Úvod: Existuje mnoho studií věnujících se problematice biliárních komplikací po jaterních resekcích. Přes zlepšení operační techniky a perioperační péče má incidence této komplikace spíše vzrůstající charakter. Byly analyzovány četné prediktivní faktory. Na jejich vliv na vznik biliárního leaku doposud nepanuje shoda. Za cíl analýzy jsme si stanovili zhodnotit incidenci biliárního leaku, jeho vliv na mortalitu a na dobu hospitalizace na našem pracovišti. Současně jsme provedli rozbor známých prediktivních faktorů. Metoda: Autoři retrospektivně analyzují soubor 146 nemocných, u kterých byla na Chirurgické klinice 2. LF Univerzity Karlovy a ÚVN, Praha v období 2010–2013 provedena jaterní resekce. K vyhodnocení biliárního leaku jsme užili současnou uznávanou klasifikaci ISGLS (International Study Group of Liver Surgery). Závažnost komplikace byla stanovena dle Clavien-Dindo. Statistickou významnost prediktivních faktorů jsme určili pomocí Fisherova exaktního testu a Studentova t-testu. Výsledky: Incidence biliárního leaku byla 21 %. Dle ISGLS bylo 6,5 % pacientů zařazeno do skupiny typu A, v 61,2 % se jednalo o leak B a v 32,3 % o leak typu C. Stupeň závažnosti dle Clavien-Dindo I-II, IIIa, IIIb, IV a V byl v poměru 19,3 %, 42 %, 9,7 %, 9,7 %, resp. 19,3 %. Jako statisticky významné jsme stanovili tyto faktory: operaci pro malignitu (p<0,001), velkou jaterní resekci (p=0,001), dobu operace (p<0,001), vyšší peroperační krevní ztrátu (p=0,02), konstrukci HJA (p=0,005), portální venózní embolizaci/two-stage chirurgii (p=0,009) a ASA skóre (p=0,02). Biliární leak významně prodloužil dobu hospitalizace (p<0,001). V souboru pacientů s biliárním leakem byla 23krát vyšší perioperační mortalita (p<0,001) než v souboru bez leaku. Závěr: Biliární leak je jednou z nejzávažnějších komplikací jaterních resekcí. Většina rizikových faktorů je těžko ovlivnitelných a na jejich vliv nepanuje jednoznačná shoda. Incidenci by mohly redukovat diskutované peroperační leak testy. V budoucnu bude třeba dále pracovat na zlepšení perioperačního managementu a techniky k prevenci vzniku této závažné komplikace. V léčbě se uplatňuje multidisciplinární přístup., Introduction: Many previous reports have focused on bile leakage after liver resection. Despite the improvements in surgical techniques and perioperative care the incidence of this complication rather keeps increasing. A number of predictive factors have been analyzed. There is still no consensus regarding their influence on the formation of bile leakage. The objective of our analysis was to evaluate the incidence of bile leakage, its impact on mortality and duration of hospitalization at our department. At the same time, we conducted an analysis of known predictive factors. Method: The authors present a retrospective review of the set of 146 patients who underwent liver resection at the Department of Surgery of the 2nd Faculty of Medicine of the Charles University and Central Military Hospital Prague, performed between 2010−2013. We used the current ISGLS (International Study Group of Liver Surgery) classification to evaluate the bile leakage. The severity of this complication was determined according to the Clavien-Dindo classification system. Statistical significance of the predictive factors was determined using Fisher‘s exact test and Student‘s t-test. Results: The incidence of bile leakage was 21%. According to ISGLS classification the A, B, and C rates were 6.5%, 61.2%, and 32.3%, respectively. The severity of bile leakage according to the Clavien-Dindo classification system – I-II, IIIa, IIIb, IV and V rates were 19.3%, 42%, 9.7%, 9.7%, and 19.3%, respectively. We determined the following predictive factors as statistically significant: surgery for malignancy (p<0.001), major hepatic resection (p=0.001), operative time (p<0.001), high intraoperative blood loss (p=0.02), construction of HJA (p=0.005), portal venous embolization/two-stage surgery (p=0.009) and ASA score (p=0.02). Bile leakage significantly prolonged hospitalization time (p<0.001). In the group of patients with bile leakage the perioperative mortality was 23 times higher (p<0.001) than in the group with no leakage. Conclusion: Bile leakage is one of the most serious complications of liver surgery. Most of the risk factors are not easily controllable and there is no clear consensus on their influence. Intraoperative leak tests could probably reduce the incidence of bile leakage. In the future, further studies will be required to improve the perioperative management and techniques to prevent such serious complications. Multidisciplinary approach is essential in the treatment., and K. Menclová, F. Bělina, J. Pudil, D. Langer, M. Ryska
Většina léčiv se po absorpci váže na specifické bílkoviny krevní plazmy. Změny koncentrací plazmatických bílkovin ovlivní množství vázané a volné frakce jednotlivého léčiva a tím i jeho účinek. U starších pacientů se častěji setkáváme s hypalbuminemií danou především malnutricí a malabsorbcí, dále též nižší funkční synteticko u kapacitou jater a častějšími ztrátami proteinů. Tato hypalbuminemie zvyšuje volno u frakci léčiv a tím i účinnost léků, které se váží na albumin. Při chronických zánětech, infekcích, nádorových onemocněních se zvyšuje alfa-1- kyselý glykoprotein a tím se snižuje volná frakce léčiv, jež se váží na tuto bílkovinu akutní fáze. Proto je nutné v indikovaných případech vedle celkové hladiny léčiv v plazmě stanovovat plazmatické koncentrace volných frakcí: u léčiv, kde je známa významná vazba na proteiny a kde je úzké terapeutické rozmezí; u stavů, které vedou k změně hladiny proteinů v plazmě., Following their absorption, the majority of drugs bind to specific plasma proteins. Any change to plasma protein concentrations affects the proportion of bound and free fraction of the drug and thus also its effect. Older patients suffer more frequently from hypo albuminemia, mostly due to malnutrition and malabsorption but also due to lower functional capacity of the liver and recurring protein loses. This hypo albuminemi a increases the free fraction of drugs and thus the efficacy of the drugs that bind to albumin. Alfa-1-acid glycoprotein concentration increases in patients with chronic inflammatory diseases, infections and tumours and this leads to decrease in the free fraction of drugs that bind to this acute phase protein. Consequently, it is necessary in indicated cases to, apart from the total drug plasma concentrations, to also me asure plasma concentrations of free fractions: for drugs that are known to significantly bind to plasma proteins and that have narrow therapeutic index; in patients whose health status could result in plasma proteins levels deviations., Tomáš Adámek, Zoltán Paluch, Štefan Alušík, and Lit.: 16
K běžnému bio-psycho-sociálnímu modelu zdraví a nem oci, přidává autor ve své úvaze filosofický aspekt. Klade si otázku, proč vlastně k ritizujeme Descarta za neřešitelnou karteziánskou podvojnost těla a duše, když jde skut ečně o dvě odlišné úrovně lidského žití? K plnému porozumění člověka, jenž je charakte rizován autopoezou a svobodnou volbou, patří i pochopení a smysl, čemuž odpovídají konotativní teorie. Zde se hodí k poznání vnitřního světa a chování druhého empatie, příběhy, obrazy, přirovnání a metafory, tak je třeba chápat i psychoanalytické te orie a interpretace., The author, in his essay, adds a philosophical asp ect to the current bio-psycho-social model of health and illness. The question “Why is D escartes criticized for intractable Cartesian duality of body and soul when it is reall y two different levels of human life?” is being raised. Both understanding and sense are i nvolved in full understanding of a human being, who is characterized by autopoiesis an d free choice, with which connotative theories correspond. Empathy, stories, images, similes and metaphors suit to the knowledge of the inner world and the behavio ur of the others. It is to be even understood psychoanalytic theories and interpretati ons., Poněšický J., and Literatura
Viac ako 50 % pacientov s malignitami je diagnostikovaných vo veku nad 65 rokov. Malígne ochorenia u seniorov predstavujú často náročné medicínske a psychosociálne problémy, ktoré ovplyvňujú možnosť optimálnej liečby. Títo pacienti bývajú často nedostatočne liečení. Navyše sú veľmi často vylúčení z účasti v klinických štúdiách, čo tiež neprispieva k náležitej stratégii liečby. Pre úspešne zvládnutie týchto ochorení je bezpodmienečne nutná náležitá stratégia a taktika liečby založená na znalosti rozsahu ochorenia, fyziologických rezerv, predpokladaného života pacientov, ale tiež analýzy nákladov a prínosu liečby., More than 50 % of cases of cancer are diagnosed in patients older than age 65. Elderly patients with cancer often present with medical and physiological challenges that make the selection of their optimal treatment daunting. Unfortunately as a result, these patients are often undertreated. Elderly are often excluded from participation in clinical trials and receive untested or inadeguate treatment. Targeted therapy, characterized by a low toxicity profile, are potential treatment option for elderly patients. The key of successful management is to define appropriate goals (cure or palliation) based on the natural history and extent of disease, physiology and life expectancy of the patients, and cost benefit ratio of treatment options., Mária Wagnerová, and Lit.: 34
Předmětem této práce je objektivně posoudit dostupná výzkumná data týkající se bezpečnosti biologické terapie v těhotenství a kojení pacientek s idiopatickými střevními záněty. Biologická léčba se zdá být v graviditě bezpečná bez zvýšeného rizika vrozených malformací. Dostupné klinické údaje naznačují, že účinnost infliximabu a adalimumabu v dosažení klinické odpovědi a udržení remise těhotných pacientek převažuje teoretické riziko ohrožení plodu těmito léky. Terapie anti-TNFα preparáty by měla být, pokud je to možné, ukončena na konci 2. trimestru pro transplacentární přestup a z toho vyplývající riziko pro plod. Užití infliximabu a adalimumabu je pravděpodobně slučitelné s kojením. Klíčová slova: adalimumab – idiopatické střevní záněty – infliximab – kojení – těhotenství, The aim of this article is to objective review available research data regarding the safety of biological therapies during pregnancy and breastfeeding in women with inflammatory bowel disease. Biological therapies appear to be safe in pregnancy, as no increased risk of malformations has been demonstrated. Available clinical results suggest that the efficacy of infliximab and adalimumab in achieving clinical response and maintaining remission in pregnant patients might outweigh the theoretical risks of drug exposure to the fetus. If possible, anti-TNF therapy should be stopped by the end of the second trimester due to transplacental transfer and potential risk for the fetus. The use of infliximab and adalimumab is probably compatible with breastfeeding. Key words: adalimumab – breastfeeding – inflammatory bowel disease – infliximab – pregnancy, and Jana Koželuhová, Karel Balihar, Eva Janská, Lucie Fremundová, Martin Matějovič
Předmětem této práce je objektivně posoudit dostupná výzkumná data týkající se bezpečnosti biologické terapie v těhotenství a kojení pacientek s idiopatickými střevními záněty. Biologická léčba se zdá být v graviditě bezpečná bez zvýšeného rizika vrozených malformací. Dostupné klinické údaje naznačují, že účinnost infliximabu a adalimumabu v dosažení klinické odpovědi a udržení remise těhotných pacientek převažuje teoretické riziko ohrožení plodu těmito léky. Terapie anti-TNFα preparáty by měla být, pokud je to možné, ukončena na konci 2. trimestru pro transplacentární přestup a z toho vyplývající riziko pro plod. Užití infliximabu a adalimumabu je pravděpodobně slučitelné s kojením., The aim of this article is to objective review available research data regarding the safety of biological therapies during pregnancy and breastfeeding in women with inflammatory bowel disease. Biological therapies appear to be safe in pregnancy, as no increased risk of malformations has been demonstrated. Available clinical results suggest that the efficacy of infliximab and adalimumab in achieving clinical response and maintaining remission in pregnant patients might outweigh the theoretical risks of drug exposure to the fetus. If possible, anti-TNF therapy should be stopped by the end of the second trimester due to transplacental transfer and potential risk for the fetus. The use of infliximab and adalimumab is probably compatible with breastfeeding., and Jana Koželuhová, Karel Balihar, Eva Janská, Lucie Fremundová, Martin Matějovič
V práci je představena část projektu „Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí“, zaměřená na humánní biologické monitorování. Zdůrazněna je nutnost dodržování striktních pravidel celého preanalytického i analytického procesu z důvodu zaručení kompatibility výsledků během dlouholeté studie. Důležitým bodem při interpretaci je posouzení reálných možností laboratoře i vlastní analytické metody. Na základě dlouhodobého monitorování zdravotního stavu obyvatelstva v České republice byly určeny běžné obsahy vybraných prvků (vyjádřené pomocí mediánů) a navrženy referenční hodnoty (95% kvantily) pro sledované toxické prvky. Celkově bylo v projektu MZSO (do roku 2009) analyzováno okolo 6000 vzorků dospělých dárců krve (20–65 let) a 5300 vzorků školních dětí ve věku 8–10 let. Z nalezených hodnot pro Cd, Pb, Hg, Cu, Se a Zn u české profesionálně nezatížené populace vyplývá, že se významně neodlišuje od ostatních evropských států s podobným životním stylem., This study summarized results of human biomonitoring in the Czech Republic concerning trace elements in professionally non-exposed population. The problem of compatibility of long-term observations is discussed. “Normal” and reference values were determined for essential and toxic elements respectively. Altogether about 6000 samples of adults (blood donors, 20–65 yrs) and 5300 samples of children (8–10 yrs) were analysed for Cd, Pb, Hg, Cu, Se and Zn. No significant difference between Czech and other European population was found., Spěváčková V., Krsková A., Čejchanová M., Wranová K., Šmíd J., Černá M., and Lit.: 31
Procesy probíhající v ráně při hojení na sebe vzájemně navazují, ovlivňují se a podléhají poměrně složitému řízení. Obtížně se hojící a chronické rány, jejichž hojení neprobíhá podle základního schématu koagulace-zánět -prohferace-reparace, zůstávají obvykle po delší dobu ve fázi zánětu, což s sebou přináší dysregulace na různých úrovních. Hojení se účastní jak buněčné struktury (neutrofily, lymfocyty, mastocyty, monocyty, makrofágy, fibroblasty, keratinocyty, endotel), tak mediatory, tedy cytokiny s podtřídou růstových faktorů a proteázy, zejména skupina matrixových metaloproteáz a jejich tkáňových inhibitorů. Opakovaně trauma nebo ischemic vede ke zmnožení buněk, které ve větší míře produkují prozánětlivé cytokiny. Stoupá množství proteáz a objevuje se nedostatek inhibitorů. Tato nerovnováha prolonguje hojení, způsobuje odbourávání základní hmoty a umožňuje zmnožení bakterií, které dále proces zpomalují. Pochopení souhry faktorů může přispět k ovlivnění pochodů v ráně a k jejímu zhojení., Wound healing processes create a very complex system of connected reactions which influence each other. Chronic and hard-to-heal wounds do not follow the basic pattern consisting of coagulation-inflammation-proUferation-reparation. They stay in the inflammatory phase for longer time. This condition can cause different levels dysregulations. Both cell structures (as neutrophils, lymphocytes, monocytes, macrophages, mastocytes, fibroblasts, keratinocytes, endothel) and mediators (as cytokines with the subgroup growth factors and proteases, esp. matrix metalloproteases plus their tissue inhibitors) are involved into the healing. Repetitive trauma or ischaemia leads to a presence of a higher number of cells producing more proinflammatory cytokines. Proteases amount increases concurrently with the lack of inhibitors. This dysbalance prolongs the healing itself. Intercellular matrix degradation speeds up while enhanced bacterial burden slows the healing down. Detailed understanding of factors coordination can help to influence the wound healing processes., Zuzana Grofová, and Lit. 15
Roztroušená skleróza je chronické onemocnění centrálního nervového systému neznámé etiologie s projevy autoimunitního zánětu a neurodegenerace. Onemocnění je heterogenní s nepředvídatelnou prognózou. Průběh choroby lze monitorovat klinickými parametry a sledováním vývoje patologických změn na magnetické rezonanci. I když máme znalosti o efektu nově zaváděných léků na základě klinických studií, není možné předvídat jejich účinnost u konkrétního pacienta. Proto se v posledních letech prosazuje snaha najít takové laboratorní markery, které by co možná nejspolehlivěji odpověděly na otázky spojené se subklinickou aktivitou onemocnění, jeho progresí a usnadnily terapeutické rozhodnutí na základě personifikované medicíny., Multiple sclerosis is a chronic disease of the central nervous system of unknown etiology with manifestations of autoimmune inflammation and neurodegeneration. The disease is heterogeneous with an unpredictable outcome. The course of the disease can be monitored with clinical parameters as well as pathological changes on magnetic resonance imaging. Even though the effects of newly introduced drugs are known from clinical trials, it is not possible to predict their efficacy in a specific patient. Therefore, efforts have intensified over the recent years to identify laboratory markers that would as reliably as possible answer questions on subclinical disease activity, its progression and would facilitate therapeutic decisions based personalized medicine. Key words. multiple sclerosis – therapy – biomarkers The author declare he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Piťha
Klasifikácia SZO (2008) je jediná celosvetovo akceptovaná a v praxi používaná klasifikácia nádorových ochorení kostnej drene (KD), ktorá definuje aj postavenie a význam biopsie KD v diagnostickom algoritme. Myeloproliferatívne neoplázie (MPN) tvoria pestrú skupinu ochorení s variabilne dynamickým rozvojom z počiatočných štádií, cez štádiá s plno rozvinutou klinicko-laboratórnou manifestáciou až do pokročilých štádií – fibrotickej, resp. blastovej transformácie, sprevádzaných zmenami morfológie a laboratórneho obrazu. V počiatočných štádiách je určenie typu MPN len na základe klinicko-laboratórnych údajov pre podobnosť ich klinickej manifestácie nespoľahlivé. Dôkaz pre MPN typických genetických mutácií potvrdzuje klonalitu ochorenia, ale jeho typizačný význam je limitovaný. Naopak, bioptické vyšetrenie KD v kontexte dostatočných klinických informácií, výsledkov laboratórnych vyšetrení a s podporou genetických vyšetrení umožňuje okrem potvrdenia MPN aj bližšiu typizáciu, ktorá je prognosticky relevantná a ovplyvňuje aj voľbu terapie. Zároveň umožňuje odlíšenie reaktívnych zmien hemopoézy, zhodnotenie prognosticky významných morfologických znakov (stupeň myelofibrózy, množstvo blastov) a sledovanie progresie ochorenia do fibrotickej, resp. blastovej transformácie. V týchto pokročilých štádiách a po terapii nie je však typizácia MPN len na základe morfológie KD možná. Výpovedná hodnota biopsie závisí od kvality a kvantity vzorky drene, hodnotenie morfológie KD závisí aj od vedomostí a skúseností vyšetrujúceho patológa., WHO classification (2008) is the only world-wide accepted and in routine praxis used classification of bone marrow (BM) neoplasms defining also the importance of BM biopsy within the diagnostic algorithm. Myeloproliferative neoplasias (MPN) represent a heterogenous group of disorders with variable dynamic transformational potential from initial into advanced stages such as blast crisis or myelofibrotic transformation. Because of similar manifestations, the typing of MPN in their initial stages based on clinical and laboratory parameters is not optimal. The finding of MPN-typical genetic mutations proves the disease clonality, but not a diagnosis of individual MPN types. In contrast, the BM biopsy verifies both the diagnosis and MPN type. It helps also to discriminate MPN from reactive hematopoietic changes, to evaluate prognostically relevant BM features (e.g. grade of myelofibrosis, blasts number) and the follow-up to terminal stages. However, the MPN typing in terminal and posttherapeutical stages based on morphology alone is not sufficient. The diagnostic value of BM biopsy depends on specimen´s quality, the objectivity of BM morphology evaluation depends on pathologist´s training and experiences. A correct BM biopsy interpretation should be done within the context of sufficient clinical and laboratory data and with support of genetical analyses. myelofibrosis, bone marrow biopsy., Juraj Marcinek, Tatiana Burjanivová, Lukáš Plank, and Literatura 28