2, p=0.001 and 23.7 kg.m-2 vs. 22.4 kg.m-2, p=0.029, respectively). A total of 52.2% of fifth-year students and 23.9% of first-year students (p=0.002) increased their body weight in association with medical studies. First-year students feel stressed more often (78.9% vs. 38.4%, p<0.001) and sleep for only 4–6 hours (31.1% vs. 17.8%, p<0.001) but take regular medicines less often (17.8% vs. 55.6%, p<0.001). They also have less leisure time (median 14 hours/week vs. 20 hours/week, p<0.001) and significantly less regular weekly physical activity (41.1% vs. 58.9%, p=0.025) than students in the fifth-year. Significantly more fifth-year students drink coffee (81.1% vs. 63.3%, p=0.012), have experienced an anxiety attack associated with their medical studies (81.1% vs. 61.1%, p=0.005), and sleep regularly after returning from school (43.3% vs. 22.2%, p=0.004). More fifth-year students have their own experience with the use of antidepressants (10.0% vs. 1.1%, i.e. 1 student in year 1, p=0.018). Conclusions: Medical students have high incidence of some modifiable risk factors of cardiovascular diseases., Monika Hanáková, Eliška Sovová, Jana Zapletalová, and Literatura
Úvod: Cílem prospektivní randomizované studie bylo porovnání tahové cerkláže a hákovité dlahy při léčbě AC luxací, především z hlediska funkčních a radiologických výsledků. Metoda: Soubor tvořilo 80 pacientů s akutní akromioklavikulární (AC) luxací typu 3, 4 a 5 Rockwoodovy klasifikace. Diagnóza byla stanovena na základě klinického (defigurace a instabilita) a rtg vyšetření (AP a zátěžové rtg). Tahovou cerkláží (TC) bylo ošetřeno 40 pacientů a hákovitou dlahou (HD) rovněž 40 pacientů. Hodnocení bylo prováděno v průběhu jednoho roku po operaci na základě rtg snímků a Constant score. Výsledky: Constantovo skóre 3 měsíce od operace činilo průměrně u TC 84 bodů a u HD 88 bodů. Po 1 roce od operace byl výsledek shodně 93 bodů u obou skupin. V souboru HD se hodnota skóre zvýšila mezi 2 a 4 týdny od operace z 56 na 78 bodů. V 71 případech bylo pooperační postavení AC kloubu a implantátu hodnoceno jako správné. U 6 případů jsme nalezli malpozici Kirschnerových drátů a ve 3 případech horizontální rozšíření AC kloubu. Redislokace v rozsahu 50–100 % šíře kosti akromia byla na rtg snímku patrná u 4 pacientů (10 %) ze skupiny TC a u 5 pacientů (13 %) ze skupiny HD. Viditelnou osteolýzu distální plochy akromia jsme nalezli u 83 % pacientů s HD. Komplikace jsme zaznamenali u 30 % pacientů s TC a u 5 % pacientů s HD. Závěr: Hákovitá dlaha i tahová cerkláž jsou srovnatelnými metodami při léčbě AC luxace hodnocené radiologicky a klinicky po 3 měsících a 1 roce od operace. Hákovitá dlaha má nižší počet komplikací a umožňuje časnější plnou zátěž a hybnost než TC. U TC doporučujeme odstranění implantátu za 8 týdnů, dobu 6 týdnů považujeme za příliš krátkou pro zhojení měkkých tkání. U HD je vhodné odstranění do 3 měsíců vzhledem k subakromiálnímu dráždění a tlakové osteolýze., Introduction: The aim of the prospective randomized study was to compare tension wire cerclage and hook plate in the treatment of AC dislocation, primarily from the viewpoint of functional and radiological results. Method: The cohort comprised 80 patients with acute acromioclavicular (AC) dislocation of types 3, 4 and 5 of Rockwood classification. The diagnosis was based on the clinical (disfiguration and instability) and radiographic examination (AP and stress radiograph). Forty patients were treated with tension band wiring (TBW) and another 40 with a hook plate (HP). Evaluation was performed during one year after the surgery based on radiographs and the Constant score. Results: The mean Constant score 3 months after the surgery was 84 points for TBW and 88 points for HP. One year after the surgery, the result was the same in both groups: 93 points. In HP group the score increased from 56 to 78 points between 2 and 4 weeks from the surgery. In 71 cases the postoperative position of the AC joint and implant was assessed as correct. Malposition of Kirschner wires was recorded in 6 cases and horizontal widening of the AC joint in 3 cases. Redislocation of up to 50−100% of the width of acromion was shown by radiograph in 4 TBW patients (10%) and in 5 HP patients (13%). A visible osteolysis of the distal surface of acromion was found in 83% of patients with HP. Complications were recorded in 30% of TBW patients and in 5% of HP patients. Conclusion: Based on radiological and clinical results assessed 3 months and 1 year after the surger, the hook plate and tension band wiring are comparable treatment methods for AC dislocation. The hook plate is associated with a lower complication rate and allows earlier full weight bearing and mobility than tension wire cerclage. In TBW we recommend to remove the implant after 8 weeks; 6 weeks are in our view too short a period for the healing of soft tissues. In HP it is suitable to remove the hardware by 3 months due to potential subacromial irritation and pressure-induced osteolysis., and M. Tuček, A. Chochola, V. Vaněček, K. Bušková
Cíl: Správný pooperační režim je důležitou součástí rekonvalescence po dekompresi karpálního tunelu. Cílem této prospektivní randomizované studie je zjistit, zda pooperační dočasné dlahování má klinicky významný efekt, nebo zda není naopak zbytečné. Výsledky dosud publikovaných prací nedávají jasné, prokazatelné a jednoznačné doporučení. Soubor a metodika: Do souboru bylo zařazeno celkem 72 pacientů s klinicky a elektromyograficky prokázaným syndromem karpálního tunelu, kteří byli randomizováni do dvou skupin. V první skupině byla pacientům po operaci na dva týdny přiložena dorzální dlaha fixující zápěstí v neutrální poloze a v druhé skupině dlaha použita nebyla. Před operací i po operaci byla hodnocena distální motorická latence, síla stisku a míra subjektivních obtíží pomocí specializovaných dotazníků DASH (Disabilities of Arm, Shoulder and Hand Questionnaire) a Bostonského dotazníku (Boston Carpal Tunnel Questionnaire). Výsledky: Po operaci došlo ke zkrácení distální motorické latence a mírnému snížení síly stisku, ale mezi skupinami nebyly nalezeny statisticky významné rozdíly (p > 0,05). Po operaci došlo také k předpokládanému zmírnění subjektivních obtíží, objektivizovanému dotazníkovými koeficienty, ale mezi skupinami nebyl nalezen statisticky významný rozdíl (p > 0,05). Závěr: Podle našich zjištění dočasné dlahování po otevřené dekompresi karpálního tunelu ve srovnání s nedlahovanou skupinou nezlepšuje výsledky chirurgické léčby. Používání dlahy v této indikaci se jeví jako nadbytečné jak z lékařského, tak z ekonomického pohledu. Na druhou stranu dočasné dlahování po operaci výsledky operační léčby nezhoršuje., Aim: Correct post-operative care is an important part of recovery after carpal tunnel decompression. The aim of this prospective randomized study was to determine whether postoperative temporary splinting has a clinically significant effect, or whether it is unnecessary. The results of published data do not give clear, demonstrable and unambiguous recommendations. Material and methods: A total of 72 patients with clinically and electrodiagnostically established diagnosis of carpal tunnel syndrome were randomized into two groups. The first group included patients with a dorsal splint, fixing the wrist in a neutral position for two weeks after surgery, whereas the second group included patients, in whom the splint was not used after surgery. Distal motor latency, grip strength and degree of subjective symptoms were assessed before and after surgery using specific questionnaires, namely the DASH questionnaire (Disabilities of Arm, Shoulder and Hand) and the Boston questionnaire (Boston Carpal Tunnel Questionnaire). Results: After surgery, there was a reduction of distal motor latency and a moderate reduction of grip strength, but there were no statistically significant differences (p > 0.05) between the two groups. After surgery, the anticipated improvement of subjective symptoms was achieved, objectified by questionnaire coefficients. However, there was no statistically significant difference (p > 0.05) between the two groups either. Conclusion: According to our findings, temporary splinting after open carpal tunnel decompression does not improve the results of surgical treatment compared to the non-splinted group. Using the splint in this indication seems to be redundant from the medical and economic point of view. On the other hand, temporary splinting after surgery does not cause worsening of the results of surgical treatment. Key words: carpal tunnel syndrome – surgical decompression – immobilisation – splints – postoperative care – electromyography The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fibír, R. Čáp, J. Vaněk
Cíl: Uzávěr bazilární tepny jako příčina akutní ischemické cévní mozkové příhody je relativně vzácný s výskytem okolo 5-6 %. Neléčený má vysokou letalitu blížící se až 90 %. Cílem naší retrospektivní studie bylo zhodnotit bezpečnost a efektivitu revaskularizační terapie kombinující iniciální intravenózní trombolýzu s přímo navazující mechanickou trombektomií a srovnat její výsledky s dříve používanou intravenózní a kombinovanou intravenózní a intraarteriální trombolýzou v léčbě pacientů s akutní ischemickou cévní mozkovou příhodou (iCMP) ve vertebrobazilárním povodí. Metodika: Soubor tvoří všichni po sobě jdoucí pacienti s akutní iCMP a prokázaným uzávěrem arteria basilaris (AB), kteří byli v období od června 2010 do prosince 2013 léčeni standardně intravenózní trombolýzou, na kterou bezprostředně bez čekání na odezvu navázala u všech nemocných mechanická trombektomie systémem Solitaire. Tento soubor pacientů byl srovnán s výsledky dvou souborů pacientů, u kterých byla k léčbě použita buď pouze intravenózní trombolýza (IVT) nebo kombinace intravenózní a intraarteriální trombolýzy (LAT). Rekanalizace byla hodnocena pomocí TICI škály. Výsledný klinický stav byl zhodnocen pomocí modifikované Rankinovy škály (mRS), a to po 90 dnech. Dobrý klinický výsledek byl definován jako 0-3 body v této škále. Výsledky: Ve sledovaném období bylo léčeno celkem sedm nemocných s prokázaným uzávěrem AB pomocí kombinované revaskularizační terapie. Rekanalizace (TICI 2-3) bylo dosaženo u všech sedmi nemocných (100 %). Výsledný klinický stav byl hodnocen jako dobrý u pěti (71 %) pacientů. Ve srovnání s pacienty léčenými pouze IVT nebo kombinací IVT a IAT měli tito nemocní vyšší počet rekanalizací a lepší výsledný klinický stav (p = 0,142, p = 0,029). Z porovnávaných údajů je patrná významná tendence k obecně lepšímu výsledku ve skupině pacientů léčených mechanickou trombektomií v kombinaci s intravenózní trombolýzou. Závěr: Kombinovaná revaskularizační terapie akutní iCMP v zadní cirkulaci sestávající z iniciální intravenózní trombolýzy a přímo navazující mechanické trombektomie je bezpečná a efektivní. Ze získaných údajů je patrné, že tento způsob léčby má jednoznačnou tendenci k nejlepším výsledkům. K definitivnímu zhodnocení je nutný větší soubor nemocných., Aim: Occlusion of basilar artery (BAO) is a relatively rare cause of an acute ischemic stroke (AIS) with the incidence of 5-6%, however it is associated with a high mortality up to 90% if no treatment is used. The aim of our retrospective study was to assess the safety and efficacy of combined revascularization therapy including initial intravenous thrombolysis (IVT) followed directly by a mechanical thrombectomy and compare the results with IVT alone and with combined thrombolysis (IVT + intraarterial thrombolysis, IAT) in patients with AIS in vertebrobasilar territory. Methods: Study set consisted of consecutive AIS patients with BAO, who were treated with standard IVT and following direct mechanical trombectomy using a stent retriever without waiting for any clinical or radiological improving during IVT. The results were compared with historical controls treated with IVT alone or with combined IVT + IAT. Recanalization was scored using TICI scale and clinical outcome using mRS scale; good outcome was score as 0-3. Results: In total, 7 patients were treated with combination of IVT and stent retriever. Recanalization was achieved in 7 (100%) patients and good 3-month clinical outcome was in 5 (71%) patients. These patients had higher recanalization rate and better outcome than patients treated with IVT alone or with IVT + IAT (p = 0,142, p = 0,029). Thus, apparent trend for better clinical outcome was observed in a group of patients treated with intravenous thrombolysis with a subsequent mechanical thrombectomy. Conclusion: Combined revascularization using IVT and stent retriever seems to be safe and effective treatment for AIS patients with BAO. It is evident that this method of treatment has a clear tendency for the best results. For the definitive evaluation, a larger group of patients is needed., Martin Köcher, Tomáš Dorňák, Daniel Šaňák, Marie Černá, Stanislav Buřval, Vojtěch Prášil, Tomáš Veverka, Michal Král, Jana Zapletalová, and Literatura