Avaskulární osteonekróza je závažným onemocněním převážně středního věku. Je definována jako odumření buněk kosti a kostní dřeně s následným kolapsem kosti. V pozadí tohoto procesu stojí porucha krevního zásobení subchondrální kosti. V klinické praxi je rozvoj netraumatické osteonekrózy asociován s celou řadou stavů, mezi něž patří také systémové podávání glukokortikoidů. Patogeneze kortikoidy navozené osteonekrózy zatím není zcela objasněna. Na základě experimentálních výsledků se zdá, že významnou roli hrají změny lipidového metabolismu, alterace hemokoagulačních, fibrinolytických a mikrocirkulačních poměrů či přímé ovlivnění buněk kosti. Podkladem změn je nejspíše ovlivnění genové transkripce kortikoidy na lokální úrovni. Jednoznačná kauzalita mezi podáním kortikoidu a následnou osteonekrózou v humánní medicíně zatím prokázána nebyla a ani být nemohla. Důvodem je fakt, že samotná onemocnění, pro která jsou glukokortikody podávány, mohou být predispozicí k osteonekróze. Asociace mezi podáváním steroidů a výskytem osteonekrózy je však vysoká, a to zejména v případě mnohočetné osteonekrózy (až 91 %). Osteonekrózou jsou více ohroženi ti nemocní, kteří jsou léčeni intravenózními pulzy metylprednisolonu a kterým je na počátku léčby podávána vysoká iniciální denní dávka perorálního kortikoidu. Výše kumulativní nebo průměrné denní udržovací dávky hraje pravděpodobně menší roli. Osteonekróza je postupný proces, který se rozvíjí několik měsíců až let asymptomaticky. Díky moderním zobrazovacím metodám (magnetická rezonance) lze časná stadia osteonekrózy diagnostikovat již za dva až tři měsíce po začátku expozice kortikoidům. V počátečních fázích nekrotického procesu probíhají reparativní děje a proces může být reverzibilní. Pokud stav progreduje, dochází postupně ke kolapsu kosti a proces se stává nevratným. Pro další prognózu je tedy stěžejní detekovat onemocnění v časném, reparabilním, většinou asymptomatickém stadiu. Vzácnějším, ale svou závažností významným fenoménem je multifokální osteonekróza, které autoři věnují zvláštní pozornost. Celá problematika mnohočetné a s glukokortikoidy asociované osteonekrózy je pak dokumentována dvěma kazuistikami., Simona Skácelová, Kateřina Jarošová, Jiří Vencovský, Jindřiška Gatterová, Hana Vondřichová, Helena Štěňhová, and Lit.: 46
Objective: A prospective study was performed to determine the relation between plasma N-terminal pro brain natriuretic peptide (NT-proBNP) levels and short- and long-term mortality in patients with acute heart failure (AHF). Settings: 1st Department of Medicine, Institute of Clinical Biochemistry and Diagnostics, Institute of Clinical Immunology and Allergology, Charles University Prague, Medical Faculty and Faculty Hospital Hradec Králové. Methods: NT-proBNP levels were measured at time of admission in 92 consecutive patients with AHF. Results: During one-year follow-up, 32 patients died. Mean levels of NT-proBNP were signifi cantly lower among the survivors (NT-proBNP: 7 855.4 ± 9 919.9 ng/l, vs.15 470.6 ± 11 273.1, p < 0.001). Hazard ratio (HR) for death from any cause for the patients with NT-proBNP levels above median as compared with those with NT-proBNP below median was 2.91 (0.84–10.10) for 7-day, 3.58 (1.17–11.1) for 28-day, and 3.76 (1.49–9.55): for 1-year mortality. Conclusions: NT-proBNP levels are elevated in acute heart failure, NT-proBNP is also the marker of short- and long-term mortality in acute decompensated heart failure patients, and provides prognostic information above and beyond that provided by conventional cardiovascular risk factors., Cíl studie: Posoudit vztah mezi plazmatickou hladinou N-terminálního mozkového natriuretického peptidu (NT-proBNP) a parametry krátko- i dlouhodobé mortality pacientů s akutním srdečním selháním. Název a sídlo pracoviště: 1. interní klinika, Ústav klinické biochemie a diagnostiky, Ústav imunologie a alergologie, Lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice, Hradec Králové. Materiál a metody: V souboru 92 pacientů s akutním srdečním selháním byla změřena hladina NT-proBNP ze vzorku krve odebraného v době přijetí. Parametry krátko- i dlouhodobé mortality byly stanoveny z dat z následného jednoročního sledování vyšetřovaného souboru. Výsledky: V průběhu sledování klinického stavu do konce prvního roku 32 pacientů zemřelo. Průměrná hladina NT-proBNP byla u přeživších pacientů významně nižší (NT-proBNP: 7 855,4 ± 9 919,9 ng/l, vs 15 470,6 ± 11 273,1, p < 0,001). Hazard ratio (HR) pro úmrtí z jakékoliv příčiny u pacientů nad medián bylo 2,91 (0,84–10,10) pro 7denní, 3,58 (1,17–11,1) pro 28denní a 3,76 (1,49–9,55) pro jednoroční mortalitu. Závěr: Hladina NT-proBNP je významně zvýšena u pacientů s akutním srdečním selháním. Analýza ukázala, že hladiny NT-proBNP jsou u pacientů s akutním srdečním selháním ukazatelem krátko- i dlouhodobé mortality., Pudil Radek, Tichý M., Andrýs C., Bláha V., Vojáček J., and Lit.: 22
Červencové číslo Clinical Chemistry (2008) přineslo v sekci Clinical case studies dvě kazuistiky z oblasti tyreoidální laboratorní diagnostiky [1, 2]. První z nich je od jihoafrických autorů (University of Cape Town) a pojednává o nálezu zvýšeného volného tyroxinu u eutyreoidní pacientky. Ve druhé kazuistice čtveřice autorů z Harvardské lékařské fakulty a Dětské nemocnice v Bostonu (Maryland, USA) popisuje zvýšené koncentrace celkového tyroxinu a trijodtyroninu při normálním TSH u mladistvé pacientky se strumou. Oba články doprovodili svými obsáhlými komentáři biochemik Larry J. Kricka (University of Pennsylvania, Philadelphia, USA) a endokrinolog Kenneth D. Burman (Georgetown University, Washington, USA). Kazuistiky i oba komentáře dokládají těsnou souvislost analytické a postanalytické fáze laboratorního cyklu a zásadní význam podrobného kvalifi kovaného pohledu na laboratorní výsledky včetně nutnosti okamžitého řešení zjištěných rozporů. V článku je krátký výtah z těchto článků., Section Clinical Case Studies in July issue of Clinical Chemistry (2008) brought two cases from the sphere of thyroid laboratory diagnostics [1, 2]. The fi rst one by South African authors (University of Cape Town) deals with elevated free thyroxine levels found in an euthyroid woman. Second case described by authors from Harvard Medical School and Children´s Hospital in Boston (MA, USA) discuss discrepancy between normal TSH and higher both total thyroxine and total triiodothyronine found in a girl patient with goiter. Both articles are widely commented by the biochemist Larry J. Kricka (Univ. of Pennsylvania, Philadelphia, PA), and the endocrinologist Kenneth D. Burman (Georgetown Univ., Washington, DC). Clinical cases and commentaries as well performs evidence for the tight connection between analytical and postanalytical phases of laboratory cycle, and a crucial importance of detailed and competent insight into laboratory results including immediate solution of all disagreements discovered. Here we bring a short digest from these articles., Schneiderka Petr, and Lit.: 2
Trastuzumab is a humanized monoclonal antibody directed against the HER-2 receptor. Trastuzumab-based therapy significantly improves response rate (RR), time to progression (TTP) and overall survival (OS) for women with HER-2 positive metastatic breast cancer. Despite its initial efficacy, acquired resistance to trastuzumab develops in a majority of patients with MBC, and a large subset never responds, demonstrating primary resistance. The purpose of this retrospective study was to determine prognostic factors applicable to clinical practice. METHODS: We enrolled 112 women with metastatic breast cancer, who started the trastuzumab-based therapy at Masaryk Memorial Cancer Institute until January 2007. Clinical and laboratory factors, such as: patients conditions, character ofmetastatic spread, histology, estrogen, progesterone and Her-2 receptor status, Her-2/neu gene amplification, and serum tumor markers CEA, CA 15-3 and extracellular domain of Her-2 receptor (S-HER-2 ECD) were monitored. The association of all factors to response to therapy, time to progression (TTP) and overall survival (OS) was assessed. RESULTS: In 95% patients, the trastuzumab was combined with cytostatics (83% taxanes), 88,4% of patients started the trastuzumab as the first or second-line anticancer treatment. The median TTP was 284 days (9,3 months) and the median OS was 612 days (20,1 months) for all patients, RR was 54,5%. The highest RR was associated with the first-line treatment (p<0.0001) and with HER-2 gene/Chromosome 17 ratio > 2,2 (p=0,0092). Eleven patients (9,8%) discontinued the treatment because of toxicity, 7 patients did it as a result of cardiotoxicity (6,2%). CNS metastases occurred in 31 patients (27,7%). The S-HER-2 ECD was the most frequently elevated serum marker at the time of the treatment initialization (72,5%) and at the time of the progression (55,9%). Cox regression analysis identified S-HER-2 ECD levels at the beginning and between day 90 and 130 of the trastuzumab therapy as the best predictors of TTP. On the other hand the best predictor of OS was level of CEA before the treatment started and level of S-HER-2 ECD between day 90 and 130 of the trastuzumab therapy. CONCLUSIONS: We confirmed that the only one predictive marker for response to trastuzumab therapy is a proof of HER-2 tumor positivity.The highest prevalence of S-HER-2 ECD positivity among serum tumor markers and the strong association between initial and subsequent S-HER-2 ECD serum concentrations and time to progression and overall survival make the S-HER-2 ECD the most significant prognostic marker., Svoboda Marek, Grell Peter, Šimíčková Marta, Fabian Pavel, Petráková Katarína, Palácpvá Markéta, Macková Dagmar, Trojanec Radek, Hajdúch Marián, Pavlík Tomáš, Nenutil Rudolf, Vyzula Rostislav, and Lit.: 37