Pískovcová socha: Fortuna (koruna) s šatry vlajícími ve větru na okřídleném globu., Kořán 1999#, 126., and Socha byla vykládána jako Nike nebo alegorie Vzduchu, ale globus s křídly se nejčastěji objevuje v souvislosti s nejistou Fortunou, jak sochu také interpretoval Poche (Poche 1965, 124). Fortuně odpovídají také rozevláté šaty, symbolizující rychlost změn, které přináší, i koruna naznačující, že je vládkyní všech.
Kopeček 1985#., Kořán 1999#, 129., and Podle dochovaných smluv v letech 1735-1738 Braunova dílna dodala pro zámecký park v Duchcově přes 70 pískovcových soch (Státní oblastní archiv v Mnichově hradišti, karton 2). Mezi nimiž bylo i 16 soch podle Ovidiových Proměn ( smlouva z 15. 8. 1735). Rozptýlení sochařské výzdoby zámku započalo na počátku 19. století s likvidací francouzského parku, některé sochy byly později nalezeny v Oseku, Litvínově, Chomutově, Teplicích a na dalších místech, v současné době bylo z původního vybavení parku udentifikováno kolem 35 soch (Koukal 2004, 19).
Pískovcová socha: nahý chlapec si vytahuje trn z paty., Kopeček 1985#., Kořán 1999#, 129., and Srov. Duchcov, zámek, zahrada: soubor zahradních plastik. Vzorem sošky bylo proslulé antické dílo, tzv. Spinario, mladý pastýř, který si vyndavá trn z nohy. Socha je doložena ve 12. století u Lateránského papežského paláce v Římě, v roce 1471 byla umístěna na Kapitol, a stala se vůbec nejčastěji napodobovaným antickým dílem. Duchcovská socha si od všeobecně známého originálu zachovává ironický odstup. zobrazuje nápadně tlustého chlapce s dospělým obličejem (není vyloučeno, že se jedná o portrét).
Pískovcová socha: nahá Venuše (?) s pláštěm přes rameno, drží za křídlo Amora., Kopeček 1985#., Kořán 1999#, 129., and Srov. Duchcov, zámek, zahrada: soubor zahradních plastik.
Pískovcová socha: nahá Venuše, plášť přes ruku, zakrývá si obě rukama ňadra a klín, vedle je delfín., Kopeček 1985#., Kořán 1999#, 129., and Socha je volnou kopií Venuše Medici, srov. Exemplum: Venuše Medici. Srov. též Duchcov, zámek, zahrada: soubor zahradních plastik.
Kresba (58 x 48 cm): Herkules (lví kůže) se chystá kyjem zabít Neřesti, které srazil na zem: nalevo je Svár (stará žena, místo vlasů hadi), napravo Lakota (bytost s oslíma ušima a pytlem s penězi v ruce, uprostřed Přetvářka (maska v popředí, vedle ní žába). Nad Herkulem sedí na oblaku Minerva (přilba) s věncem a palmovou ratolestí v ruce, vedle leží její štít s Gorgoneiem a kopí. V pozadí antické chrámy a postavy Múz., Kaufmann 1988#, I/16., Fusenig 2010#, č. 90 s. 232., and Stejná kresba: Göttingen, Kunstgeschichtliches Seminar der Universität, Kunstsammlung inv. č. H 510 (31,1 x 21,1 cm). Patrně přípravná kresba k nedochovanému obrazu z Rudolfovy sbírky. Není vyloučeno, že tento ztracený obraz tvořil střed triptychu, jehož další součásti tvořily dvě imperiální alegorie (srov. Stuttgart, Návrat Saturnovy říše 2; Mnichov, Návrat Panny). Herkules byl častým alter ego habsburských císařů včetně Rudolfa II.
Kresba perem (19, 5 x 13, 1 cm): nahá Kybelé (koruna ve tvaru městských hradeb, z níž jí na záda spadá závoj) jde a tiskne obě ruce na ňadra, z nichž stříká mléko. Vedle Kybelé jde lev a jelen. Za Kybelé kráčí Minerva (přilba, štít, meč, antický pancíř), kopí na rameni., Fučíková 1997#, s. 89, I/280, and Kybele představuje přírodu a Minerva moudrost a vědění. Výjev byl vykládán tak, že příroda tedy lidská přirozenost vedená moudrostí a věděním je cestou k úspěchu, ale na kresbě Kybelé naopak vede Minervu. Socha Země od Ammanatiho v Bargellu (1556-61) má rovněž závoj, socha bohyně Opi od téhož sochaře ve Studiolu Frencesca I. v Palazzo Vecchio je pojatá obdobně, nemá sice závoj, ale zato má na hlavě korunu z hradeb.
Rytina (11,9 x 11,4 cm): Lukrécie s odhalenými ňadry si vráží dýku do prsou, pohled obrácený vzhůru. Za ní sloup a draperie., Fučíková 1997#, I/11., Fusenig 2010#, s. 258 č. 110., and Stejně pojatou Lukrécii najdeme na Aachenově kresbě (Firenze, Lukrécie) a na obraze z roku 1601 (Praha, NG, Lukrécie).