Trojlodní bazilika s krátkou hlavní lodí o třech polích (hlavní apsida nedochovaná), úzké boční lodi bez příčné lodi s tříapsidovým závěrem (ukončeny apsidami podkovovitého tvaru, středí je výrazně delší). Na východě i západě vyvýšený chór s kryptou., Cibulka1936#., Bažant 2003#, 21-24., and Archaické rysy stavby bez příčné lodi s úzkými loděmi bočními odpovídají západoevropským trojlodním bazilikám kolem roku 1000. Absence vertikálního i horizontálního členění stěn připravených pro malbu nebo mozaikovou výzdobu, typický rys raně křesťanských staveb, se v Římě objevuje znovu ve 12. století, v rámci renesance raně křesťanských bazilik. V západní Evropě se v době otónské renesance objevuje v Sasku, odkud byl také (podle Cibulky) odvozen typ baziliky v Praze.
Portál je trojdílný. Vnější edikula s korintskými kanelovanými tříčtvrtečními sloupy bez píšťal, hlavice tvoří v mělké voluty s rozetami, na obou stranách jsou diagonálně umístěny listy. Stejné hlavice jsou v Ludvíkově křídle a na oknech Vladislavského sálu. Sloupy nesou architráv s patrně až v 19. století přidaným tympanonem. Sloupy spočívají na hranolových trnožích. Vnitřní prostor se v hloubce zdi zužuje a podhled je opatřen kazetováním.Toto řešení nemá obdobu v italské architektuře, ale často se s ním setkáváme na reliéfech. Vnitřní edikula je zmenšenou verzí vnější až na to, že nad vlysem je nasazena archivolta s kopií reliéfu sv. Jiří v boji s drakem. Ve cviklech nad archivoltou jsou akantové trojúhelníky. Vnitřní edikula rámuje pravoúhlé ostění vlastního vchodu do kostela., Homolka 1985#, s. 120-123 (datováno kolem 1500), s. 191 (datováno po 1509)., and Antikizující portál sv. Jiří měl starobylou basiliku propojit s Vladislavovým palácem.
Poprsí muže v mělce zahloubené nice - autoportrét architekta chrámu sv. Víta, Petra Parléře., Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Pískovcová busta Petra Parléře je považována za první monumentální autoportrét v sochařství pozdní gotiky.
Portrétní galerie v arkádovém sloupovém ochozu katedrály. Kolem chrámu je umístěno 21 bust členů rodiny Karla IV., arcibiskupů, ředitelů stavby chrámu., Stejskal 1970#, s. 39-60., and Potrétní galerie napadobuje pozdně římské busty, stejně jako reliéfní portréty na tumbě sv. Václava.
Na nástěnné malbě v svatováclavské kapli ve sv. Vítu na Pražském se klečící Karel IV. objevuje jako donátor., Bažant 2003#, 134-136., and U scény Ukřižování je zobrazen klečící císař Karel IV. se čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou, a Václav IV. s první manželkou Janou Bavorskou. Klečící Karel IV. a jeho manželka byli začleněni rovněž do mozaiky na fasádě Zlaté brány svatovítské katedrály z let 1370-1371.
Na stavbě zpočátku pracoval Hans Spiess z Frankfurtu (1493), je autorem žebroví v podobě suchých větví. Na projektu konstrukce stavby však patrně spolupracoval s Benediktem Riedem. Oratoř má vztah k přestavbě zámku Křivoklát, kde Spiess také pracoval až do roku 1511 (1490 - 1522). Jeho skupina kameníků ze Saska pracovala také na rekonstrukci Karlštejna., Günther 2003#, 65-68., and Originální záalpská reflexe antické teze o původu klenby v přírodě. Původ je patrně v Burgundsku kolem roku 1400, nejstarší doklad je zachován v Paříži (Tour Jean-Sans-Peur, bývalý Hotel de Bourgogne, 1409-1411). Antická teze, že umění má imitovat přírodu (Plinius, nat.hist. 35, 64 etc.), je v renesanci poprvé doložena u Giovanni Boccaccia (Decameron 6,5).
Mozaikový obraz Posledního soudu. Pod Kristem, apokalyptickým soudcem v mandorle, jsou zobrazeni čeští patroni jako přímluvci a pod nimi Karel IV. s manželkou. V poli nalevo je Zmrtvýchvstání, napravo Zatracení., Bažant 2003#, 128-132., and Mozaika jako atribut císaře. Předsíň s mozaikou evokovala antický vítězný oblouk. Technika mozaiky byla mnohonásobně dražší než nástěnná malba a i v renesanci si něco takového mohli dovolit jen ti nejbohatší stavebníci. Výjevy na fasádě svatovítského chrámu jsou dílem benátských umělců, kteří byli jako jediní v západní Evropě znalí tohoto řemesla, i návrh byl patrně od Benátčana Nicoletta Semitecolo, žáka Guarienta d'Arpo. Podle kronikáře Beneše Krabice byla provedena "po řeckém způsobu", což dokazuje, že minimálně v tomto konkrétním případě byl karlovský historismus tehdejším publikem plně pochopen.
Ve svatováclavském cyklu byla do scény setkání s dánským králem Erikem začleněna podobizna architekta charakterizovaného úhelníkem, s největší pravděpodobností portrét královského stavitele a kameníka, Benedikta Rieda. and První portrét architekta v nástěnném malířství českých zemí.
Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Příklad oficiálního "státního" portrétu císaře Karla IV. Autor má zájem na individuálně výstižně zobrazené podobě portrétované osoby, nicméně s rysy typizace - portrét vladaře.
Dochovány pouze základy. Hypotetické představy o podobě stavby: Okrouhlá centrála s patrovým ochozem v lodi, k jehož tribunám vedlo přiléhající severozápadní schodiště, a se čtyřmi podkovovitými apsidami do všech hlavních světových stran. Výrazná stavba karolínské renesance v Čechách. Základní typ stavby s e objevil už na Budči (via Velká Morava). Tento typ (kromě situace apsid) měl přímý prototyp v mariánském chrámu sv. Donáta v Zadaru. Sv. Donát pobýval krátce na dvoře Karla Velikého, asi znal cášský oktogon (což je symbol proměněných antických tradic ve franckém prostředí, objevující se i v karolínských falcích až do otónské doby) . Nové prvky (jako v Zadaru): tribunový ochoz, pravidelné kvádrové zdění a povystouplé lisény na líci stěny. Velkomoravská tradice se uplatnila ve výzdobě maltové podlahy, ale s tím rozdílem, že zde je ornamentální pravé terazzo (v Mikulčicích cihlové úlomky) nahrazeno imitací (vsazované oblázky). Ohlas exotické inspirace: podkovovitá apsida, zde je však přirozeným důsledkem zaoblení půdorysu hlavní lodi a potřeby hlubokého oltářního prostoru, Bažant 2003#, 9- 21., and Po formální stránce byly západoevropské karolínské rotundy inspirovány římskými rotundami (zvl. Pantheon). U nás to byly severobalkánské rotundy (Zadar). Na západě to byl typ rotundy-mauzolea (často s apsidou, vrcholící za císaře Hadriána), nejslavnější byla rotunda Kaple Božího hrobu v Jeruzalémě, s jejímiž imitacemi se v západní Evropě setkáváme již od 4. - 5. století. Také pražská rotunda sv. Václava má s jeruzalémskou některé společné rysy (centrála se čtyřmi připojenými apsidami, rozměry jsou cca polovinou jeruzalémského vzoru). Tím měla být definována jako rotunda-martyrion, architektonický typ, jímž byl Boží hrob v Jeruzalémě (prolnutí pohanského héroie a křesťanského světce), jednoznačně umocněný uložením ostatků světce.