Panovnický palác byl budován jako monumentální obytné královské sídlo. Původní stavba se nedochovala, podle archeologických nálezů byla vytvořena její rekonstrukce., Bažant 2000#, 75, obr. 31., and Palác má atributy antikizujících tendencí v umění 11. - 12. století. Monumentální měřítko bylo jedním z nejdůležitějších antických kulturních atributů. Zpočátku se projevil v budování církevních staveb (baziliky) a posléze i budováním panovnického sídla. Královský palác dokončený Vladislavem II. představuje syntézu fortifikačních prvků francouzských (pětiboké věžice na jižní fasádě) a italských (tři vysoké štíhlé věže). Stavba sice byla započata již Soběslavem v roce 1135, ale palácová kaple byla vysvěcena až v roce 1182 a komplex byl dokončen v roce 1185. Za Vladislava byl především zbudován hlavní sál o impozantních rozměrech 32 x 9 metrů, což je tolik, kolik měřila celá hlavní budova olomoucké kapituly dokončená roku 1141. Touto stavbou se do Prahy dostává monumentální obytná architektura. O výjimečnosti pražského paláce jednoznačně vypovídá to, že jeho hlavní sál byl větší než sály paláců německého císaře v Chebu (24,5 x 9,8) i v Bamberku (22 x 12). Zvnějšku stavby se reprezentační prostory ohlašovaly pěti trojdílnými sdruženými okny, která shlížela na Prahu pod Hradem. Jejich vyznění bylo umocněno tím, že při pohledu z města byl královský palác začleněn zhruba doprostřed dlouhého hradního opevnění, hned vedle jižní hradní brány s věží. Vladislav II. chtěl, aby se Praha vyrovnala tehdejším evropským metropolím, a do značné míry se mu to podařilo.