a1_Německá otázka byla jedním z důležitých problémů francouzské zahraniční politiky po celé období studené války. Existovaly rozdílné názory na to, zda by mělo být umožněno německé znovusjednocení, a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu. Zatímco politici prvních dekád studené války nemuseli tuto otázku bezprostředně řešit, jelikož železná opona přetrvávala, prezident François Mitterrand se na konci osmdesátých let ocitl v situaci, kdy čelil sérii rychlých, dynamických změn. Tento vývoj jej přinutil k změně politické linie a k hledání nových řešení. Georges-Henri Soutou ve své studii ukazuje, jak se Mitterrandovo postavení a přístup postupně měnily v důsledku odlišných vnějších okolností. Francouzský prezident vkládal velkou důvěru do Sovětského svazu a jeho vůdce, Michaila Gorbačova, a v Kremlu opět spatřoval protiváhu proti Spojeným státům i posílenému Německu (čímž zachovával dlouhodobě uplatňovaný koncept „dvojí bezpečnosti“ ve francouzské zahraniční politice). Když se tato strategie ukázala být chybnou a když se perspektiva znovusjednocení Německa na podzim 1989 stávala stále reálnější, musel Mitterrand formulovat nové přístupy k řešení situace. Jeho konečné rozhodnutí umožnit znovusjednocení Německa (nebo přesněji, nestavět se mu veřejně do cesty) přišlo ruku v ruce s rozhodnutím o posílení Evropského společenství tak, aby mohlo integrovat celé Německo do západního bloku. Toto řešení bylo přijatelné i pro kancléře Helmuta Kohla a znovusjednocení tak mohlo proběhnout mnohem rychleji, než Mitterrand původně očekával. Autor nabízí podrobnou analýzu motivace a cílů, které se promítaly do Mitterrandových činů a rozhodnutí., a2_Zároveň ukazuje, že když Mitterrand v řadě případů nedokázal držet krok s událostmi, často k tomu přispívaly nepřesné zprávy, které dostával od svých poradců a od francouzských diplomatů v zahraničí. I přes tento nedostatek informací byl však Mitterrand schopen uvědomit si, co se v Německu děje a jaké jsou možné důsledky těchto událostí, rychleji než například britská premiérka Margaret Thatcherová a další západní politici., and Georges-Henri Soutou.
Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny
a1_Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit. Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně. Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států., a2_To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě., Oliver Bange ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize
Recenze oceňuje, že autor líčí politickou kariéru Rudolfa Berana (1887–1954), od poloviny třicátých let vůdce agrární strany a za druhé republiky předsedy československé vlády, ve vzájemném propojení s osudy jeho strany a že se do hloubky zabývá řadou ožehavých problémů a témat, jimž se historici většinou spíše vyhýbali. Na druhé straně podle něj autor příliš podléhá subjektivnímu pohledu a svým sympatiím vůči Beranovi, přichází s těžko obhájitelným pojetím třetí republiky (1945–1948) jako nedemokratického režimu a se zjevnou zaujatostí líčí poválečný soudní proces s Beranem. and [autor recenze] Petr Anev.
Přemysl Houda sice podle Opekara zpracoval obrovské množství pramenů, přesto ale fenomén folku za takzvané normalizace komplexně nepostihl. Recenzentovi chybí zejména pozornost věnovaná neoficiálnímu šíření hudebních nahrávek. Jednotlivé kapitoly na něj působí spíš jako samostatné studie a nesvědčí jim přetížení poznámkovým aparátem. Přesto je podle něj Houdova práce velmi záslužná, neboť vytěžil z pramenů spoustu poznatků, které uvádí do vzájemné souvislosti i širšího kontextu, a do značné míry osvětluje, jak fungovala folková scéna v dané době. Houdova knížka tak poslouží jako vysoce užitečný zdroj poznání a skvělý materiál k další aplikaci., Although Přemysl Houda, according to the reviewer, has dealt with a vast number of sources, he fails here to capture the phenomenon of Czech folk music in the Normalization period in its full complexity. According to the reviewer, the book fails in particular to consider the illicit (that is, not sanctioned by the State) spread of recorded music. The individual chapters strike the reviewer as somehow being individual essays, and they are overburdened with footnotes. Nevertheless, the reviewer fi nds the work praiseworthy, because Houda has found a lot of information in the sources, which he links together and puts into the broader context. To some extent, moreover, he explains how the folk scene operated in this period. Houda’s book thus serves as a highly useful source of information and superb material for further use., and Aleš Opekar.
a1_Stalinova nóta z 10. března 1952 byla dlouho intenzivně diskutovaným tématem mezi historiky studené války, často dokonce i předmětem sporů. Jádro těchto debat tvořila otázka, zda byl Stalinův návrh adresovaný západním mocnostem umožnit sjednocení Německa výměnou za jeho neutralizaci míněn vážně. Pokud by tomu tak bylo, nesly by Spojené státy, Velká Británie a Francie nemalý díl zodpovědnosti za to, že návrh odmítly a způsobily tak pokračování rozdělení Německa. Peter Ruggenthaler provedl rozsáhlý výzkum v různých sovětských archivech, aby se dopátral prvopočátků nóty a odhalil její skutečný záměr v celkovém kontextu sovětské politiky vůči Německu. Přitom vyvrací některé široce rozšířené mýty ohledně procesu vytváření sovětské zahraniční politiky v posledních letech Stalinova života. Jasně ukazuje, že v německé otázce sovětské politbyro nepřijalo žádné rozhodnutí bez Stalinova souhlasu, a to ani během jeho dlouhých pobytů mimo hlavní město. Rovněž dokazuje, že byť lze počátky Stalinovy nóty hledat v Německé demokratické republice u jejího vůdce Waltera Ulbrichta, východoněmecké vedení nesehrálo při formulaci nóty jako takové žádnou zásadnější úlohu. Autor dochází k závěru, že Stalinova nóta rozhodně nebyla vážně míněným plánem, jak dosáhnout sjednocení a neutralizace Německa, ale naopak poskytovala pohodlnou zástěrku pro začlenění Východního Německa do sovětského bloku. Zatímco Kreml navenek kritizoval remilitarizaci Západního Německa a neochotu Západu ke kompromisům, rozhodl se již dávno před odpovědí západních mocností na svou nótu, že jediným udržitelným kurzem pro NDR je budování socialismu a naprosté začlenění země do východního bloku., a2_Stalinova nóta tedy nemůže být považována za nic více než propagandistický manévr, byť byl s ohledem na oklamání veřejnosti proveden velice zdařile., Peter Ruggenthaler ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
Předmětem studie je zmapování snah o posílení Federálního shromáždění jako nejvyššího československého zákonodárného sboru během takzvané sametové revoluce na konci roku 1989 a vysvětlení příčin jejich nezdaru. Autoři se hlásí k takzvanému novému institucionalismu, který obrací svou pozornost na méně viditelné aktéry a procesy, jako jsou nedeklarované zvyky, hodnoty, procedury a mýty, které si instituce předávají. V komunistickém Československu hrál parlament podružnou roli a také během přelomového roku 1989 se mu klíčové politické diskuse a jednání vyhýbaly, nestal se jevištěm politiky ani arénou měření sil. To se začalo měnit koncem listopadu 1989 po pádu starého komunistického vedení a během změny politického režimu. Autoři vysvětlují principy fungování a politické složení Federálního shromáždění a ukazují, jak se v osobě svého mluvčího Antona Blažeje (1927-2013) začala aktivizovat komunistická většina v něm, která se přihlásila k principům demokracie, plnoprávné roli parlamentu a posléze se stala eventuální překážkou pro zvolení Václava Havla (1936-2011) prezidentem republiky. Vývoj však šel jinudy. Jako nové mocenské centrum se prosadilo Občanské fórum, které získalo rozhodující postavení i ve „vládě národního porozumění“, vytvořené mimo půdu parlamentu a bez účasti poslanců. Parlament se znovu rychle dostal do závislosti na exekutivě a jeho role pak začala růst až na jaře 1990, poté co Občanské fórum v něm získalo svou reprezentaci v procesu kooptací nových poslanců., The aim of this article is to chart out the efforts to strengthen the Federal Assembly as the supreme Czechoslovak legislative body during what became known as the Velvet Revolution beginning in late 1989, and to identify and explain the causes of the failure of these efforts. The authors are advocates of the ‘new institutionalism’, an approach that focuses on the less visible actors and processes, such as implicit customs, values, procedures, and myths, which institutions pass on to each other. In Communist Czechoslovakia, the legislature played a secondary role, and during the watershed year of 1989, the key political debates and negotiations also avoided the legislature; it did not become the stage on which politics were played out, nor even an arena in which to demonstrate who was more powerful. That began to change in late November 1989, after the fall of the old Communist leadership and during the change in political régime. The authors explain the principles of the operation of the Federal Assembly and its political composition, and demonstrate how, in the person of its spokesman, Anton Blažej (1927-2013), the Communist majority began to take action in the Federal Assembly, and came out in favour of the principles of democracy and a fully fledged role for the legislature, and eventually became a possible obstacle to the election of Václav Havel (1936-2011) to the Czechoslovak presidency. Events, however, took a different turn. The Civic Forum became the new centre of power, and achieved the decisive position also in the ‘government of national understanding’, which was formed in the Federal Assembly, but without the participation of the deputies to that legislature. The Federal Assembly again quickly became dependent on the executive, and its role did not begin to grow until the spring of 1990, after the Civic Forum was represented there by co-opting new deputies., and Adéla Gjuričová - Tomáš Zahradníček.
Americký historik se podle recenzentky úspěšně vyhnul riziku stavět svou knihu na půdorysu vymezeném současnými interpretačními spory o takzvanou sametovou revoluci a místo toho spojil poctivý archivní výzkum s přístupy takzvané nové kulturní historie. Ve své knize hledá již zastřený obsah ideálů listopadu 1989, jež se zhmotňovaly v tehdejších politických heslech a prohlášeních, analyzuje „revoluční“ pravidla dialogu a věnuje pozornost motivu nenásilí, v němž spatřuje originální rys východoevropských demokratických revolucí. Ukazuje mnohem vyváženější a diferencovanější obraz dobového smýšlení a vztahů mezi elitami a veřejností, než je obvyklé, a ve své knize nabízí zásadní alternativu vůči většině dosavadní literatury o roce 1989. and [autor recenze] Adéla Gjuričová.
Kniha Náměstí Krasnoarmějců 2 je monografickým završením badatelského projektu zaměřeného na dějiny takzvané normalizace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který ustavili studenti a doktorandi této instituce na sklonku předchozího desetiletí. Podle recenzenta zde autoři přicházejí se závěry, které překračují hranice vymezené výzkumným polem dějin vysokých po roce 1968, a využili je pro sepsání případové studie otevírající novou perspektivu ve výzkumu sociálních dějin státního socialismu v Československu. Jedná se o mikrohistorii „obnovování pořádku“ po porážce pražského jara, rozvinutou do obecnějších úvah o povaze vládnutí v Československu sedmdesátých osmdesátých let minulého století. Předložená analýza „normalizační“ ideologie, průběhu čistek a podoby postupně zaváděných mechanismů kontroly a dohledu tak představuje zásadní příspěvek k poznání mocenských vztahů v tehdejší společnosti. Svazek S minulostí zúčtujeme přináší edici dvou rozsáhlých klíčových dokumentů k dějinám „normalizace“ na fakultě – „Analýzy FF UK“ z roku 1970, jejímž účelem bylo shrnout „konsolidaci“ fakulty, a „Rehabilitační zprávy“, jež rekapitulovala činnost fakultní rehabilitační komise fungující v letech 1989 až 1992. and [autor recenze] Vítězslav Sommer.