Pediment se štukovým reliéfem (v. 198, š. 560 cm): Orfeus sedí a hraje na lyru, kolem něho sedí různá zvířata., Denkstein 1958#, 154, č. k. 185, obr. 168, 169., and Reliéf s Orfeem pochází z klasicistní budovy veřejné tančírny na ostrově Štvanici v Praze, zbořené r. 1909. Orfeus hrající zvířatům byl inspirován antickým příběhem, souvisel však patrně také s názvem a původním společenským využitím ostrova. Od 16. století tu byla dřevěná kruhová budova, která do roku 1802 sloužila jako amfiteátr, v němž byla pro zábavu štvána zvěř (jeleni, medvědi, kozy, oslíci).
Reliéf, stříbro tepané na dřevěné desce, v. 28, 5 cm.., Horejc 2016, s. 181., and Plastika vyrobena ve dvou dalších variantách (perleťová glazura, cihlová glazura).
Novoklasicistní budova byla původně zbudována v roce 1806, pro hraběte Vince Sándora, patrně podle plánů vídeňského architekta Johanna Amana ve spolupráci s uherským architektem Mihály Pollackem. V roce 1867 byla přestavěna jako sídlo předsedy vlády. V letech 2000 - 2002 proběhla rekonstrukce paláce, při níž byla alespoň částečně obnovena podoba budovy z roku 1806, dnes je zde sídlo prezidenta ("Köztársasági Elnöki Hivatal"). Reliéf na tympanonu hlavního průčelí zobrazuje hrdinské činy příslušníků rodu Sándor. Západní fasádu a průčelí zdobily původně dva vlysy, na levé straně fasády je vlys původní (1808), výzdoba pravé poloviny fasády pochází až z doby pozdější rekonstrukce (1867).Vlys nalevo od bočního vchodu (1808, viz fotodokumentace), jehož autorem je patrně bavorský sochař Anton Kirchmayer, zobrazuje průvod, který směřuje k oltáři. U oltáře stojí Vesta, za ní jdou dva trubači troubící na mušle, za nimi Jupiter a Juno, ruce mají svázané festonem, který nesou dva putti, za nimi jdou dvě ženské postavy zahalené do vlající drapérie, první nese Jupiterovu korunu, druhá palmovou ratolest, za nimi trojice mužů v bederních zástěrkách táhnou vůz, v němž sedí Venuše a Amor (křídla a šíp), za vozem kráčí Vulkán (kladivo) a Merkur (okřídlená čapka, střevíce a kaduceus), za nimi Herkules (kyj, jablka Hesperidek v ruce za zády), Saturn (na rameni má dítě) a postava v bederní roušce z listí s nějakým předmětem na zádech, pak Mars ve zbroji, za ním putto držící feston, na němž je přivázán lev, na kterém sedí další putto, za lvem jde panter a Bakchus (panteří kůže, věnec z vinné révy, thyrsos a vinný hrozen v ruce), pak Apollón (luk, toulec se šípy) a poslední Paris (frygická čapka, poutnická hůl, jablko), v levém horním rohu je vidět část žezla, na němž sedí orel (snad připomínka římské triumfální regálie).Vlys napravo od bočního vchodu zobrazuje skupinu tančících nymf nesoucích festony, v pravé polovině reliéfu skupina putti. Na zemi leží kružítko a trojúhelník, dvojice putti - jeden drží triangl, druhý lyru, vedle nich stojí múza držící svitek, pak další putto kreslící vousatého muže, za malířským stojanem je sokl s mužskou bustou., Medvey 1939, s. 12; Szatmári 2001, s. 42-43., and Starší vlys s průvodem Olympanů na levé straně západního průčelí zobrazuje podle maďarské literatury průvod Venuše a vlys po pravé straně slavnosti na Helikónu.Postava dívky ukazující na oltář se zapáleným ohněm (na boční straně oltáře reliéf s Amorovým lukem a toulcem se šípy) je Vesta, ochránkyně rodinného krbu, ale i Říma a celé Římské říše. Je zde tedy patrně zobrazen svatební obřad s průvodem olympských bohů.Helikónem bylo nazýváno pohoří v Boiótii zasvěcené Apollónovi a múzám, s Diovým oltářem a chrámem, mýtické místo, kde tryskal legendární pramen básnické inspirace odkrytý bájným Pegasem. Přebývaly zde múzy - v tomto případě je zobrazeno deset tančících dívek, které nemají žádné atributy, nejsou tedy zobrazením konkrétních múz.
Řadový čtyřpatrový nájemní dům. Nad okny 2. patra jsou čtyři reliéfy, v medailonech ženské postavy inspirované bakchantkami. První zleva tančící dívka ve vlající draperii hrající na dvojitou flétnu, druhá a třetí tančící bez atributů, ale drží vzdutou draperii, čtvrtá s tamburínou. and Fasáda průčelí naznačuje v některých detailech inspiraci v antické architektuře, například vchodové dveře rámují kanelované sloupy bez hlavic, nad okny guttae. Antický motiv - tančící bakchantky (mainady) se vzdutou draperií s dvojitou píšťalou, bubínkem, nebo bez atributů, je často zobrazován na řeckých památkách (reliéfy, vázové malby), motiv byl adoptován v renesanci a také v 19. století, nejen na fasádách typicky neorenesančních budov, ale i v architektuře po roce 1900.
Novoklasicistní nárožní čtyřpodlažní nájemní dům. V obloucích nad okny ve 3. patře fiktivní portréty v medailonech. Na fasádě do Régi posta utca ležící nahá žena s labutí (Léda), ležící polonahý mladík v okřídleném klobouku a střevících, v ruce drží berlu (Merkur), ležící nahý mladík, pije z pohárku, v pravé ruce drží láhev, za ním putto a sud s vinnou révou (Bakchus), ležící nahá žena v levé ruce drží bubínek, s ní dva putti, jeden hraje na píšťalu, druhý drží thyrsos (Ariadné). Reliéfy do Váci utca byly sejmuty a uloženy do sbírek budapeštského městského muzea: nahý muž s orlem - Jupiter; nahý muž ležící na lví kůži, drží kyj a tři jablka - Herkules; ležící nahá žena s kyjem - Omfalé; nahá žena jedoucí na delfínovi, v ruce má dýku (?) - Amfitríté; okřídlený chlapec s lukem a toulcem se šípy - Amor; nahý muž s lukem a toulcem se šípy, drží pochodeň, za ním sluneční kotouč - Apollón., Szőké -Kissné Szemerédy, 2001, s. 12., and Jedna ze sochařsky nejambicioznějších budapešťských fasád z počátku 19. století. Reliéfy zobrazovaly nejznámější antická božstva s typickými atributy a fiktivní antikizující portrétní hlavy, mezi nimi patrně také hlavu filosofa a Alexandra Makedonského. Původně byla fasáda zdobena deseti reliéfy, dnes na místě zůstaly jenom reliéfy do průčelí Régiposta utca. Ostatní výjevy z původní výzdoby jsou dnes uloženy v Kiscelli muzeu v Budapešti - Jupiter, Herkules, Omfalé, Amfitríté, Amor, Apollón.
Budova v neorenesančním stylu, nad okny v přízemí řada osmi reliéfů. Figurální výjevy zachycují skupinky dovádějících a hrajících si putti. Putto se srpem a čutorou, putto hrající na dudy, putti pojídající vinné hrozny, putti vylévající víno z číší, troubící putto, putti krmící beránka, koupající se putti, putti s květinami, putti hřející se u ohně., Déry 1991, s. 96., and Typická výzdoba navazující na výjevy tzv. renesančních "spiritelli", dětí, které tropí neplechy (putto troubící druhému do ucha). Některé ze skupin lze však také interpretovat jako alegorické výjevy ročních dob (putti s kyticí - Jaro, putti u ohníčku - Zima).
Ve třech řadách nad sebou jsou umístěny figurální reliéfy. V horní a dolní řadě jsou zobrazeny ženy, nahé nebo v antické drapérii a nahé mužské postavy v antickém plášti, ve spodní řadě s motivem loučení muže a ženy. V prostřední řadě jezdec na koni, vůz, mužské a ženské postavy v archaických staromaďarských oděvech., Budapesti köztéri 1987, č. 400., and Pomník je památníkem maďarského básníka Tompa Mihály (1817-1868). Postavy mají svým vzezřením připomínat starobylou minulost národa, která je evokována heroickou nahotou a antikizujícím oděvem.
Řadový pětipodlažní nájemní dům. Na průčelní fasádě nad okny druhého patra figurální reliéf. Muži, nazí nebo odění antickou drapérií, ve zbroji se štíty, mečem a kopím, jeden z nich vede dva lvy, kráčejí za trigou. Proti ní skupinky bojovníků, žena a jezdci na koních., Ráday 1998, 91, 318., and Na reliéfech jsou patrné odkazy na reliéfy Parhenonu (jezdci), nebo reliéfy ze sarkofágů. V obměněné podobě se jeden motiv objevuje na další fasádě nájemního domu v Budapešti, který vytvořili stejní autoři v roce 1911 - 1912 (Tátra utca 4).
Řekové (nazí, přilby, pláště, štíty, meče) bojují s Amazonkami (tuniky, meče) na koních., Kotalík 1982#, s. 65, č. k. 8., and Antický řecký sarkofág byl součástí pražských sbírek císaře Rudolfa II, který jej dostal darem od augsburské bankéřské rodiny Fuggerů, později byl odvezen z Prahy do Vídně. Sarkofág byl publikován: Montfaucon 1722, 4, 1, tab 72.
Řadový pětipodlažní nájemní dům, pod okny třetího patra nad vchodem reliéf s figurálním výjevem. Bojující vojáci - nahé mužské postavy, někteří s pancířem a pláštěm, se štíty, kopími, na hlavách přilbice. and Ráday 1998, s. 89, 318.