Slova „veřejný“ a „soukromý“ se v římském právu objevují v různých souvislostech. Poslední dva tituly Digest obsahují definice a právní pravidla obecného významu.Na základě rozboru fragmentů sedmi římských klasických právníků, v jejichž textech jsou v uvedených titulech použity zkoumané termíny, je ukázáno, jak byly chápány v období největšího rozkvětu římského práva.„Soukromý“ (privatum/privatus) má ve zkoumaných textech v zásadě jednotný význam. Termín „veřejný“ (publicum/publicus) pak nabízí celou řadu různých variant.Někdy se jedná o veřejné právo, ale také o právo trestní, nebo je to něco, co souvisí se státem (příslušející státu, státní úřad, státní zájem, daně, břemeno ukládané ve prospěch státu, jednat jménem státu). Kromě toho se jedná také o různé druhy věcí – státní, jejichž vlastníkem je stát; obecní, které patří městu; ty, které mohou užívat úplně všichni. Slovo „veřejné“ pak také znamená, že něco bylo učiněno podle pravidel, tedy v souladu s právem (např. vyhlášení války), nebo je označením pro městskou radu i lidové shromáždění.Vždy tedy záleží na kontextu, v jakém je tento termín použit. and The words “public” and “private”, appear in Roman law in different contexts. The last two titles of Digest contain definitions and rules of law in general.Based on the analysis of fragments from the works of seven Roman classical jurists, where these surveyed terms are used, it is shown how they
were understood during the heyday of Roman law. The word “private” (privatum/privatus) has in the analyzed texts essentially the same meaning. The term “public” (publicum/publicus) then offers a variety of different options. Sometimes it is public law, but also criminal law, or it is state-related
(belonging to the state, state authority, state interest, taxes, a charge in favour of the state, to act on behalf of the state). In addition, it also has different meanings – the things owned by the state; things owned by the community; things which belong to the city; things that everyone can enjoy. The word “public” then also means that something has been done according to the rules, therefore, in accordance with the law (e.g. a declaration of war) or bears the name of the City Council and People’s Assembly. Thus it always depends on the context in which the term is used.
Autorka sleduje, jaké vzpomínky si ženy deportované nacisty do Terezína uchovaly na pobyt v tamním židovském ghettu a jakými mechanismy se tyto reflexe – odlišné od vzpomínek mužů – utvářely. Středobodem jejího výzkumu jsou způsoby adaptace a vyrovnávání se situací, jež si ženy v Terezíně vyvinuly. Analyzuje genderově utvářené stránky každodenního života a proměn rolí terezínských žen i to, jak se promítly do jejich příběhů v podobě, v jaké je známe dnes. Jádro jejího výzkumu je založeno na vzorku třiceti životopisných rozhovorů pořízených v devadesátých letech minulého století s ženami přeživšími pobyt v Terezíně a doplněno dalšími dobovými prameny. Tyto ženy zažily deportaci většinou v době, kdy jim bylo mezi dvaceti a třiceti roky, patřily ke střední třídě, byly asimilované, emancipované a většinou hovořily česky. Podle zjištění autorky byly mladé české vězeňkyně v terezínském ghettu vesměs nuceny opustit individualistický životní styl moderní nezávislé ženy, který vedly před deportací, a zaujmout silně genderově určenou, pouze podpůrnou úlohu, soustředěnou na rodinu a kolektiv. Dále autorka zkoumá vztah mezi posunem v sociální úloze žen, vytvářením sociálních sítí a skupin a šancemi žen na přežití. Vychází přitom z předpokladu, že analýza postavení žen konkrétně a genderu obecně pomáhá identifikovat mocenské vztahy v rámci komunity, která vznikla z donucení. and Women’s memories of their time interned in the Theresienstadt (Terezín) ghetto are different from those of men internees. But what are the memories and what are the mechanisms behind them? At the centre of the author’s research is the adaptation and coping mechanisms of women in Theresienstadt. What was their daily life there? Which roles did they take on? The author analyses gender-specific aspects of Czech-Jewish women’s lives in the ghetto, focusing on how they influenced their narratives as we know them today. The core of the research is based on a sample of thirty biographical interviews from the 1990s, combined with various contemporaneous sources. Having experienced the deportation chiefly in their twenties, they are representative of middle-class, assimilated, emancipated, mostly Czech-speaking women. For the most part these young inmates had to abandon their ways of life as modern, independent women, and made a shift towards performing strongly gendered, supportive roles, focusing on the family and the social group. The author examines the relationship between the shift in this social role, the formation of networks and groups, and their chances of survival. The analysis of the position of women in particular and of gender in general seeks to help us to understand the power relationships within this enforced community.
Autor podrobně analyzuje způsob, jímž Roman Jakobson představil ruský formalismus v rámci svých přednášek konaných roku 1935 v Brně, a upozorňuje za výrazný podíl, který měl Jakobson na pozdějších interpretacích formalismu a Pražské školy (zejména na práci Victora Erlicha Russian Formalism, 1955). and The author analyzes in detail the way in which Roman Jakobson (1896–1982) presented RussianFormalism in his 1935 Brno lectures, and points out the important role Jakobson had inlater interpretations of Formalism and the Prague School, particularly Victor Erlich’s RussianFormalism (1955).
Vstupní otázkou textu je, existuje-li specificky romská kriminalita. Ve své studii, která je primárně odpovědí na uvedenou otázku, autor danou problematiku nahlíží programově v perspektivě sociálně-kulturní, kdy jako „Romy“ chápe nositele specifické (tj. romské) kultury a romskou kriminalitu pak následně jako specifickou součást této kultury, respektive jako výsledek kontaktu nositelů této kultury s kulturou majoritní (zde české) společnosti. V této poloze je celý text kritikou všech – v české a slovenské populaci doposud převládajících – představ o tom, že kriminální jednání mají Romové/Cikáni vrozené („v krvi“). V úzké vazbě na centrální otázku se autor snaží odhalit příčiny romské kriminality. V základním plánu pak identifikuje dva základní typy těchto příčin – jednak příčiny vyplývající z determinace specifickou (tj. romskou) kulturní tradicí, za druhé pak příčiny vyplývající z adaptace Romů (v uvedeném smyslu) na současné podmínky české společnosti. Podložím celé studie jsou autorovy výzkumy prováděné jednak v tzv. romských osadách na Slovensku a jednak v tzv. romských ghettech v České republice., The main question of the article is whether there exists a specific Roma criminality. In his study, which primarily answers the above mentioned question, the author examines the issue from the socio-cultural perspective, that is he considers “Roma” as bearers of a specific (i.e. Roma) culture and Roma criminality as a specific part of this culture, or more precisely, as a consequence of the contact of the bearers of this culture with the bearers of the culture of the majority (in this case Czech) society. In this sense, the paper represents a criticism of all the conceptions of Roma criminality based on a presumption that criminal behaviour is part of the Roma nature (“it is in their blood”). In this connection, the author makes an attempt to discover the causes of Roma criminality. At a general level, he identifies two types of these causes: 1) causes determined by a specific (i.e. Roma) cultural tradition and 2) causes resulting from the adaptation of the Roma (in a given sense) to the contemporary situation of the Czech society. The empirical data come from research conducted by the author and his fiancée in Roma settlements in Eastern Slovakia and in the so called “Roma ghettos” in the Czech Republic., Marek Jakoubek, and Literatura
V přednáškách z estetiky a poetiky Augusta Gottlieba Meißnera, jak je na pražské univerzitě zaznamenali jeho posluchači Josef Jungmann a Josef Liboslav Ziegler, se vyskytují mimořádně často výrazy Rührung, rühren, rührend a gerührt. Studie si klade za cíl postihnout, jak pražský ordinarius estetiky a klasické literatury s těmito výrazy v přednáškách pracoval, a zjistit, jak způsob jejich uplatnění souvisel s osvícenskou estetikou 18. století, zvláště německou. Vrcholná nobilitace tohoto pojmového komplexu v pražské univerzitní estetice přelomu osmnáctého a devatenáctého století se pravděpodobně neopírala o žádné konkrétní dílo, nýbrž souvisela s obecnými dobovými estetickými tendencemi, zvláště vlivným afektivním proudem německé estetiky účinku (Wirkungsästhetik) druhé poloviny 18. století. Tento proud, tvořící alternativu k projektu kontemplativně pojaté transcendentální estetiky Immanuela Kanta, učinil z emocí a vášní základ vkusu a umění, vštípil estetickým úvahám psychologicko-antropologický ráz, aniž ztratil ze zřetele přesvědčení o důležitosti, ba prvořadosti mravního přínosu umění. Meißnerovy přednášky představují dosud neznámý, stěží opominutelný článek tohoto proudu německé estetiky rozvinutý na univerzitě v rakouské monarchii, tedy za hranicemi tradičních středoněmeckých a severoněmeckých středisek estetického myšlení. Soustředěný zájem o Rührung Meißnerovy přednášky do tohoto proudu na jedné straně včleňuje, jeho absolutizace ústící v cílené oslabení mravního aspektu je na druhé straně posunuje na samý jeho okraj. Dvojaká role Rührung, nejpříznačnější a nejosobitější rys přednášek, nasvědčuje tomu, že Meißner byl obeznámen nejen s německými, ale i s výrazně vyhrocenějšími francouzskými a anglickými stanovisky, vstřebanými zřejmě za lipských studií. and The terms Rührung, rühren, rührend, and gerührt occur with extraordinary frequency in the lectures on aesthetics and poetics which were given at Prague University by August Gottlieb Meißner (1753–1807), as recorded by his students Josef Jungmann and Josef Liboslav Ziegler. The article aims to explain how Meißner, the ordinarius of aesthetics and classical literature at Prague, worked with these terms in his lectures and it seeks to demonstrate how their use was connected with the Enlightenment aesthetics of the eighteenth century, particularly in the German- speaking lands. The ennoblement of this set of terms in aesthetics at Prague University in the late eighteenth and early nineteenth centuries was probably not based on any specific work. Instead, it was connected with the general aesthetic trends of the times, particularly the influential German ‘aesthetics of effect’ (Wirkungsästhetik) of the second half of the eighteenth century. This current, which constituted an alternative to the contemplatively conceived transcendental aesthetics of Immanuel Kant, made the emotions the basis of taste and art, adding a psychological-anthropological aspect to aesthetic thinking, without losing sight of the importance, even paramouncy, of the moral contribution of art. Meißner’s lectures constitute a hitherto unknown, hard to overlook part of this current of German aesthetics, which was developed at a university in the Austrian Monarchy, that is to say, beyond the frontiers of the traditional central German and north German centres of aesthetic thought. Though the concentrated interest in Rührung places Meißner’s lectures into this current, the absolutization of the term, resulting in a deliberate weakening of the moral aspect, shifts the lectures to the margins. The double role of Rührung, the most typical, most distinctive feature of the lectures, shows that Meißner was familiar not only with contemporaneous German views but also with the strikingly more pointed French and English viewpoints, which he had absorbed probably during his years at Leipzig.