V dobách, kdy v obecném povědomí byl termín dislokace znám jen ve spojení "dislokované zlomeniny kostí" či "dislokace pracovníků nebo celých institucí do vybraných prostor", začal Frntišek Kroupa propagovat ve fyzice a materiálovýcha vědách dislokace, čárové poruchy krystalické struktury. Dislokace, původem z matematiky jako označení singularit kontinua, byly zavedeny ve fyzice krystalů ve třicátých letech minulého století a experimentálně byly prokázány až o dvacet let později., Václav Paidar., and Obsahuje bibliografii
Získat Nobelovu cenu je událost, která změní život. Bod zlomu. Mnoho lidí chce vědět, jak toho laureát dosáhl, a také se po něm žádá, aby dodal svůj životopis. To všechno a události provázející udělení Nobelovy ceny způsobí, že se každý z nás zamyslí nad svým životem, zavzpomíná a pokusí se vystihnout všechny události, které ho dovedly až do přítomnosti., George F. Smoot ; přeložil Ivan Gregora., and přeloženo z angličtiny
V esejisticky pojaté reflexi si autor nejprve všímá některých inspiračních zdrojů a interpretačních rámců Sukovy knihy, které ho přivádějí k zamyšlení nad tématem absurdity socialistického světa jako konstituentu Havlovy dramatické tvorby i disidentské činnosti. V kostce řečeno, podle autora namísto absurdního divadla šedesátých let nastoupila antipolitika let takzvané normalizace. Charakterizuje poté antipolitiku jako konstrukci morálního světa v distanci vůči danému politickému řádu, poukazuje na její hlavní rysy a rozebírá její smysl na základě známého Havlova eseje Moc bezmocných. Sukovu knihu autor vnímá jako příběh o tom, jak se disidentské slovo stalo politickou mocí. Jiří Suk podle něj potvrzuje, že je nejlepším historikem havlovského disentu a konce husákovského komunismu. V knize odvedl solidní kus historické práce, opřené o důkladné studium pramenů, nezůstává ale stát u plochého pozitivismu, nýbrž hledá vhodné teoretické rámce pro historickou interpretaci. Výsledkem je pronikavé osvětlení nedávných českých dějin. Sukův důraz na historickou kontinuitu, která dává výkladu sjednocující perspektivu, ale zahlazuje podle autora některé dobové švy a rozpory. Zaprvé je tak opomenuta jistá Havlova distance v dobách disentu vůči západním demokraciím, ba dokonce vůči režimu liberální demokracie. Dále zůstalo podceněno Havlovo zdráhání, když v roce 1989 byla na pořadu dne politizace disentu. A zatřetí nebyl doceněn zlom v konceptu antipolitiky, který znamenala skutečnost, že se Havel stalo politickým vůdcem a v souboji o moc užíval způsobů reálpolitiky., b1_In this essay, the author first considers some of the sources of inspiration and interpretative frameworks of Suk’s book, which have led the author, Znoj, to consider the theme of the absurdity of the Socialist world as a component of Havel’s work as a dramatist and a dissident. In a nutshell, the author argues that the anti-politics of the Normalization period of the 1970s and 1980s took the place of the theatre of the absurd of the 1960s. He then describes anti-politics as the construction of a moral world that maintained a distance from the existing political order, and he points out its main features and analyses the meaning of that distance by considering Havel’s well-known essay, ‘The Power of the Powerless’ (1978). Suk’s book, according to the author, is the story of how the dissident’s word became political power. Suk, he argues, has thus demonstrated that he is the best historian of Havel’s dissidence and the end of the Communist regime led by Husák. This book is a solid historical work based on a thorough examination of the sources, but its author has gone beyond mere positivism; he has developed a suitable theoretical framework for historical interpretation. The result casts a penetrating light on recent Czech history. Suk’s emphasis on historical continuity gives the interpretation a unifying perspective while, according to the author, papering over some of the seams and smoothing out some of the conflicts of the period. First, Suk has omitted Havel’s distancing himself from Western democracies when he was a dissident, even his distancing himself from liberal democracy per se. Second, he has underestimated Havel’s reluctance to politicize the dissident movement when the matter was being hotly debated in 1989., b2_And, third, Suk appears not to have fully appreciated Havel’s sudden change in his conception of ‘anti-politics’, which meant Havel’s becoming a political leader and using the methods of realpolitik in the struggle for power., [autor recenze] Milan Znoj., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize