Cíl práce: Aktuální pohled na těhotné s roztroušenou sklerózou (RS), analýza výsledků těhotenství těchto nemocných ve FN Motol v letech 2003-2011. Typ studie: Retrospektivní analýza Soubor a metodika: Analýza 76 těhotenství pacientek s relaps-remitentní formou roztroušené sklerózy – posouzení vlivu gravidity na aktivitu onemocnění (použitá analgezie a laktace ve vztahu ke vzniku akutní ataky) a naopak vlivu onemocnění na průběh těhotenství (komplikace, vedení porodu a perinatální výsledky). Výsledky: Akutní ataka v graviditě se v souboru 76 žen vyskytla u 4 z nich (5,3 %, RR 0,08), do půl roku po porodu jsme akutní ataku zaznamenali u 17 žen (22,4 %, RR 0,46). Ataku mělo 18,4 % kojících žen (9/49) ve srovnání s 33,3 % žen (8/24), které nekojily, p = 0,2375 (OR = 0,45, 95 % CI 0,15-1,37). Epidurální analgezii k porodu mělo 13,6 % žen (3/22) s akutní atakou, 25,9 % žen (14/54) s atakou po porodu bylo bez analgezie, p = 0,3648 (OR = 0,45,95 % CI 0,12-1,76). Zhoršení choroby jsme neprokázali (EDSS 1,4, resp. EDSS 1,6). 75 % těhotenství bylo ukončeno nekomplikovaným vaginálním porodem. Výskyt závažných těhotenských komplikací nebyl zvýšen a perinatální výsledky byly srovnatelné s běžnou populací. Závěr: V souladu s recentními studiemi prokazujeme v našem souboru pokles aktivity choroby v graviditě s nárůstem počtu akutních atak po porodu. Ke zhoršení či progresi onemocnění však během 12 měsíců po porodu nedochází. Kojení ani použití epidurální analgezie nemá na vznik akutní ataky vliv, těhotenství probíhají ve většině případů fyziologicky, vedení porodu a novorozenecké výsledky se neliší od běžné populace. Gravidita je tedy pro stabilizované pacientky s relaps-remitentní formou RS bezpečná., Objective: Current view on pregnant women with multiple sclerosis (MS), the analysis of pregnancy outcomes of these women with MS in the Motol Hospital in the years 2003-2011. Design: Retrospective analysis Methods: Analysis of 76 pregnant women with MS – to assess the impact of pregnancy on the activity of the disease (breastfeeding and used analgesia in relation on the relapse rate post partum) and the impact of the disease on the course of pregnancy (pregnancy complications, differences in the management of labor, and perinatal outcomes). Results: Relapse during pregnancy occurred in 4 out of the 76 women (5.3% relapse rate – RR 0.08). 17 women experienced a post partum relapse in the first six months after delivery (22.4%, RR 0.46). 18.4% breastfeeding women (9/49, 18.4%) had post partum relapse in comparison with 33.3% women, who did not breastfeed (8/24, 33.3%), p = 0.2375 (OR=0.45, 95% CI 0.15-1.37). 13.6% women (3/22, 13.6%) with post partum relapse used epidural analgesia (EDA), 25.9% women (14/54, 25.9%) with relapse did not used it, p = 0.3648 (OR = 0.45, 95% CI 0.12-1.76). Pregnancy did not influence the progress of disability (EDSS 1.4 or EDSS 1.6). 75% women had uncomplicated vaginal delivery, the incidence of serious pregnancy complications was not increased, and the perinatal outcomes are comparable with the general population. Conclusion: Consistent with recent studies, we evaluated decreasing relapse rate during pregnancy. In the post partum period the relapse rate has increased, however the pregnancy did not influence the disability progress in 12 months postpartum. Neither breastfeeding nor epidural analgesia correlated with presence of post partum relapses. In most cases, the pregnancies in patients with MS were physiological, the method of delivery and the overall perinatal outcomes are comparable with the general population. There is no need to worry about pregnancy in stabilized patients with MS., P. Hanulíková, R. Vlk, E. Meluzínová, L. Rob, and Literatura
Závažné chronické onemocnění obezita je současně významným rizikovým faktorem. Podílí se na vzniku a rozvoji řady metabolických onemocnění. Obezita je charakterizována vzestupem tělesné hmotnosti nad stanovený limit. K dalším rysům patří zvýšené množství tělesného tuku a jeho nahromadění v oblasti břicha. U 610 zdravých osob bylo v rámci prevence hodnoceno tělesné složení. Byla měřena tělesná hmotnost. Metodou měření tělesné bioimpedance byl stanoven podíl tělesného tuku. Byla sledována jeho distribuce. Na základě výsledků bylo poukázáno na nutnost měřit nejenom tělesnou hmotnost, ale také provádět adjustaci na obvod pasu a množství tělesného tuku. Po provedené adjustaci byl zaznamenán pokles počtu osob s nadváhou i obezitou. U těchto osob lze předpokládat zvýšený podíl tukuprosté tělesné tkáně., A serious chronic disease obesity is currently a significant risk factor. It is involved in the creation and development of a range of metabolic disorders. Obesity is characterized by weight gain over the limit. Other features include an increased amount of body fat and its accumulation in the abdomen. Body composition was evaluated in 610 healthy subjects in regular check-ups. It was done by measuring body weight. The proportion of body fat and its distribution was performed by the method of measuring body bioimpedance. The results, pointed out the need to measure not only weight, but also to make adjustment for waist circumference and body fat. After completing the adjustment there was a decrease in the number of people with overweight and obesity. In those people an increase in the proportion of lean body tissue can be assumed., Jan Hlúbik, Pavol Hlúbik, and Literatura
Cíl práce: Zhodnotit bezpečnost a účinnost léčby bazálním inzulinem glargin v režimu bazál/bolus v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Soubor a metodika: Projekt LINDA byl neintervenční, multicentrický (n = 255), národní observační projekt, který probíhal v podmínkách běžné klinické praxe. Do sledování bylo zařazeno celkem 4 998 pacientů s diabetes mellitus 1. a 2. typu (DM1T, DM2T) s převážně inzulinovou terapií (99,7 %), po následném zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus. Pacienti byli sledováni po dobu 6 měsíců od zahájení této terapie. Primárním cílem projektu bylo sledování četnosti výskytu závažných hypoglykemických příhod při léčbě bazálním inzulinovým analogem glargin (Lantus?) v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními sledovanými parametry byla změna glykovaného hemoglobinu (HbA1c), glykemie nalačno (FPG), změna tělesné hmotnosti, změna dávek inzulinu, změna počtu hypoglykemických příhod ve srovnání s předchozí léčbou a sledování četnosti nežádoucích účinků. Výsledky: Závažné hypoglykemie byly pozorovány během léčby inzulinem glargin u 0,8 % pacientů. Při srovnání výskytu hypoglykemií s předchozí terapií bylo prokázáno klinicky a statisticky významné snížení jejich četnosti. Procento pacientů s hypoglykemickou příhodou (17,6 %), závažnou (0,8 %) a závažnou noční hypoglykemií (0,3 %) bylo za poslední měsíc léčby s inzulinem glargin v režimu bazál/bolus konzistentně menší ve srovnání s posledním měsícem léčby před zahájením této terapie (42,5 %; 17,6 %; 13,8 % pacientů). U pacientů s DM1T došlo k poklesu všech hypoglykemií z hodnoty 37,80 ? 15,95 příhod/pacient/rok na 8,76 ? 4,38 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 5,64 ? 3,27 příhod/pacient/rok na 0,0396 ? 0,012 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 3,84 ? 2,04 příhod/pacient/rok na 0,0096 ? 0,003 příhod/pacient/rok (p < 0,001). U pacientů s DM2T poklesla četnost všech hypoglykemií z hodnoty 12,48 ? 7,57 příhod/pacient/rok na 1,68 ? 0,78 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 2,04 ? 0,94 příhod/pacient/rok na 0,0132 ? 0,005 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 1,32 ? 0,77 příhod/pacient/rok na 0,0048 ? 0,0008 příhod/pacient/rok (p < 0,001). Bylo prokázáno statisticky významné zlepšení metabolické kompenzace při užití inzulinu glargin. U DM1T došlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) z hodnoty 7,74 ? 1,71 % na 6,43 ? 1,39 % (∆ -1,31 ? 0,32 %; p < 0,001) a u DM2T z hodnoty 8,13 ? 1,56 % na 6,72 ? 1,40 % (∆ -1,41 ? 0,28 %; p < 0,001). Statisticky významně (p < 0,001) se zvýšil počet pacientů s hodnotami HbA1c < 5,4 %. Statisticky významný byl také pokles glykemie nalačno (FBG) a hodnot 6bodového glykemického profilu, a to u obou typů diabetu (p < 0,001). Změna terapie a následná léčba inzulinem glargin byla lékaři a pacienty vnímána pozitivně. Závěr: Za podmínek běžné klinické praxe zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus u pacientů s předchozí inzulinovou terapií vedlo ke snížení četnosti výskytu hypoglykemických příhod včetně závažných a závažných nočních hypoglykemií a ke zlepšení metabolické kompenzace pacientů s diabetem (snížení glykovaného hemoglobinu, glykemie nalačno a hodnot 6bodového glykemického profilu). Byla zaznamenána větší spokojenost se stávající léčbou ze strany pacientů a lékařů. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulin glargin- observační projekt – režim bazál/bolus, Objective: To evaluate the safety and efficacy of basal insulin glargine using a basal-bolus regimen in a common clinical practice setting in the Czech Republic. Patients and methods: The LINDA project was a non-interventional, multicenter (n = 255), national, observational project. A total of 4,998 patients with Type 1 and 2 diabetes mellitus (T1DM, T2DM) with predominantly insulin therapy (99,7 %), after switch on insulin glargine at basal-bolus regimen, were enrolled in this project. The patients were followed up for 6 months after initiation of the therapy with insulin glargine. The primary objective of the project was to investigate the incidence of severe hypoglycemic episodes during the treatment with basal insulin analogue glargine (Lantus?) in a common clinical practice setting. The secondary endpoints were changes in glycosylated hemoglobin (HbA1c) levels, fasting plasma glucose (FPG), body weight, insulin dose, change of number of hypoglycemic episodes in comparison the previous therapy and the frequency of adverse effects. Results: Severe hypoglycaemia were observed during treatment with insulin glargine at 0.8 % patients. When comparing the incidence of hypoglycemia with the previous therapy, we demonstrated a clinically and statistically significant reduction in their frequencies. The percentage of patients with hypoglycemic episodes (17.6 %), severe hypoglycemia (0.8 %) and severe nocturnal hypoglycemia (0.3 %) over the last month of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regimen was consistently lower compared to the last month of treatment before initiation of this therapy (42.5 %, 17.6 %, and 13.8 % of the patients, respectively). In patients with T1DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 37.80 ? 15.95 episodes/patient/year to 8.76 ? 4.38 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 5.64 ? 3.27 episodes/patient/year to 0.0396 ? 0.012 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 3.84 ? 2.04 episodes/patient/year to 0.0096 ? 0.003 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. In patients with T2DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 12.48 ? 7.57 episodes/patient/year to 1.68 ? 0.78 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 2.04 ? 0.94 episodes/patient/year to 0.0132 ? 0.005 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 1.32 ? 0.77 episodes/patient/year to 0.0048 ? 0.0008 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. A statistically significant improvement in the metabolic control was demonstrated when using insulin glargine. The glycated hemoglobin (HbA1c) decreased from 7.74 ? 1.71 % to 6.43 ? 1.39 % (∆ -1.31 ? 0.32 %, p < 0.001) in patients with T1DM, and from 8.13 ? 1.56 % to 6.72 ? 1.40 % (∆ -1.41 ? 0.28 %, p < 0.001) in patients with T2DM. A statistically significant (p < 0.001) increase in the number of patients with HbA1c < 5.4 % was further demonstrated. The decrease in fasting blood glucose (FBG) and 6-point blood sugar profile was also statistically significant in both types of diabetes (p < 0.001). Changes in therapy and subsequent treatment with insulin glargine were perceived positively by both physicians and patients. Conclusion: In the common clinical practice setting, the initiation of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regime in patients with previous insulin therapy resulted in a reduction in the incidence of hypoglycemic events, including severe hypoglycemia and severe nocturnal hypoglycemia, and improved metabolic control in patients with diabetes (reduced glycated hemoglobin, fasting glucose values and 6-point blood glucose profile). Greater satisfaction with the current treatment was reported by both patients and physicians. Key words: basal-bolus regimen – diabetes mellitus – insulin glargine – observational project, and Denisa Janíčková Žďarská, Jan Brož, Bohumila Křivská, Zdeněk Rušavý, Milan Kvapil
Figurální (neboli neverbální) fluence je schopnost exekutivních funkcí, která nám poskytuje informace o divergentním myšlení, rozdělené pozornosti, plánování a mentální flexibilitě. Zhoršený výkon v testech zaměřených na figurální fluenci nacházíme u pacientů s neurologickým i psychiatrickým postižením. Pětitečkový test (Five Point Test, 5TT) je jeden z neuropsychologických testů, jenž slouží ke zhodnocení figurální fluence. Úkolem probanda je vytvořit co nejvíce obrazců v časovém limitu. Cílem této studie bylo vytvořit normy k 5TT pro českou dospělou populaci. Předkládáme normativní data pro dospělé ve věku od 20 do 85 let (n = 503). Hodnotili jsme počet správných odpovědí a počet perseverací. Počet správných odpovědí je ovlivněn věkem a vzděláním (r = –0,3; resp. 0,4; p < 0,0001), proto jsou normy rozděleny na pásma po 10 letech a dále podle ukončeného vzdělání. Počet perseverací s těmito proměnnými souvisí jen slabě (rs = 0,1; resp. –0,1; p < 0,05). Pohlaví nemá vliv na počet správných odpovědí ani perseverací (t = 0,09; p > 0,9 pro oba skóry)., Figural (or nonverbal) fluency is the ability of executive functions to provide information about divergent reasoning, divided attention, planning and mental flexibility. Impairments of figural fluency have been found in individuals with various neurological or psychiatric diseases. Five Point Test (5TT) is a neuropsychological test that assesses figural fluency. A participant is asked to generate as many unique designs as possible in a certain time limit. The aim of this study was to create Czech population norms for the Five Point Test. Normative data for adult population aged between 20 and 85 years (n = 503) are presented. We assessed the number of correct answers and the number of perseverations. The number of correct answers is influenced by age and education (r = –0.3 and 0.4, respectively, p < 0.0001); for this reason the norms are stratified into ten age ranges and also according to completed education. The number of perseverations correlates with these variables only weakly (rs = 0.1 and –0.1, respectively, p < 0.05). Gender has no impact neither on the number of correct answers nor on perseverative responses (t-test, p > 0.9 for both scores). Key words: Five Point Test – design fluency – normative data – executive functions – validity The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and S. Johanidesová, E. Bolceková, H. Štěpánková, M. Preiss
Cíl studie: Vyhodnotit přínos interleukinu-6 u těžké akutní pankreatitidy pro odlišení sterilní nekrózy (SN) a nekrózy infikované (IN). Typ studie: Retrospektivní deskriptivní observační studie série případů. Metody: Ve vlastní práci bylo zahrnuto 59 pacientů hospitalizovaných s těžkou akutní pankreatitidou (Atlantská klasifikace 1992) na chirurgickém oddělení Nemocnice Písek v průběhu sedmi let. Pravidelně byly vyšetřovány C-reaktivní protein (CRP) a interleukin-6 (IL-6), přičemž dostatečná data byla u 42 pacientů: 14 s IN (průkaz mikrobiologicky či dle CT), 28 se SN. Statistické vyhodnocení pomocí Fisherova testu a chí-kvadrát testu. Výsledky: Byla nalezena statisticky významná diskriminační schopnost denních průměrů IL-6 5. a 6., resp. 7. a 8. den hospitalizace mezi IN a SN (p=0,0014 pro den 5 a 6, resp. p=0,0009 pro den 7 a 8). Rozvoj IN reálně nastával nejčastěji mezi 5. a 9. dnem (mikrobiologický průkaz agens či nepochybné CT známky infekce). CRP tuto schopnost diskriminace neprokázalo, jeho hladiny byly od 2. do 8. dne setrvale výrazně zvýšeny. Charakteristický byl průběh koncentrací IL-6, kdy vstupně byla přítomna výrazná elevace nezávislá na pozdějším rozvoji IN a již od druhého dne hospitalizace došlo k výraznému poklesu. K dalšímu vzestupu IL-6 došlo pouze u pacientů s rozvojem IN. Pro cut-off (diskriminace IN a SN) IL-6 (platný od 5. dne hospitalizace) 100 ng/l bylo p<0,005, pro 150 ng/l p<0,01. Závěr: Interleukin-6 v naší retrospektivní studii prokázal statisticky významnou schopnost diskriminovat infikovanou a sterilní nekrózu u těžké akutní pankreatitidy. Překročení cut-off IL-6 od 5. dne hospitalizace svědčilo pro přítomnost infikované nekrózy. Cut-off 100 ng/l diskriminoval obdobně (p<0,005, senzitivita 100 %, specificita 92 %) jako cut-off 150 ng/l (p<0,01, senzitivita 87 %, specificita 100 %)., Objective: Our retrospective study aimed to evaluate the contribution of interleukin-6 in severe acute pancreatitis. Mortality of severe acute pancreatitis ranges from 10-20% (for sterile necrosis, SN) to 20-85% (infected necrosis, IN). Resolution of SN and IN is clinically very important, but often difficult and therefore they are still searching for new laboratory markers for their differentiation. Design: Retrospective descriptive observational study of cases series. Methods: 59 patients hospitalized with severe acute pancreatitis (Atlanta classification 1992) in the surgery department of Hospital Písek in the 2000-2006 were included. Regularly they were investigated by C-reactive protein (CRP) and interleukin- 6 (IL-6), sufficient data was in 42 patients: 14 with IN (identified microbiologically or according to computed tomography, CT), 28 with SN. Statistical analysis was performed using Fisher‘s test and chi-square test. Results: There was found statistically significant discriminatory ability of daily averages of IL-6 5th and 6th + 7th and 8th day of hospitalization between the IN and SN (p = 0.0014 for day 5 and 6, respectively. p = 0.0009 for day 7 and 8). Developing IN realistically set in the most between 5th and 9th day (needle biopsy with identification of microbiological agents or CT signs of infection). The ability of CRP to discriminate SN and IN was not found, the levels were between 2nd to 8th days increased steadily. The run of the concentrations of IL-6 was characteristic, where at the admission there was present significant elevation irrespective of subsequent development of IN and from the second day of hospitalization it decreased significantly. Further increase in IL-6 was present only in patients with the development of IN. For the cut-off (discrimination of SN and IN) for IL-6 (valid from 5th of hospitalization) 100 ng/L was P<0.005, for 150 ng/L P<0.01. Conclusion: Interleukin-6 in our retrospective study showed a statistically significant ability to discriminate between infected and sterile necrosis in severe acute pancreatitis. For the cut-off of IL-6 effective from 5th day of hospitalization 100 ng/L was P <0.005, for 150 ng/L was P<0.01., and Malina P., Cejp V., Jabor A.
Objective: The study aimed to evaluate plasma adiponectin (ADP), adipocyte fatty acid binding protein (A-FABP) and fibroblast growth factor 21 (FGF 21) levels as potential predictors of severity of acute pancreatitis (AP) in day 4 after admission. Simultaneously, the classical proinflammatory makers were analysed as well. Settings: Department of Clinical Biochemistry and 2nd Department of Internal Medicine, Faculty Hospital Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, Czech Republic; Hospital Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek, Czech Republic. Study design: The study was conducted in subjects with acute pancreatitis (n = 84, 37 females, 47 males). The analyses were performed in the groups according to the mild/severe classification of AP, and partly in the computed-tomography severity index (CTSI) score subgroups. Results: From adipokines, only FGF 21 tended to be higher in the severe AP subgroup in day 4. The multiple regression analysis revealed a positive association of A-FABP with procalcitonin (PCT), whilst FGF 21 was associated positively with ADP and negatively with C-reactive protein (CRP) in patients with the severe AP. The receiver-operator characteristics (ROC) analysis confirmed that not adipokines, but only CRP and interleukin 6 (IL-6) were suitable as potential predictors of the disease severity. The cut-off values were established for both parameters: 100 mg/L for CRP and 37 ng/L for IL-6, with negative predictive values (NPV) 96 % and 92 %, and positive predictive values (PPV) 39 % and 29 %, respectively. Conclusion: The role of ADP, A-FABP and FGF 21 has been limited in a prediction of the disease severity in day 4 after admission, while CRP and IL-6 might be useful to exclude a severe AP., Cíle studie: Studie byla zaměřena na vyhodnocení sérových hladin adiponektinu (ADP), adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (A-FABP) a fibroblastového růstového faktoru 21 jako potenciálních prediktorů závažnosti akutní pankreatitidy (AP) 4. den po přijetí. Současně byly stanoveny vybrané klasické prozánětlivé markery. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie a II. interní klinika Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc; Nemocnice Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek. Materiál a metody: Studie byla provedena u pacientů s akutní pankreatitidou (n = 84, 37 žen, 47 mužů). Laboratorní markery byly měřeny v podskupinách podle klasifikace lehká/ těžká AP, a částečně také v podskupinách vytvořených na základě CTSI (computed-tomography severity index) skóre. Výsledky: Ze sledovaných adipokinů měl u pacientů s těžkou AP pouze FGF 21 tendenci k vyšším hladinám v den 4 po přijetí. Za pomoci mnohočetné regresní analýzy byla zjištěna pozitivní asociace A-FABP s prokalcitoninem (PCT), zatímco FGF 21 asocioval u těžké AP pozitivně s ADP a negativně s C-reaktivním proteinem (CRP). ROC (receiver-operator characteristics) analýza potvrdila, že pouze CRP a interleukin 6 (IL-6) jsou využitelné jako potenciální prediktory závažnosti onemocnění. Pro oba parametry byly stanoveny cut-off hodnoty: 100 mg/l pro CRP a 37 ng/l pro IL-6, s negativními prediktivními hodnotami (NPV) 96 % a 92 %, a s pozitivními prediktivními hodnotami (PPV) 39 % a 29 %. Závěr: Ve studii jsme zjistili, že hladiny ADP, A-FABP a FGF 21 nejsou vhodnými parametry pro predikci tíže AP 4. den po přijetí. Naopak stanovení CRP a IL-6 v tento den by mohlo být vhodné zejména pro vyloučení těžké akutní pankreatitidy., Novotny D., Malina P., Krumpholcova P., Tozzi I., Prochazka V., and Literatura
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek
Cíl studie: Cílem studie bylo zjištění vztahů mezi manifestací tinnitu, nálezem na sluchových evokovaných potenciálech a genetickým pozadím u receptoru pro gamaaminomáselnou kyselinu typu A (GABA(A) receptor), podporující desinhibiční hypotézu vzniku tinnitu. Soubor a metodika: Bylo vyšetřeno 131 pacientů z hlediska sluchové ztráty, provedena kvantifikace tinnitu, sluchové evokované potenciály střední latence (MLR) a kmenové sluchové evokované potenciály (BAEP) a dále stanovení genotypu (CA)n repetitivní sekvence pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru. Následně byly hledány vztahy mezi jednotlivými výsledky a manifestací tinnitu. Výsledky: Byla nalezena korelace tinnitus skóre s amplitudovým poměrem vln V/III v BAEP (R = 0,22, p < 0,001) a s průměrným sluchovým prahem (R = 0,22, p = 0,17). Rovněž byla nalezena korelace tinnitus skóre s amplitudou vlny PA v MLR (R = 0,31–0,37; p < 0,001). Výsledky MLR neukázaly žádný vztah k průměrnému sluchovému prahu. U skupiny s kratší anamnézou tinnitu (méně než devět měsíců) byl prokázán rozdíl v manifestaci tinnitu na genotypu pro (CA)n repetitivní sekvenci genu pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru (p = 0,002). Tento výsledek byl rovněž konzistentní s rozložením amplitudy vlny PA v dané subpopulaci. Závěr: Tyto výsledky svědčí o existenci dvou hlavních regulačních mechanizmů vzniku tinnitu: první, který je závislý na velikosti sluchové ztráty, je na úrovni mozkového kmene, zatímco druhý je na úrovni korové s možnou souvislostí s genotypem (CA)n repetitivní sekvence pro beta‑3 podjednotku GABA(A) receptoru., Study aim:Study objective was to explore associations between manifestation of tinnitus, auditory evoked potentials and genetic background of gamma‑aminobutyric acid type A (GABA(A) receptors) to support the disinhibited feedback hypothesis of tinnitus generation. Materials and methods: A population of 131 patients was assessed for severity of hearing loss, quantification of tinnitus, mid‑latency responses (MLR) and brainstem auditory evoked potentials (BAEP), and (CA)n tandem repeat polymorphism in GABA(A) Beta‑3 subunit gene to establish any correlation with manifestation of tinnitus. Results: It was observed that tinnitus score correlates with V/III amplitude ratio in BAEP (R = 0.22, p < 0.001) and with mean pure tone audiometry (PTA) threshold (R = 0.22, p = 0.017). Analysis of the MLR results showed a significant correlation between the PA wave amplitude and the tinnitus score (R = 0.31–0.37; p < 0.001). MLR result analysis showed no statistically significant correlation between the wave amplitudes and the mean auditory threshold. An analysis of a subgroup with shorter clinical history (less than nine months) revealed a statistically significant difference in the tinnitus score in relation to the genotype of (CA)n tandem repeat of the GABRß3 receptor subunit gene (p = 0.002). This result was also consistent with the distribution of the PA wave amplitude in the given subpopulation. Conclusion: Our findings indicate existence of two main regulatory mechanisms of tinnitus generation: first, the brainstem mechanism is dependent on the severity of the hearing loss; second, the cortical mechanism is likely to be dependent on the genotype of (CA)n tandem repeat in GABA(A) beta‑3 subunit gene., and J. Rottenberg, M. Zallmann, R. Kostrica, M. Jurajda, T. Talach
Úvod: Efekt kyanoakrylátových lepidel byl opakovaně hodnocen u resekcí jater, plic a dalších orgánů, ale minimálně u resekcí ledvin. Cílem bylo zhodnocení užití kyanoakrylátového tkáňového lepidla u otevřené a laparoskopické resekce ledviny. Metoda: Byl hodnocen soubor 32 pacientů, kteří podstoupili resekci ledvin s ošetřením resekované plochy kyanoakrylátovým lepidlem. Dvacet tři pacientů prodělalo laparoskopickou resekci a 9 pacientů otevřenou. Byly hodnoceny operační výsledky, komplikace a onkologické výsledky. Výsledky: Medián doby sledování byl 46 měsíců. Průměrná doba byla u otevřené resekce 104 minut a u laparoskopické 157 minut, krevní ztráty byly 250 a 184 ml. Nebyla zaznamenána žádná závažná operační komplikace. Ve sledovaném souboru nebylo zaznamenáno úmrtí ani recidiva nádoru v tříletém pooperačním sledovaném období. Závěr: Hemostáza kyanoakrylátovým lepidlem Glubran II se jevila jako účinná a bezpečná u resekce ledvin. Na druhou stranu zvyšuje náklady na operaci a není nezbytná. Klíčová slova: parciální nefrektomie − laparoskopická resekce ledvin − kyanoakrylátové tkáňové lepidlo, Introduction: The effect of cyanoacrylate glues was repeatedly evaluated in resections of liver, lungs and others organs, but minimally in kidney resection. The aim of our study was to evaluate the use of cyanoacrylate tissue glue in open and laparoscopic partial nephrectomy. Method: We evaluated a cohort of 32 patients who underwent partial nephrectomy with treatment of the resected area using cyanoacrylate glue. Laparoscopic resection was done in 23 patients, while 9 patients underwent an open procedure. Surgical results, complications and oncologic results were assessed. Results: The median follow-up duration was 46 months. The mean time of open partial nephrectomy was 104 minutes and that of laparoscopic resection was 154 minutes; blood losses reached 250 ml and 184 ml, respectively. No serious complications occurred, and all patients survived the 3-year follow-up without any tumor recurrence. Conclusion: Hemostasis using the cyanoacrylate glue Glubran II was effective and safe. On the other hand, it increased the costs of the surgery and was not necessary. Key worlds: partial nephrectomy − laparoscopic resection of kidney − cyanoacrylate tissue glue, and J. Košina, J. Pacovský, P. Hušek, L. Holub, M. Broďák