Bronzový reliéf: nahá Ariadna spí na posteli, vedle dříme Amor, luk na klíně, toulec u nohou. Zprava přistupuje nahý Bacchus a odhaluje závěs nad postelí, za ním nahý satyr s pochodní. and Když Ariadnu Théseus opustil na Naxu, ujal se jí Bakchus, ale Ovidius (met. 8, 761n) a Hyginus (43) neuvádějí, jak k tomu došlo. O tom, že se Bakchus u spící Ariadny objevil v čele divokého průvodu Satyrů a bacchantek se píše v Catullově básni (64, 249-253), Filostratos popisuje obraz na toto téma, přičemž zdůrazňuje, že se se bakchický průvod ztišil, aby dívku nevzbudil. Filostratův popis spící Ariadny odpovídá Vriesovu podání (hlava zvrácená dozadu, odhalená hruď a podpaží). Formální inspirací pro zobrazení Ariadny byla slavná antická socha spící Ariadny z vatikánských sbírek. Vriesovi ji mohl zprostředkovat Giambologna svojí spící Nymfou, podle níž zhotovil bronzovou sošku Antonio Susini (Spící Nymfa, circa 1575, Vídeň), jež byla součástí pražských sbírek císaře Rudolfa II.
Tepané stříbro (17, 5 x 19 cm): Syrinx (plášť, toulec přes rameno) prchá se zdviženýma rukama před nahým Pánem (rohy, vousy, kozí nohy, ztopořený pohlavní úd), který je zobrazen vlevo. Vpravo nahý vousatý říční bůh s vázou, z níž vytéká voda, za ním nahé Nymfy, které se oblékají. Nad Pánem letí Amor s lukem a šípem v rukou. Za Pánem na obzoru náměstí v Salcburku, vlevo nahoře vodní mlýn a nad ním antické ruiny. Výjev je zasazen do horské krajiny s vodopádem., Fučíková 1997#, II/9., and Vianen dorazil 1. června 1603 do Prahy, kde byl jmenován dvorním zlatníkem císaře Rudolfa II. Antické stavby za vodním mlýnem jsou ruiny na Quirinalu v Římě, patrně odvozeno z grafického listu Etienna du Péraca (Pérac 1575, obr. 31). Věž je pravá strana zdi chrámu Sarapida s fragmentem tympanonu.
Mědiryt (24, 7 x 26 cm): Venuše (nahá, pás pod ňadry) stojí na oblaku s pravou rukou nataženou před sebe, u jejích nohou klečí Amor (toulec) a střílí dolů šíp z luku směrem, kterým Venuše ukazuje. Napravo nad oblakem hlava Amora se šípem v ruce, dole hlava foukajícího Zefyra. Nalevo nahoře párek holubic v letu., Strech 1998#., and Sprangerova kresba z první poloviny 18tých let 16. století, podle které rytina vznikla, je dnes v Paříži (zrcadlově obrácená). Jednalo se patrně o návrh na nástěnnou malbu podobné Merkurovi a Athéně na Pražském hradě (okolo 1585). Rytina je součást série antických božstev podle Sprangera (další je Minerva od Panderena a Juno od Pietera de Jode I), kterou vydal Clemens De Jonghe (1624-1679).
Mědirytina (35 x 25 cm): polonahá Venuše sestoupila z vozu, jehož kolo je nalevo, vztyčenou rukou hrozí Amorov, který stojí s lukem v ruce. Před Amorem dřepí dva amoretti, jeden se šípem, druhý s holubicí, u toulce položeného na zemi další holubice. Výjev je zasazen do lesa., Kaufmann 1988#, 7.53., and Rytina podle ztraceného obrazu Josefa Heintze staršího, který byl patrně v Rudolfově sbírce v Praze.
Kresba: nahá Venuše (plášť omotaný okolo obou paží, cíp zakrývá klín, náramek na noze) a Amor (luk a toulec) stojí na břehu moře, na hladině vůz s Neptunem (trojzubec)., Kaufmann 1988#, 20.10., and Kresba (patrně kopie Sprangerovy kresby, další je v Budapešti, Szépmüvészeti Múzeum inv. n. 58.212) ) je jediným dokladem o ztraceném obraze, který byl součástí pražské sbírky Rudolfa II.
Divadelní rekvizity: luk s tětivou a toulec s šípy zavěšený na dracounu (zlacený kašírovaný papír), dracoun). Toulec má tvar rozpůleného válce. and Vlnas 2001#, 97 č. I/2.97
Freska v oválném rámu, umístěném po straně výjevu s Hostinou antických bohů. Stojící žena, drží žezlo, vedle ní mal Amor, toulec, drží luk a šíp. and Poche 1977#, s. 318-319.
Kresba (24, 3 x 17, 3 cm): nahá Venuše sedí a češe si dlouhé vlasy, vedle ní stojí Amor s miskou, u jeho nohy toulec a luk., Fučíková 1997#, I/165., Fusenig 2010#, č. 71 s. 205., and Přípravná kresba pro obraz, dnes ztracený.
Nástěnná malba al secco: Meleagros (antická zbroj s přilbou s chocholem) přináší na podnosu kančí hlavu sedící Atalantě se šípem v ruce. Mezi nimi sedí na zemi Amor (toulec, luk). Výjev je zasazen do přírodního rámce, v popředí štít, kopí a bezhlavé tělo kalydónského kance., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and V odborné literatuře je téma nesprávně určeno jako "Herkules nesoucí Erymantského kance" (Knoflíček 1999). Výjev zobrazuje Meleagra předávajícího Atalantě hlavu kalydónského kance, Tuvora se držel ikonografického typu, který vznikl v ilustracích k Ovidiovým Proměnám již v 16. století a v následujích stoletích byl jenom nepatrně obměňován (e.g. Métamorphoses 1770, 86r). Amor jako symbolické vyjádření Meleagrova milostného vzplanutí se objevuje již na Rubensově obrazu z doby kolem roku 1635 (Mnichov).