Autoři zkoumají proměny v pojímání, organizování, trávení a formách volného času v době od nastolení monopolní vlády komunistického strany do druhé poloviny padesátých let, kdy se tato sféra začala výrazněji měnit pod vlivem konzumních trendů. Své téma pojednávají v souvislosti s vládnoucí ideologií i se změnami hospodářské, sociální a kulturní politiky. Reflektují genderové rozdíly, kontrasty mezi městem a venkovem, specifika určitých sociálních skupin a zvláštní pozornost věnují volnému času mládeže a dětí. Komunistický převrat v únoru 1948 přitom nechápou jako nějaký zásadní předěl ve sféře volného času, ale předvádějí kontinuity i rozdíly mezi obdobím limitované demokracie v letech 1945 až 1948 a roky následujícími, v některých případech pak poukazují i na shodné rysy v přístupu státu k volnočasovým aktivitám v době protektorátní a poúnorové (odmítání jazzové hudby, „brakové“ kultury a vůbec vlivů západního životního stylu). Autoři konstatují, že se komunistický režim snažil intenzivně zasahovat do volby trávení volného času a modelovat tak nový typ člověka v nových společenských podmínkách. Zejména na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se přitom oficiálně natolik zdůrazňoval význam budovatelské práce, že volný čas byl vnímán s jistým despektem jako „nutné zlo“, jež slouží výhradně k načerpání fyzických a duševních sil pro další zvyšování pracovního výkonu. Za stejným účelem a také s ohledem na koncepci demokratizace kultury byly preferovány aktivní a kulturní způsoby trávení volného času, jako bylo politické a odborné sebevzdělávání nebo osvojování (selektovaných) kulturních hodnot. V souladu s podřízením individua celospolečenským zájmům dostaly jednoznačnou přednost kolektivní formy odpočinku a organizovaného využívání volného času (závodní rekreace, masové návštěvy uměleckých představení, muzeí a galerií, později pionýrské tábory), zatímco tradiční spolková činnost a privátní trávení volného času byly chápány jako „buržoazní přežitek“. S podezřením či přímo represí se setkávaly nekonformní způsoby trávení volného času části mládeže, následováníhodným vzorem byla naopak účast na „stavbách mládeže“, pracovních brigádách a školeních. Těmto přístupům odpovídaly i nové jednotné organizační struktury, jež nahrazovaly dřívější spolky a zajišťovaly žádoucí volnočasovou náplň (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Svaz pro spolupráci s armádou a podobně). Oficiální místa se snažila podchytit také značně rozvinutou a diferencovanou zájmovou činnost, jako byla amatérská umělecká činnost, provozování společenských her nebo, sběratelství, jejímuž organizování sloužila specifická zařízení (závodní kluby ROH, kulturní domy, osvětové besedy). Podporovány byly všeobecně dostupné formy takových činností, jako šachy nebo filumenie (sbírání nálepek z krabiček od zápalek), marginalizovány záliby finančně náročné či spjaté se soukromým ziskem, jako filatelie či numismatika. Mírný ústup od ideologizovaného pojetí volného času přišel s takzvaným novým kurzem v roce 1953, výraznější změny nastaly ve druhé polovině padesátých let, kdy autoři v souvislosti se zkracováním pracovní doby, zvyšováním životní úrovně a pronikáním konzumních trendů hovoří o programovém rozšiřování volného času a jeho postupné individualizaci., The authors consider the changes in the conception, organization, ways of spending, and forms of leisure in the Bohemian Lands from the establishment of the Communist monopoly on power in early 1948 to the second half of the 1950s. (After this point leisure began here began strikingly to change under the influence of consumerist trends.) They consider the topic in the context of the dominant ideology and changes in economic, social, and arts policies. The authors take into account gender differences, contrasts between town and country, and special features of social groups. They pay particular attention to leisure amongst young people and children. The authors do not, however, see the Communist takeover of February 1948 as a watershed in the sphere of leisure. Instead, they demonstrate both the continuity and differences between the period of limited democracy, from May 1945 to February 1948, and the years that followed. In some cases, they highlight features that were identical in Nazi German and Communist approaches to leisure activities (the rejection of jazz, ‘trash’ (brak) in the arts, and Western influences in general). The authors discuss how the Communist régime intervened intensively in the way people chose to spend their free time, in its endeavour to shape a new type of man and woman in the new social conditions. At the same time, particularly in the late 1940s and early 1950s, the State so emphasized the importance of the work of building socialism, that leisure was seen as a ‘necessary evil’, since it used up valuable physical and mental energy that would have been better spent on increasing productivity. For the same aims, but also with regard to the idea of somewhat democratizing the arts, the regime gave preference to activities such as political and vocational self-education as well as the study of selected arts and cultural values. In keeping with the subordination of the individual to the interests of society, collective forms of recreation and the leisure (holidays spent with groups of co-workers, mass group visits to plays, films, concerts, museums, galleries, and, later, Pioneer camps) were given priority. Traditional club activity and individual leisure were seen as ‘bourgeois survivals’. Some young people’s non-conformist leisure activities met with suspicion from the authorities or with outright repression. Amongst the models of leisure that the régime held worthy of emulation were the Socialist youth building enterprises (stavby mládeže), ‘volunteer’ work, and additional instruction or training. The new organizations, such as, and the Revolutionary Trade-union Movement (Revoluční odborové hnutí – ROH), the Czechoslovak Youth Organization (Československý svaz mládeže – ČSM), and the Association for Work with the Army (Svaz pro spolupráci s armádou – Svazarm), which took the place of the earlier clubs and associations, comported with the new ideology and provided the required forms of leisure. The authorities endeavoured also to support considerably developed and differentiated hobbies, such as making art, playing board games, and collecting. Special facilities were established to run these activities, including the enterprise-based clubs of the ROH, arts centres (kulturní domy), and popular-education organizations (osvětové besedy). Forms of universally accessible activity, like chess and phillumeny (collecting matchbox labels), were supported, whereas as financially more demanding hobbies or those linked to private gain, such as philately or numismatics, were marginalized. A slight retreat from the ideologized conception of leisure came with the so-called ‘new course’ of 1953. But more striking changes were made in the second half of the 1950s. These years, which saw shorter working weeks, a higher standard of living than before, and the emergence of consumerist trends, are described by the authors as a period of the planned expansion of leisure and its gradual individualization.
Studie pojednává na třech úrovních (celostátní, regionální a jedné školní třídy) o tom, jak politické spory v poválečném Československu pronikaly do života studentů středních škol. Podle autora podstatná část veřejně aktivních středoškoláků odmítala být v letech 1946–1948 součástí jednotného Svazu české mládeže, úzce spolupracujícího s Komunistickou stranou Československa, a usilovala o vytvoření samostatného Svazu středoškolského studentstva. Přes zřetelnou podporu ze strany Československé strany národněsocialistické a Československé strany lidové byly však pokusy o legalizaci nového svazu středoškoláků až do února 1948 neúspěšné. V západočeském regionu byly navíc emancipační projevy středoškolských organizací posilovány převládajícími sympatiemi studentů k západní kultuře a široce rozšířenou úctou k americké armádě, která zdejší území osvobodila na konci druhé světové války. V Plzni proto vznikla již na přelomu let 1945 a 1946 nezávislá Krajská středoškolská rada, která posléze začala vydávat vlastní prozápadně orientovaný časopis Studentský hlasatel, distribuovaný i do dalších regionů. Po únoru 1948 plzeňští středoškoláci vyvolali několik protestních demonstrací a inklinovali k zakládání „odbojových“ organizací přímo na školách. Na příkladu jedné „ilegální“ skupiny vytvořené na obchodní akademii v Plzni studie konkrétně ukazuje, jakým způsobem se někdejší příznivci Svazu české mládeže přetvářeli v nástroje poúnorové „očisty“ škol a dřívější odpůrci svazu naopak v protagonisty studentských „odbojových“ organizací i jaká naivita, dilemata a rizika provázely občas toto tříbení. and At three levels (state-wide, regional, and the class of one school) this article examines how political disputes in post-Second World War Czechoslovakia entered the lives of secondary-school students. According to the author, a substantial number of publicly active secondary-school students in 1946–48 refused to be part of the united Czech Youth Organization (Svaz české mládeže), which worked closely with the Czechoslovak Communist Party (CPCz), and sought instead to establish a separate Organization of Secondary-school Students (Svaz středoškolského studentstva). Despite clear support from the Czechoslovak National Social Party and the Czechoslovak Populist Party, the attempts to legalize the new association of secondary-school students before the Communist takeover in late February 1948 were unsuccessful. In the region of west Bohemia, moreover, the attempts at emancipation of secondary-school organizations were intensified by students’ sympathies for west European and American culture and by their widespread respect for the US Army, which had liberated west Bohemia towards the end of the Second World War. In Pilsen therefore an independent Regional Secondary-school Council (Krajská středoškolská rada) had emerged already in late 1945 and early 1946. It eventually began to publish its own pro-Western periodical, Studentský hlasatel (The Students’ Herald), which was distributed to other regions as well. After the Communist takeover, Pilsen secondary-school students clamoured for several protest demonstrations and tended to favour the establishment of ‘resistance’ organizations right at their schools. Using the example of one ‘underground’ group formed at a Pilsen business academy, the article demonstrates the way in which erstwhile adherents of the Czech Youth Organization became an instrument for the post-takeover ‘purges’ of schools, and shows how former opponents of the organization, by contrast, became joined student ‘resistance’ organizations and also how naivety, dilemmas, and risks sometimes accompanied this crystallization.
Podle recenzentky kniha přináší spoustu poznatků o organizování pomoci uprchlíkům před nacismem v předválečném Československu, přibližuje fungování a atmosféru uprchlických táborů a působivě seznamuje s řadou konkrétních lidských osudů. Chybí jí však snaha o celistvou interpretaci, zevšeobecňující závěry a také komparativní záběr. Významně narušuje mýtus první republiky jako bezpečného přístavu pro uprchlíky, přitom však nekompromisní kritikou státních restrickí bezděčně vytváří opačný mýtus, který by byl nepochybně relativizován srovnáním s poměry v dalších evropských zemích ve třicátých letech. and This work, according to the reviewer, provides a great deal of information about the organizing of aid to refugees of Nazism in pre-war Czechoslovakia. It also describes the operation and atmosphere of the refugee camps and movingly acquaints the reader with a number of actual life stories. It fails, however, to provide a unified interpretation, general conclusions, or a comparative picture. Importantly, it debunks the myth that the First Republic of Czechoslovakia was a haven for refugees. With its uncompromising criticism of the restrictions implemented by the Czechoslovak state, however, the work unconsciously creates a contrary myth, and would undoubtedly have been more balanced had it also attempted to compare Czechoslovak policy with that in other European countries in the 1930s.
Today university rankings and performance rankings (ot en based on JIFs, h-indexes) are believed to be indispensable to assure scientii c “quality”. Most of these performance rankings employ citation data provided by h omson Reuters. TR’s current inl uence on funding decisions, individual careers, institutions, disciplines and countries is immense and ambivalent. h ere is increasing resistance against “impactitis” and “evaluitis”. Usually overseen: Trivial errors in TR’s citation indexes (SCI, SSCI, AHCI) produce severe non-trivial ef ects: h eir victims are authors, institutions, journals with names beyond the ASCIIcode and scholars of humanities and social sciences. Based on the Joshua Lederberg Papers I claim: To overcome severe resistance Eugene Gari eld and Joshua Lederberg had to foster overoptimistic attitudes and to downplay the severe problems connected to global and multidisciplinary citation indexing. h e dii culties to handle dif erent formats of references and footnotes, non- Anglo-American names, and of publications in non-English languages were known to the pioneers of citation indexing., Dnešní žebříčky univerzit a výkonnosti (často založené na JIF a h-indexech) jsou považovány za nepostradatelné pro zajištění vědecké „kvality“. Většina z těchto žebříčku produktivity využívá citační údaje poskytnuté h omson Reuters. Současný vliv TR na rozhodování o i nancování, na individuální kariéry, instituce, obory a země je ohromný a ambivalentní. Odpor vuči „impaktitidě“ a „evaluatitidě“ se zvyšuje. Obvykle je přehlížena skutečnost, že triviální chyby v citačních indexech TR (SCI, SSCI, AHCI) mají závažné, netriviální následky: jejich obětmi jsou autoři, instituce, časopisy vymykající se ASCII-kódu a akademici v humanitních a sociálních vědách. Na základě rozboru Joshua Lederberg Papers tvrdím, že aby překonali tvrdý odpor, Eugene Gari eld a Joshua Lederberg museli protěžovat přehnaně optimistické postoje a zlehčovat vážné problémy spojené s globálními a multidisciplinárními citačními indexy. Obtíže plynoucí z ruzných formátu odkazu a poznámek, jiných než anglo-amerických jmen a publikací v jiných jazycích než v angličtině byly známy již prukopníkum citačních indexu., and Terje Tüür-Fröhlich.
Počátkem ledna 2016 se pooteřely dveře Nobelova archivu ve Stockholmu. Byly odtajněny materiály v české literatuře nepublikované, totiž návrhy na Nobelovy ceny za fyziku a za chemii z let 1955-65. Nobelovy ceny za fyziku udělené v tomto období měly dalekosáhlý význam pro tento vědní obor., Jiří Jindra., and Obsahuje seznam literatury