Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845–1892) byl zakládajícím ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v 19. století patřil k průkopníkům vědecky fundovaného orientalismu. Strávil v Egyptě několik let studiem islámské architektury a po návratu do Evropy se stal uznávaným specialistou na orientální stavby i umělecké řemeslo. V roce 1873 byl podle jeho projektu zbudován egyptský pavilon na světové výstavě ve Vídni. Edice představuje fragmenty jeho odeslané osobní i pracovní korespondence, které jsou rozptýleny v různých českých i rakouských archivech. Obsáhlý konvolut chová Wienbibliothek im Rathaus. Dopisy historiku umění Rudolfovi Eitelbergerovi a malíři Bernhardu Fiedlerovi se týkají přípravy historické výstavy islámské architektury, kterou Schmoranz organizoval v roce 1876. Velmi pozoruhodný je dopis architektu Andreasi Streitovi, který informuje o zákulisním dění při volbě výboru pro přípravu slavnostního průvodu k stříbrné svatbě rakouského panovnického páru v roce 1879 a o tenzích mezi vídeňskými umělci, které tuto volbu provázely. Z korespondence uložené v českých archivech jsou do edice zařazeny dopisy z fondu Národního muzea adresované architektu Josefu Schulzovi a Vojtěchu Náprstkovi, v nichž Schmoranz píše o svém pobytu v Káhiře. Schulzova pozůstalost obsahuje ještě další Schmoranzovy listy, z nichž se dozvídáme podrobnosti o přípravě expozice islámské architektury a o Schulzově snaze výstavu reprízovat v Praze. V dalších dopisech Schmoranz referuje o svých aktivitách při pořádání rakouské expozice na světové výstavě v Paříži nebo pražskému kolegovi doporučuje vídeňské řemeslníky. V Památníku národního písemnictví se mj. zachoval Schmoranzův dopis K. B. Mádlovi vztahující se k jeho roli ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze. and František Schmoranz Jr. (1845–1892), an Austrian architect of Czech origin, was the founding director of the School of Applied Arts in Prague and one of the pioneers of scientifically based Orientalism in the 19th century. He spent several years studying Islamic architecture in Egypt, and upon his return to Europe became a recognised specialist in Oriental buildings and arts and crafts. In 1873, he designed the Egyptian pavilion for the Vienna World’s Fair. This issue presents fragments of both work-related and personal letters that he wrote, which are scattered around various Czech and Austrian archives. A large collection of papers is held by the Wienbibliothek im Rathaus. The letters addressed to the art historian Rudolf Eitelberger and the painter Bernhard Fiedler relate to the preparation of a historical exhibition of Islamic architecture that Schmoranz organised in 1876. A particularly fascinating letter is that sent to the architect Andreas Streit, informing him of goings-on behind the scenes during the election of a committee overseeing the ceremonial parade for the silver wedding of the Austrian royal couple in 1879, and of the tensions between Viennese artists that accompanied the election. From the correspondence stored in Czech archives, the issue includes letters from the National Museum’s collection addressed to the architect Josef Schulz and Vojtěch Náprstek, in which Schmoranz writes about his stay in Cairo. Schulz’s estate contains other of Schmoranz’s papers, from which we learn details of the preparation of an exhibition of Islamic architecture and Schulz’s efforts to reprise the exhibition in Prague. In other letters Schmoranz reports on his activities during the organisation of the Austrian exhibition at the Exposition Universelle in Paris, and recommends Viennese craftsmen to a colleague in Prague. Along with other material, Schmoranz’s letter to Karel Boromejský Mádl regarding the latter’s role as director of the School of Applied Arts in Prague has been preserved at the Museum of Czech Literature.
Oba historici, tentokrát jako pamětníci, si kladou otázku, které se dotkl Petr Pithart ve své memoárové knize Devětaosmdesátý (Praha, Academia 2009): co se dalo udělat, aby se na konci roku 1989 v Československu zabránilo svévolnému ničení a rozkrádání materiálů Státní bezpečnosti a jiných archivních dokumentů? Zpochybňují přitom Pithartovo konstatování, že tento stav byl důsledkem daných společenských poměrů a že nebylo možné jej zásadně ovlivnit. Řešení podle jejich přesvědčení nabízela Historická komise Občanského fóra, jejímiž členy sami byli a jejíž koncepční návrhy na zabezpečení a uchování archivních dokumentů i další aktivity z prosince 1989 a ledna 1990 připomínají. Zamýšlejí se také nad tím, proč tyto návrhy nebyly v Koordinačním centru Občanského fóra vyslyšeny., In this contribution, the authors, both historians, but this time as eye-witnesses, ask the question that Petr Pithart touched upon in his memoirs, Devětaosmdesátý (Eighty-nine; 2009): What could have been done to prevent the widespread destruction and theft of secret-police files and other archive records in Czechoslovakia in late 1989? The authors cast doubt on Pithart’s claim that this state of affairs was a result of the situation in society and that it was impossible to influence it in any fundamental way. The solution, the authors believe, was offered by the Historical Commission of the Civic Forum, of which they were members, whose draft proposals for the security and preservation of archive records, as well as other work from December 1989 and January 1990, they discuss here. They also discuss why these proposals were not given a fair hearing in the Coordinating Centre of the Civic Forum., and Diskuse
"Was für eine Bekanntschaft hatten Sie mit dem Jäger?" "Durch weiβe Kleidung, die ich für ihn wusch!" (Suchen und Interpretierung der sexuellen Delikte in Třeboň).