Budova nemocnice, MAZSIHISZ SZERETET KÓRHÁZ, židovská lůžková nemocnice (Mazsihisz - Magyaroszágy Zsidó Hitközsegek Szövetsége) byla postavená v roce 1911, od roku 1914 Chevra Chadisa, pro platící pacienty, dar americké židovské rodiny Weinberg, v roce 1952 zestátněna. Sochařská výzdoba v zahradě nemocnice. Před fontánou je umístěno torzo sochy nahé dívky (bez paží) s drapérií kolem beder (zmenšená kopie Venuše Mélské) stojící na tamburovém podstavci s reliéfem. Reliéf běžící kolem soklu zobrazuje bakchický průvod: tančící bakchantka s bubínkem v levé pozdvižené ruce, tančící bakchantka hraje na píšťalu, za ní Satyr, přes rameno má lví kůži, hraje na dvojitou píšťalu, druhá tančící dívka drží v pravé ruce lékythos, mladík se džbánem na levém rameni. Ve vzdálenějším koutě zahrady stojí socha dívky v antické drapérii, v pravé ruce svěšené podél těla drží obilné klasy, na hlavě má koš s ovocem (alegorie hojnosti)., Rajna 1989, č. 8513; Kuhn 2005., and Obě sochařská díla jsou kopiemi antických děl.Socha nahé dívky na tamburovém podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.Reliéf na podstavci zobrazuje bakchický rej. Satyrové, přírodní démoni, byli v Řecku nezbednými průvodci Dionýsa. Měli lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta. Spolu s bakchantkami (mainadami) provázeli boha v průvodu v době konání dionýsovských oslav. Tak jsou zobrazováni již na řeckých červeno-figurových nádobách, pak na hellenistických reliéfech zdobících nejčastěji kalichové krátéry a na římských nádobách z 1. - 2. století po Kristu. Podobný krátér je zobrazen například v 18. století na portrétu Johna Wodehouse (Pompeo Batoni, 1764, AMAM 1970.60, Allen Memorial Art Museum, Oberlin, USA). Satyr hrající na dvojitou flétnu, oblečený do lví kůže je hodně blízký Satyrovi zobrazeném na tzv. Borghese váze z Louvru (40 - 30 př.Kr.), tato váza byla velmi slavná už v 18. století, patřila do sbírky kardinála Scipiona Borghese (1576 - 1633), stála v Římě, v zahradě Borghese a byla často zobrazována (např. kresba Roberta Huberta, 1733 - 1808) z roku 1775, dnes v Musée des Beaux-Arts, Valence). Od jejího nálezu bylo vyrobeno mnoho jejích replik (například v porcelánce Wedgwood byla vyráběna v letech 1780 - 1785). Replika výjevu zobrazeného na váze Borghese se také v nízkém reliéfu objevovala jako výzdoba interiérů (Hammerwood Park East Grinsead Sussex). Mnoho kopií vázy se dochovalo v zahradách a parcích, jsou vyráběny dodnes.Stojící plastika mladé ženy v drapérii je patrně také kopií některé antické sochy kněžky bohyně Ceres (srov. Reinach 1906, s. 214).
Nad vchodem ve cviklech dvě alegorické figury. Vlevo mladík levou rukou se opírá o knihy, v pravé ruce drží vavřínové větévky; vpravo dívka s hlavou zakrytou závojem, za ní kolo štěstí, v pravé ruce drží šperky., Déry 1991, s. 115., and Obě postavy personifikují Vzdělání a z něho plynoucí Blahobyt.
Křtitelnice ze žuly s dříkem napodobujícím kmen se suchými větvemi, připisována Wendelovi Rosskopfovi. Práce vznikla zjevně v souvislosti s aktivitou na zámku (klenba a sloup v sále v přízemí)., Hořejší 1979#, s. 33., and Antická teze, že umění má imitovat přírodu (Plinius, nat. hist. 35, 64 etc.), je v renesanci poprvé doložena u Giovanni Boccaccia (Decameron 6,5).
V přízemí vstupního křídla trojlodní sloupová síň se schodištěm na jižní straně. Nad schodištěm do prvního patra mramorová socha dívky s motýlými křídly, sedí vrcholu dříku nízkého kanelovanho sloupu., Hosák, Zemek 1981#, s. 43., Samek 1994#, s. 109-110., and Sochařský typ melancholické sedící dívky, opuštěné Psýché, je typem, který byl v klasicistním a neoklasicistním sochařství několikrát zpracován. Autor Psýché z Boskovic patrně navázal na dílo italského sochaře P. Teneraniho.
Kamenné zábradlí zahradní zdi i terasa Glorietu ve východní části jižní zahrady, nazývaného též Čajový pavilon, jsou zdobeny sedmi alegorickými plastikami od neznámého autora. Na zábradlí tři figury: Saturn, Minerva, Vulkán. Na zábradlí glorietu je dnes pouze pět ženských figur. V průčelí Flóra, Ceses, Venuše a Pomona. Na straně obrácené k městu žena s hadem, levá noha nakročená na cistu misticu (Cérés?). Na střeše glorietu dvě mužské figury v zrcadlově převrácené pozici bojovníka (původně se štítem a mečem). Další figury jsou umístěny v interiéru salla terreny: Pomona Venuše, Cérés, Proserpina? (atributy chybí) a ve výklenku na nádvoří zámku, žena držící želvu., Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy., Slavíčková 1991#., and Z původních plastik jsou dnes osazeny kopie, některé originály jsou umístěny v prostorách salla terreny. Představují antická božstva:
Na atice glorietu dvě mužské figury v zrcadlově převrácené pozici útočícího bojovníka s mečem v pravici (původně též se štítem v levici)., Slavíčková 1991#., and Původní atributy - meč a štít, dnes chybí. Figury válečníků jsou inspirovány antickou mramorovou plastikou, tzv. bojovníka (mylně též gladiátora) Borghese, která byla v 17. - 18. století velmi dobře známá z rytin. Plastika z Děčína má v pravé ruce meč a v levé ruce měla nad hlavou štít, oproti originálu místo stromu u pravé nohy má kolem beder svěšenou drapérii. Antická plastika byla nalezena ve střední Itálii v Nettuno (ve vile Neptuna) u Porto d´Anzio před rokem 1611 a stala se pak od roku 1613 součástí sbírek ve vile Borghese v Římě. Camillo Borghese ji roku 1807 prodal Napoleonovi. Dnes je uložena ve sbírkách pařížského Louvre (Ma 527, mramor, 1.69 cm, doplněno pravé rameno a ucho). Autorem bojovníka byl Agasiás z Efesu, syn Dósitheův v 1. století př. Kr. V 18. století byla plastika velmi obdivována a sochaři hojně kopírována jako ukázka proporčního kánonu. Bylo vyrobeno několik bronzových odlitků a mramorových kopií (Paříž, Florencie). V Louvru je kromě originálu i kopie z roku 1683 od Nicolase Costou (1658 - 1733), další kopie z 18. století, doplněná o draperii a trofeje pod nohama bojovníka, je také v Musée Lorrain v Nancy. Pro anglického krále Karla I. vytvořil francouzský sochař Hubert Le Sueur v Římě roku 1631odlitek, byl pak umístěn ve Whitehall. Další kopie byly v majetku některých příslušníků anglických šlechtických rodů (Green Court, Knole v hrabství Kent, Castle Howard). V 18. století byly také vyráběny kovové odlitky této plastiky (Lützschenaer Schlossgarten, u Lipska). Sádrový odlitek byl též od 19. století nedílnou součástí sbírek antických sádrových odlitků. Kromě replik antické plastiky, existovala i díla sochařů, kteří s předlohou zacházeli volněji, například sochy nad bránou hlavního vchodu do zámku Charlottenburg v Berlíně.
Nárožní patrový dům, původně volně stojící. Na obou nárožích fasády hlavního průčelí nika s postavou ženy. Po pravé straně vchodu žena v antické říze, levá ruka přidržuje drapérii, v pozdvižené pravici květinový věnec. V nice, po levé straně vchodu, žena v antické říze, v levé pozdvižené ruce drží pohár, pravou rukou svěšenou podél těla drží hada, který ovíjí její předloktí. and V budově byla od 18. století provozována živnost lékárenská. Pro místní šlechtu zde připravoval léky již od roku 1742 knížecí lékař, chirurg Pavel Konstantin Císař. V roce 1805 se změnila v lékárnu veřejnou a byla nazvána "U Anděla strážce". Kolem roku 1834 byla budova přestavěna novým majitelem, lékárníkem Františkem Linhartem a z té doby pocházejí obě plastiky na hlavní fasádě. Jsou inspirované antickým sochařstvím a souvisejí s lékárenskou živností provozovanou v domě. Bohyně Panakeia, s věncem květů může v tomto případě evokovat léčivé účinky rostlin (tato Asképiova dcera byla bohyní osvobozující od všech nemocí). Starořecká bohyně tělesného zdraví a čistoty Hygieia, krmící hada mlékem z misky, uctívaná v Římě jako Salus, byla považována za patronku lékárníků.
Nárožní nájemní dům, na soklu v přízemí umístěna zmenšenou kopie antické sochy Venuše Mélské. and Socha nahé dívky na podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.
Pomník byl budován od roku 1896, sochy postupně vytvářeny od roku 1901 do roku 1929. Dvacetšest alegorických soch od různých autorů, mezi nimi některé navazující na antické tradice. Alegorie "Práce a Blahobyt" - nahý muž, nese kosu, s ním žena drží květiny a plody; "Válka" - mladý muž řídí dvojspřeží, je nahý, na hlavě přilbici, v ruce drží hada; "Mír" - žena v drapérii, drží v levé ruce palmovou ratolest, řídí dvojspřeží; "Věda a Sláva" - nahý muž, v ruce drží globus s pozlacenou soškou Viktorie držící ratolest, vedle něho žena s věncem na hlavě, v ruce drží vavřínovou snítku (G. Zala, 1906 - 1908). and Budapesti köztéri 1987, č. 115; Gerö 1990; Hájos 2001, s. 28.