Pískovcová socha. Nahý Marsyas, lví (?) kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. V antice byl Marsyovým nástrojem aulos (píšťala), nikdy ne syrinx, on sám byl nejčastěji zobrazován jako člověk. Jako člověk s píšťalou se také Marsyás objevuje v renesančním umění, i když později převládne jeho polozvířecí podoba (srov Wyss 1996). Antická socha, kterou Mandík v Kroměříži napodobil, je dnes v pařížském Louvru (srov. Exemplum: le Petit Faun). Mandík se mohl držet například Perrierovy rytiny (Perrier 1638, tab. 47), na níž je však postava označena pouze obecně jako Faun.
Pískovcová socha na soklu: nahý mladík stojí na pravé noze (u nohy pahýl kmene stromu), levá noha v kontrapostu mírně pokrčená. Levá paže podél těla, pravice ohnutá v předloktí, v ruce držel píšťalu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Míséna" vytvořil podle dnes ztracené římské sochy podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr., která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977, č. 23). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 50). V De Rossiho albu je rytina sochy doplněna nápisem na soklu, z něhož vyplývá, že byla považována za zobrazení vítěze v soutěži ve hře na flétnu. Ať už však zobrazovala kohokoli, nebyl to válečník, je totiž zobrazen zcela nahý (Mandík jeho genitálie zakryl) a ani u nohou nemá žádné válečné atributy. Určitě to nebyla vhodná volba pro zobrazení Míséna, hrdinného trubače v Aeneově vojsku, jeho nástrojem nebyla píšťala (tibicen), ale vojenská polnice (aes: Verg. Aen. 3, 240 a 6, 165; tuba: 6, 233). Navíc ve své osudové hudební soutěži Mísénus prohrál a potupně zahynul, z čehož vyplývá, že Mandík, nebo jeho rádce, Vergiliovu Aeneidu nečetl příliš pozorně.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.
Olej na plátně (81 x 70 cm): Faun drží na ramenou malého Bakcha (věnec), který pije z číše. Okolo tančí malí Fauni (kozí nohy) a putti. Nalevo nahá žena s číší a Faun hrající na píšťalu. Napravo dva páry objímajících se Bakchantek a Faunů, v rohu dole čurající putto stojí na sedícím kozlu, zazadu ho podepírá další putto (věnec).. Výjev je zasazen na kraj jeskyně v lese., Togner 1999#, s. 330.331, č. 335, and Obraz byl koupen před rokem 1675 od malíře ve Vídni.
Olej na plátně (102 x 125 cm): nahý Merkur sedí, za zády drží meč a hraje na flétnu, čímž uspal nahého Arga sedícího vedle něj s hlavou položenou na paži a zavřenýma očima. Za Argem Jupiterova milenka Íó proměněná v krávu, kterou měl na rozkaz Junony hlídat. Skupina je umístěna do krajiny pod strom., Togner 1999#, s. 107, č. 75, and Argus je variace na zobrazení Junonina strážce na Rubensových obrazech v Madridu a v Drážďanech.
Olej na plátně (153 x 222 cm): ve středu obrazu je nahoře socha sedící Diany na vysokém soklu, před ním je oltář s hořícím ohněm, za ohněm soška jelena. U oltáře je kněžka Diany (bílý šat přetažený přes hlavu, za oltářem ženy, jedna s flétnou. Před oltářem klečí žena s jelínkem, vedle ní dítě. V popředí vlevo muž přivádí jelena a napravo dvě ženy se psy. and Togner 1999#, s. 303-304, č.303