Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Recenzent srovnává dvě téměř současně vydané encyklopedické publikace klíčových pojmů, jež se vztahují k dějinám každodennosti českých zemí v éře lidové demokracie, respektive socialismu. Průšova Abeceda má populární ráz, sleduje především osvětový účel a chce své čtenáře pobavit, čemuž odpovídá nesystematický výběr a uspořádání hesel (včetně slangových a argotových výrazů), jejich stručné komentáře bez uvedení informačních zdrojů a zařazení četných dobových vtipů. Naproti tomu Francův a Knapíkův Průvodce je reprezentativním slovníkem k dějinám české každodennosti mezi únorem 1948 a pražským jarem 1968, který vychází ze solidního metodologického základu a na němž kromě obou editorů a zároveň hlavních autorů spolupracovaly čtyři desítky dalších odborníků. V sedmi tematických okruzích obsahuje téměř dva a půl tisíce hesel, opatřených důkladným seznamem pramenů a literatury, jejichž zpracování většinou vyžadovalo primární výzkum. Dvoudílný slovník je uveden obsáhlou studií a recenzent jej hodnotí jako jednu z nejdůležitějších historických publikací k českým poválečným dějinám., The reviewer compares two encyclopaedias, published almost simultaneously, of key terms in the history of everyday life in the Bohemian Lands (Bohemia, Moravia, and Silesia) in the period of the ‘people’s democracy’ or Socialism. Průša’s one-volume encyclopaedia, taking a popular approach, aims mainly to educate the reader, while being amusing, which is reflected in the unsystematic selection and arrangement of the entries (including the use of slang), brief commentary without citing sources, and the inclusion of numerous jokes from the period. By contrast, Franc and Knapík’s ‘guide’ is a proper encyclopaedia on the history of everyday Czech life in the period from the Communist take-over of 1948 to the Prague Spring of 1968. Based on solid methodology, it contains contributions from the editors (who are also the main authors) and about forty other experts. It contains almost 2,500 entries, arranged in seven thematic sections, based mostly on primary-source research, with a comprehensive list of primary and secondary sources. The two-volume encyclopaedia is introduced by a long article. The reviewer considers this publication to be one of the most important books on post-war Czech history., and [autor recenze] Jakub Rákosník.
a1_Autor v této stati zkoumá mentální a sociální předpoklady komunistické diktatury v Československu, a to konkrétně na fenoménu poválečné očisty pohraničí. Dovozuje přitom tezi, že v českém prostředí se mechanismus očisty nezrodil jako produkt komunistické diktatury, ale naopak že se tato diktatura etablovala mimo jiné díky poptávce společnosti nasycené touhou po očistě. Charakterizuje obecně princip očisty a podmínky, jež ji vyvolávají v život, a poté konkretizuje její formy, zacílení, metody, legitimizační strategie a proměny v poválečném českém pohraničí. Tvrdí přitom, že se očista jako způsob politické praxe tehdy neuplatňovala přičiněním komunistické strany proti vůli ostatních politických subjektů, ale že jednalo naopak o integrující vazbu poválečné politické scény. Hlavní prostor autor věnuje analýze dobového diskurzu očisty, aby na vybraných příkladech ukázal, jak zasahovala různé etnické a sociální skupiny, od Němců a Maďarů přes osoby s nejasnou etnickou identitou, další národnostní menšiny či reemigranty po údajné kolaborantské, germanofilské a asociální živly. Cílem navrhovaných a většinou také realizovaných opatření tohoto druhu bylo vytvořit (především etnicky) homogenní společenství, zbavit se tak údajných vnitřních nepřátel a zabezpečit státní hranice proti nepřátelům vnějším. Přitom platilo, že očistné záměry si již před únorem 1948 vynucovaly účelové změny či přímo porušování právního řádu., a2_Rétorika a legitimizace očisty po tomto mezníku se podle autora nijak radikálně nezměnily a metody očisty aplikované v první polovině padesátých let proti dalším sociálním kategoriím se v lecčem vrátily ke vzorům uplatňovaným v prvních letech po válce vůči německému obyvatelstvu a údajným provinilcům proti národní cti., and Matěj Spurný.