V této edici Jitka Vondrová předkládá dosud neznámý elaborát historika Václava Krále nazvaný „Informace o stavu československé historiografie“, který byl předán 21. srpna 1969 – tedy v den prvního výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa – na sovětském velvyslanectví v Praze a určen v prvé řadě do rukou tajemníka pro ideologii Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Pjotra I. Děmičeva. Editorka dokument objevila v materiálech oddělení propagandy ÚV KSSS v Ruském státním archivu pro nejnovější dějiny (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novejšej istorii) v Moskvě. Obsahem dokumentu je hodnocení poměrů ve zdejší historiografii nejnovější doby z krajně dogmatických pozic. Pisatel „odhaluje“ mocnou nátlakovou skupinu, respektive „teroristický gang“ mezi historiky, která se s pomocí „reakčních živlů“ v ústředních orgánech KSČ (tedy reformních komunistů) pokouší ovládnout mocenské pozice v historiografii a zvrátit výklad československých dějin ve 20. století od pojetí marxistického k buržoaznímu ve smyslu masarykovské ideologie. Za vůdce této skupiny označuje Milana Hübla a Jana Křena, mezi další její protagonisty řadí například Viléma Prečana, Milana Otáhala, Karla Bartoška nebo Václava Kurala. Identifikuje také centra „kontrarevoluce v historiografii“, zejména Ústav dějin KSČ, Vysokou školu politickou ÚV KSČ, oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV a Českou historickou společnost. Závěrem uvádí konkrétní návrhy na reorganizaci jednotlivých historických institucí a doporučuje propustit a zcela vykázat z odborné sféry přibližně sto čtyřicet historiků. V obsáhlém úvodním komentáři editorka zasazuje dokument do kontextu politických aktivit radikálně levicového křídla v Komunistické straně Československa po srpnu 1968 a také do souvislostí tehdejšího vývoje československé historiografie a kariéry autora dokumentu. Václav Král (1926–1983) byl marxistický historik skálopevně dogmatického myšlení a zabýval se nejnovějšími československými dějinami, zejména obdobím zániku první republiky a německé okupace. Svou kariéru započal v padesátých letech, v roce 1962 se stal ředitelem Československo-sovětského institutu. Během šedesátých let se však ideologická schémata, jimiž nahlížel na dějiny, stávala předmětem kritiky a Král se odborně ocital v izolaci od hlavního proudu československého dějepisectví, jehož protagonisté usilovali o restituci historiografie jako kritické vědy a její osvobození od přímé závislosti na politice. Jeho šance znovu přišla po vpádu intervenčních vojsk, kdy se intenzivně zapojil do činnosti krajní levice, v komunistické straně. Ta sloužila jako přímá páka sovětského vlivu, předkládala radikální požadavky na odsouzení „pražského jara“ jako kontrarevoluce a odvolání všech jeho stoupenců a tlačila i nového generálního tajemníka ÚV KSČ k zaujímání stále konformnějších prosovětských stanovisek. Václav Král si přitom ve svém elaborátu vyřizoval i osobní účty s historiky, kteří ho kritizovali. Brzy poté sám nemilosrdně realizoval politiku čistek v praxi v Československo-sovětském institutu a v Historickém ústavu. V čase „normalizace“ pak svou pozici historického prominenta dále upevnil, když se stal předsedou vědeckého kolegia ČSAV, vedoucím katedry historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl jmenován profesorem., In this edition, Jitka Vondrová presents a hitherto unknown report by the historian Václav Král (1926–1983). Entitled “Informace o stavu československé historiografie” (Information on the State of Czechoslovak Historiography), the report was presented at the Soviet Embassy, Prague, on 21 August 1969 (on the first anniversary of the Soviet-led Warsaw Pact intervention in Czechoslovakia), and was intended primarily for Piotr N. Demichev, Secretary for Ideology at the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU). Vondrová discovered the document amongst material of the Propaganda Department of the CPSU in the Russian State Archive of Contemporary History, Moscow. The document is an assessment of the state of Czechoslovak contemporary history from extremely dogmatic positions. Král “exposes” a powerful interest group, which he portrays as a “terrorist gang,” amongst the historians. With the help of “reactionary elements” in the central organs of the Czechoslovak Communist Party (that is, the reform Communists) the group was trying to gain the upper hand in historiography and return the interpretation of Czechoslovak history in the twentieth century from the Marxist conception to the bourgeois in the sense of Masarykian ideology. He calls Milan Hübl (1927–1989) and Jan Křen (b. 1930) the leaders of the group, which included Vilém Prečan (b. 1933), Milan Otáhal (b. 1928), Karel Bartošek (1930–2004), and Václav Kural (b. 1928). He also identifies the centre of “counter-revolution in historiography,” particularly the Institute of History of the Communist Party of Czechoslovakia, the Party University, the Department of Contemporary History in the Institute of History at the Czechoslovak Academy of Sciences, and the Czech Historical Society. He concludes with some concrete proposals for the reorganization of the individual institutions of historical research, and recommends dismissing about 140 historians and banning them from the field altogether. In a comprehensive introduction, the editor puts this document into the context of the political activities of the radically left wing of the Czechoslovak Communist Party after the Soviet-led occupation in late August 1968 and also into the context of contemporaneous developments in Czechoslovak historiography and the career of the author of the document. Král was a dogmatic Marxist historian of contemporary Czechoslovak history, particularly of the end of the First Republic and the German occupation. His career began in the 1950s, and in 1962 he became head of the Czechoslovak-Soviet Institute., In the 1960s, however, the ideological models he employed in historiography came under criticism, and Král found himself isolated from the mainstream of Czechoslovak historiography as the leading historians endeavoured to have historiography restored as a critical discipline free from direct dependence on politics. Král was given another chance after the Soviet-led military intervention, when he became seriously involved in the extreme left wing of the Communist Party. A direct instrument of Soviet influence, this wing of the CPCz put forward radical demands for the condemnation of the “Prague Spring” as a counter-revolution and for the dismissal of all those who supported it. It also put pressure on the new general secretary of the Central Committee of the CPCz to take up increasingly conformist, pro-Soviet positions. In his report, Král is also settling personal accounts with historians who criticized him. Soon after writing it, he himself mercilessly carried out the policy of purges in the Czechoslovak-Soviet Institute and the Historical Institute. In the period of “Normalization” he then shored up his own position as a prominent historian when he became Chairman of the Academic Board of the Czechoslovak Academy and Head of the Department of History at the Faculty of Arts, Charles University, Prague, and was also given a professorship., and Dokumenty
In this article the author examines the coexistence of the Evangelical Church of Czech Brethren and the Communist regime in the fi rst several years after the Communist takeover, 1948–56. The first part of his analysis, inspired by French and German research on the social history of power by Sandrine Kott and Thomas Lindenberger, outlines the points of contact as well as ideological and political affinities between Protestants and Communists before the February 1948 takeover. These were particularly clear in the Protestant weekly Kostnické jiskry (Sparksfrom Constance) after the Second World War. Owing to this rapprochement andalso to their refl exes developed for survival in the unfavourable circumstances the Protestant minority adapted with relative success to conditions in the Communist dictatorship. To consolidate themselves, they skilfully used instruments offered by the regime, such as “voluntary” work groups (brigády), while the regime relied on Protestants (particularly ministers) in some of its important political strategies such as collectivization and elections. The author pays particular attention to the theologian and philosopher Josef Lukl Hromádka (1889–1969), who was, in his day, a central figure amongst Czechoslovak Protestants. His “instrumentalization” also operated in two directions: in the West, as a representative of Christian peace activities, he helped to create the illusion of religious freedom in Communist Czechoslovakia, but he also served Protestants as a “shield” and mediator enabling them to establish and maintain contacts with Western theologians. In the article the author also seeks to demonstrate that assiduous analysis of archive records of State, Party, and Church provenance reveals the inner contradictions in the Communist apparat regarding relations with the churches and its own powers as well as links of alliance amongst some of its organs and the churches.
Úvod: U 60 % nemocných s kolorektálním karcinomem jsou diagnostikovány jaterní metastázy (JMKRK), ať už v době stanovení diagnózy, nebo v průběhu léčby. Chirurgická léčba je jedinou potenciálně kurabilní metodou s pětiletým přežíváním dosahujícím cca 50 %. Jaterní resekci však podstoupí méně než 20 % pacientů s JMKRK. Společnou snahou onkologů a chirurgů je navýšit počet resekovaných pacientů. Jedním z postupů, jak navýšit resekabilitu JMKRK, je „liver first approach“ (LFA). Autoři prezentují vlastní předběžné výsledky této metody. Metody: Do multicentrického grantu IGA MZ NT 13660 – Hodnocení kvality multimodální péče u nemocných s jaterními metastázami kolorektálního karcinomu – bylo od září 2012 do ledna 2015 zařazeno v ÚVN 102 pacientů. LFA jsme použili u 12 pacientů (12 %). Po příznivé léčebné odpovědi neoadjuvantní systémové léčby jsme pacienty indikovali k resekci jater. U 11 pacientů se jednalo o mnohočetné (>4 meta) bilobární postižení. V jednom případě se jednalo o objemnou solitární metastázu pravého jaterního laloku. Primární tumor byl u 9 nemocných v rektu, u 3 v oblasti rektosigmatu, 3 pacienti měli derivační kolostomii, ostatní byli bez poruchy pasáže. Výsledky: U 11 pacientů jsme provedli R0 resekci jaterních metastáz, 3x jsme indikovali dvoufázovou hepatektomii s portální embolizací (PVE), 1x jsme pro progresi po PVE ustoupili od 2. fáze). Velkou resekci jsme provedli 7x, neanatomickou resekci včetně RFA 11x (6x v kombinaci s velkou resekcí). Perioperační mortalita byla nulová, morbidita 33 % (Dindo-Clavien >2). 10 pacientů absolvovalo adjuvantní chemoterapii, 7 z nich včetně radioterapie malé pánve pro lokálně pokročilý tumor rekta. U 7 pacientů (58 %) jsme doplnili resekci primárního tumoru. V současné době zemřeli na progresi onemocnění 2 pacienti (17 %), progresi onemocnění jsme zaznamenali u 6 pacientů (50 %). Závěr: LFA považujeme za vhodný především u pacientů s generalizovaným tumorem rekta, kdy lze po resekci jater adjuvantní systémovou léčbu kombinovat s radioterapií malé pánve. Otázkou zůstává načasování operace primárního tumoru, kdy je nutné vyloučit recidivu jaterních metastáz, která se objevuje u více než 50 % pacientů. Profit LFA musí být prokázán randomizovanými studiemi., Introduction: Liver metastases are diagnosed in 60% of patients with colorectal cancer, both at the time of diagnosis or later in the course of their management. Surgical treatment is the sole potentially curable method with 5–year overall survival of approximately 50%. However, only less than 20% of patients underwent liver resection. A joint effort of medical oncologists and surgeons is to increase the numbers of resected patients. The “liver first approach” (LFA) is one of approaches aimed at increasing resecability. The authors present their preliminary results using this method. Methods: 102 patients were included in the multicentre study supported by the grant IGA NT 13660 − Evaluation of quality of multimodal treatment for patients with colorectal cancer liver metastases – conducted at the Central Military Hospital between September 2012 and January 2015. We used LFA in 12 patients (12%). Patients were indicated for liver resection based on good response to neoadjuvant systemic therapy. Multiple bilobar liver involvement (>4 metastases) was present in 11 cases and one large solitary metastasis in the right liver lobe in one case. The primary tumor was located in the rectum in 9 patients, in the rectosigmoid in 3 patients; 3 patients had a colostomy. Others showed no signs of bowel obstruction. Results: We have performed R0 resections in 11 cases, and two-stage hepatectomy with portal vein embolisation was indicated 3 times (in one case we did not finish the second stage due to quick progression after PVE). We performed major resections 7 times, along with sever extraanatomic resections, incl. 11 RFA (6 times in combination with major resections). Perioperative mortality was 0%, morbidity 33% (Dindo-Clavien >2). Ten patients underwent adjuvant chemotherapy, in 7 cases including radiotherapy of the small pelvis due to a local advanced primary tumor. Resection of the primary tumor was done in 7 patients (58%). Two patients died recently because of disease progression (17%); progression was observed in 6 patients (50%). Conclusion: We deem the LFA suitable especially for patients with metastatic rectal tumors where adjuvant systemic therapy can be combined with radiotherapy. The timing of the resection of the primary tumor still remains a question: it is necessary to rule out potential recurrence of liver metastases, which affected more than 50% of the patients. The benefit of LFA must be confimed by randomised studies., and J. Pudil, S. Batko, K. Menclová, M. Bláha, M. Ryska
Autoři zkoumají proměny v pojímání, organizování, trávení a formách volného času v době od nastolení monopolní vlády komunistického strany do druhé poloviny padesátých let, kdy se tato sféra začala výrazněji měnit pod vlivem konzumních trendů. Své téma pojednávají v souvislosti s vládnoucí ideologií i se změnami hospodářské, sociální a kulturní politiky. Reflektují genderové rozdíly, kontrasty mezi městem a venkovem, specifika určitých sociálních skupin a zvláštní pozornost věnují volnému času mládeže a dětí. Komunistický převrat v únoru 1948 přitom nechápou jako nějaký zásadní předěl ve sféře volného času, ale předvádějí kontinuity i rozdíly mezi obdobím limitované demokracie v letech 1945 až 1948 a roky následujícími, v některých případech pak poukazují i na shodné rysy v přístupu státu k volnočasovým aktivitám v době protektorátní a poúnorové (odmítání jazzové hudby, „brakové“ kultury a vůbec vlivů západního životního stylu). Autoři konstatují, že se komunistický režim snažil intenzivně zasahovat do volby trávení volného času a modelovat tak nový typ člověka v nových společenských podmínkách. Zejména na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se přitom oficiálně natolik zdůrazňoval význam budovatelské práce, že volný čas byl vnímán s jistým despektem jako „nutné zlo“, jež slouží výhradně k načerpání fyzických a duševních sil pro další zvyšování pracovního výkonu. Za stejným účelem a také s ohledem na koncepci demokratizace kultury byly preferovány aktivní a kulturní způsoby trávení volného času, jako bylo politické a odborné sebevzdělávání nebo osvojování (selektovaných) kulturních hodnot. V souladu s podřízením individua celospolečenským zájmům dostaly jednoznačnou přednost kolektivní formy odpočinku a organizovaného využívání volného času (závodní rekreace, masové návštěvy uměleckých představení, muzeí a galerií, později pionýrské tábory), zatímco tradiční spolková činnost a privátní trávení volného času byly chápány jako „buržoazní přežitek“. S podezřením či přímo represí se setkávaly nekonformní způsoby trávení volného času části mládeže, následováníhodným vzorem byla naopak účast na „stavbách mládeže“, pracovních brigádách a školeních. Těmto přístupům odpovídaly i nové jednotné organizační struktury, jež nahrazovaly dřívější spolky a zajišťovaly žádoucí volnočasovou náplň (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Svaz pro spolupráci s armádou a podobně). Oficiální místa se snažila podchytit také značně rozvinutou a diferencovanou zájmovou činnost, jako byla amatérská umělecká činnost, provozování společenských her nebo, sběratelství, jejímuž organizování sloužila specifická zařízení (závodní kluby ROH, kulturní domy, osvětové besedy). Podporovány byly všeobecně dostupné formy takových činností, jako šachy nebo filumenie (sbírání nálepek z krabiček od zápalek), marginalizovány záliby finančně náročné či spjaté se soukromým ziskem, jako filatelie či numismatika. Mírný ústup od ideologizovaného pojetí volného času přišel s takzvaným novým kurzem v roce 1953, výraznější změny nastaly ve druhé polovině padesátých let, kdy autoři v souvislosti se zkracováním pracovní doby, zvyšováním životní úrovně a pronikáním konzumních trendů hovoří o programovém rozšiřování volného času a jeho postupné individualizaci., The authors consider the changes in the conception, organization, ways of spending, and forms of leisure in the Bohemian Lands from the establishment of the Communist monopoly on power in early 1948 to the second half of the 1950s. (After this point leisure began here began strikingly to change under the influence of consumerist trends.) They consider the topic in the context of the dominant ideology and changes in economic, social, and arts policies. The authors take into account gender differences, contrasts between town and country, and special features of social groups. They pay particular attention to leisure amongst young people and children. The authors do not, however, see the Communist takeover of February 1948 as a watershed in the sphere of leisure. Instead, they demonstrate both the continuity and differences between the period of limited democracy, from May 1945 to February 1948, and the years that followed. In some cases, they highlight features that were identical in Nazi German and Communist approaches to leisure activities (the rejection of jazz, ‘trash’ (brak) in the arts, and Western influences in general). The authors discuss how the Communist régime intervened intensively in the way people chose to spend their free time, in its endeavour to shape a new type of man and woman in the new social conditions. At the same time, particularly in the late 1940s and early 1950s, the State so emphasized the importance of the work of building socialism, that leisure was seen as a ‘necessary evil’, since it used up valuable physical and mental energy that would have been better spent on increasing productivity. For the same aims, but also with regard to the idea of somewhat democratizing the arts, the regime gave preference to activities such as political and vocational self-education as well as the study of selected arts and cultural values. In keeping with the subordination of the individual to the interests of society, collective forms of recreation and the leisure (holidays spent with groups of co-workers, mass group visits to plays, films, concerts, museums, galleries, and, later, Pioneer camps) were given priority. Traditional club activity and individual leisure were seen as ‘bourgeois survivals’. Some young people’s non-conformist leisure activities met with suspicion from the authorities or with outright repression. Amongst the models of leisure that the régime held worthy of emulation were the Socialist youth building enterprises (stavby mládeže), ‘volunteer’ work, and additional instruction or training. The new organizations, such as, and the Revolutionary Trade-union Movement (Revoluční odborové hnutí – ROH), the Czechoslovak Youth Organization (Československý svaz mládeže – ČSM), and the Association for Work with the Army (Svaz pro spolupráci s armádou – Svazarm), which took the place of the earlier clubs and associations, comported with the new ideology and provided the required forms of leisure. The authorities endeavoured also to support considerably developed and differentiated hobbies, such as making art, playing board games, and collecting. Special facilities were established to run these activities, including the enterprise-based clubs of the ROH, arts centres (kulturní domy), and popular-education organizations (osvětové besedy). Forms of universally accessible activity, like chess and phillumeny (collecting matchbox labels), were supported, whereas as financially more demanding hobbies or those linked to private gain, such as philately or numismatics, were marginalized. A slight retreat from the ideologized conception of leisure came with the so-called ‘new course’ of 1953. But more striking changes were made in the second half of the 1950s. These years, which saw shorter working weeks, a higher standard of living than before, and the emergence of consumerist trends, are described by the authors as a period of the planned expansion of leisure and its gradual individualization.
Studie pojednává na třech úrovních (celostátní, regionální a jedné školní třídy) o tom, jak politické spory v poválečném Československu pronikaly do života studentů středních škol. Podle autora podstatná část veřejně aktivních středoškoláků odmítala být v letech 1946–1948 součástí jednotného Svazu české mládeže, úzce spolupracujícího s Komunistickou stranou Československa, a usilovala o vytvoření samostatného Svazu středoškolského studentstva. Přes zřetelnou podporu ze strany Československé strany národněsocialistické a Československé strany lidové byly však pokusy o legalizaci nového svazu středoškoláků až do února 1948 neúspěšné. V západočeském regionu byly navíc emancipační projevy středoškolských organizací posilovány převládajícími sympatiemi studentů k západní kultuře a široce rozšířenou úctou k americké armádě, která zdejší území osvobodila na konci druhé světové války. V Plzni proto vznikla již na přelomu let 1945 a 1946 nezávislá Krajská středoškolská rada, která posléze začala vydávat vlastní prozápadně orientovaný časopis Studentský hlasatel, distribuovaný i do dalších regionů. Po únoru 1948 plzeňští středoškoláci vyvolali několik protestních demonstrací a inklinovali k zakládání „odbojových“ organizací přímo na školách. Na příkladu jedné „ilegální“ skupiny vytvořené na obchodní akademii v Plzni studie konkrétně ukazuje, jakým způsobem se někdejší příznivci Svazu české mládeže přetvářeli v nástroje poúnorové „očisty“ škol a dřívější odpůrci svazu naopak v protagonisty studentských „odbojových“ organizací i jaká naivita, dilemata a rizika provázely občas toto tříbení. and At three levels (state-wide, regional, and the class of one school) this article examines how political disputes in post-Second World War Czechoslovakia entered the lives of secondary-school students. According to the author, a substantial number of publicly active secondary-school students in 1946–48 refused to be part of the united Czech Youth Organization (Svaz české mládeže), which worked closely with the Czechoslovak Communist Party (CPCz), and sought instead to establish a separate Organization of Secondary-school Students (Svaz středoškolského studentstva). Despite clear support from the Czechoslovak National Social Party and the Czechoslovak Populist Party, the attempts to legalize the new association of secondary-school students before the Communist takeover in late February 1948 were unsuccessful. In the region of west Bohemia, moreover, the attempts at emancipation of secondary-school organizations were intensified by students’ sympathies for west European and American culture and by their widespread respect for the US Army, which had liberated west Bohemia towards the end of the Second World War. In Pilsen therefore an independent Regional Secondary-school Council (Krajská středoškolská rada) had emerged already in late 1945 and early 1946. It eventually began to publish its own pro-Western periodical, Studentský hlasatel (The Students’ Herald), which was distributed to other regions as well. After the Communist takeover, Pilsen secondary-school students clamoured for several protest demonstrations and tended to favour the establishment of ‘resistance’ organizations right at their schools. Using the example of one ‘underground’ group formed at a Pilsen business academy, the article demonstrates the way in which erstwhile adherents of the Czech Youth Organization became an instrument for the post-takeover ‘purges’ of schools, and shows how former opponents of the organization, by contrast, became joined student ‘resistance’ organizations and also how naivety, dilemmas, and risks sometimes accompanied this crystallization.
Podle recenzentky kniha přináší spoustu poznatků o organizování pomoci uprchlíkům před nacismem v předválečném Československu, přibližuje fungování a atmosféru uprchlických táborů a působivě seznamuje s řadou konkrétních lidských osudů. Chybí jí však snaha o celistvou interpretaci, zevšeobecňující závěry a také komparativní záběr. Významně narušuje mýtus první republiky jako bezpečného přístavu pro uprchlíky, přitom však nekompromisní kritikou státních restrickí bezděčně vytváří opačný mýtus, který by byl nepochybně relativizován srovnáním s poměry v dalších evropských zemích ve třicátých letech. and This work, according to the reviewer, provides a great deal of information about the organizing of aid to refugees of Nazism in pre-war Czechoslovakia. It also describes the operation and atmosphere of the refugee camps and movingly acquaints the reader with a number of actual life stories. It fails, however, to provide a unified interpretation, general conclusions, or a comparative picture. Importantly, it debunks the myth that the First Republic of Czechoslovakia was a haven for refugees. With its uncompromising criticism of the restrictions implemented by the Czechoslovak state, however, the work unconsciously creates a contrary myth, and would undoubtedly have been more balanced had it also attempted to compare Czechoslovak policy with that in other European countries in the 1930s.