Novorenesanční budova nádraží, se sochařskou výzdobou v průčelí. Na attice alegorické sousoší: uprostřed okřídlená žena s ozubeným kolem v pravé ruce, stojí na globu, v pozdvižené levici oheň (?) (alegorie vítězství průmyslu), po její pravici vousatý muž na mořském koni, na hlavě vavřínový věnec, v ruce trojzubec (Neptun); po levici druhý vousatý muž (Jupiter) sedící na trojhlavém Gryfovi, na hlavě korunu, v pravé ruce žezlo, v levé krátké žezlo s orlem. and Déry 1991, s. 39.
Uprostřed vstupního křídla ve 2. patře zámku (nad průjezdem) v tzv. Paarovském pokoji, malovaná výzdoba s mytologickým námětem doplněná portréty majitelů v podobě antických božstev. Josef Ignác Paar jako Neptun, Marie Ant. Frant. z Valdštejna jako Venuše. (autor Ondřej Kubíček, Kubietzky), Tři obrazy Námluvy Neptunovy (členové rodiny Paarů). and Samek 1994#, s. 300-302.
Nástropní freska ve štukovém rámu (silně poškozená). Figurální scéna v oblacích, ústřední postavou je Psyché s Amorem, kteří jsou přijímáni na Olympu před shromážděnými Olympany., Bělohlávek 1985#, 51-52., Vlček 2001#, 202., Ryšavý 2005#., and Některé z postav i kompozici malíř téměř doslovně převzal (např. Psyché s Amorem, Juno) z nástropní malby Raffaela v Loggii Psyché ve vile Farnesina v Římě.
Kresba perem (36, 8 x 51, 2 cm): vpravo sedí Herkules opřený o kyj, nad ním je Atlás se globem na ramenou. Postava vpravo dole, ke které se sklání Herkules byla interpretována jak Marsyás, ale pravděpodobnější výklad je, že se jedná o Prométhea, kterého vysvobodil Herkules (s Marsyou Herkules nebyl nikdy spojován). Mezi Prométheem a Herkulem leží na zemi nádoby. Nalevo od Herkula ja Faunka s nádobou a zvracející Faun. Ve středu obrazu je zdálky vidět shromáždění bohů s Jupiterem a Juno, nad nimi putti. Na levé straně obrazu stojí Minerva (přilba, kopí), vedle ní bohyně s miskou. V levém dolním rohu Pandóra s nádobou, ruku drží na jejím víku., Fučíková 1997#, I/184, and Ženská postava v levém dolním rohu, která drží ruku na víku, nemůže být nikdo jiný než Pandóra. Na protější straně jsou postavy, které s mýtem o Pandóře a Prométheovi těsně souvisejí - Prométheův bratr Atlás, Herkules a patrně i Prométheus. Na mýtus o Pandóře ukazuje i prominentní postava na levé straně, Minerva, která byla Jupiterem pověřena, aby Pandóru vybavila vším potřebným k tomu, aby lidem znepříjemnila život. Mýtus o Pandóře byl podrobně popsán u Hésioda (c. 700 př. Kr.) a setkáváme se s ním až do konce antiky, například v díle O Astronomii/ Astronomica (2. stol) připisované Hyginovi.
Olejomalba na kovu (36 x 46, 5 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec, luk), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom vzhůru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka, caduceus) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto (dvojzubec), vedle něj Kerberos. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Kaufmann 1988#, I.11., and K obrazu existuje kresba (Wien, Albertina inv. n. 3315). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Stuttgart, Shromáždění bohů 1) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Fasáda průčelí, dnes obnovené výzdobné schéma výzdoby vstupního křídla s hlavní bránou podle návrhu Dušana Jurkoviče z roku 1910. Sgrafitová a chiaroscurová výzdoba fasády silně poškozená, původně antická božstva v nikách. V přízemí: stojící žena, v 1. patře zprava Apollón (Helios), Venuše s Amorem, Merkur, Jupiter. Na sloupech před hlavním vxhodem sochy - vlevo Neptun, vpravo Amfitrité. and Vlček 2001#, 82.
Olejomalba na mědi (63 x 47, 5 cm): nahá Psýché v okně vztahuje ruku k odlétajícímu Amorovi (luk, toulec). Okno nevede do místnosti, ale do lodžie otevřené na druhé straně sloupořadím, uvnitř je socha objímající se dvojice. I vnější výzdoba fasády stavbu charakterizuje jako palác všemocné lásky: nad oknem je spoutaný Jupiter a Neptun, v nice napravo spoutaný Herkules, pod ním Herkules a Omfalé. Na římse pod oknem nalevo Amor Lethaeus hasící vodou pochodeň a na pravo zápasící Eros a Anteros. and Kaufmann 1988#, 20.69.
Mědiryt podle B. Sprangera (67, 8 x 49, 8 cm): tři nahé Múzy malířství, sochařství a architektury - Pictura (paleta se štětci), Sculptura (soška, odpichovátko), Architectura (úhelník, plán, odpichovátko). Za Múzami je skrytý beran, o kterého se zády opírají. Múzy se jednou rukou navzájem objímají, druhou se drží levice Famy (křídla, trumpeta), která je za troubení vynáší k bohům na nebesa. Olympští bohové sedí na oblaku vlevo nahoře. Uprostřed je Jupiter (křídlený blesk, orel) s rysy císaře Rudolfa II., který na Múzy ukazuje nataženou levicí. Múzy Jupiterovi gesty doporučuje nalevo Minerva (zbroj, štít) a napravo Merkur (caduceus). Za Merkurem sedí Neptun (trojzubec), mezi Merurem a Jupiterem lze rozeznat Pluta (dvojzubec) a Saturna (kosa). Pod Múzami Amor (luk a toulec) s vavřínovým věncem ve zdvižené pravici, za ním palmový list. Amorova levá ruka spočívá na znaku Antverp, kterým Spranger obraz věnoval. Amor sedí na oblačném sloupu, který vynáší Múzy na nebe, v něm hlava Zefyra foukajícího na Múzy. Napravo je přímořská krajina, v popředí triumfální oblouk s císařským znakem, před nímž je shromáždění, v jehož čele stojí císař a papež, nalevo je vedle sebe císařský prapor (dvouhlavý orel) a prapor papežský (tiára s klíči), napravo jsou prapory habsburských zemí. Papež a císař pozorují umělce při práci, malíře, sochaře a architekta. Malíř na rozměrné plátno maluje antikou inspirované téma, Victorii s věncem, po antickém způsobu je nahý. Sochař tvoří rovněž antikizující dílo, sochu říčního božstva (vedle socha sfingy a antické mužské torzo), na vítězném oblouku stojí architekt a řídí stavbu tyčící se u levého okraje obrazu. Architekt stojí u žebříku vedoucího na novostavbu, na jejíž střeše pracují zedníci. Architektonické pojetí stavby je renesanční (okno rámované antikizujícími pilastry). Zatímco oblak s olympskými bohy i skupina s umělci vlevo dole jsou osvětleny zářivými nebeskými paprsky, pravá polovina obrazu tone v temnotě, v níž je turecké vojsko (turbany, kaftany, turecké standarty a praporce). Turek v poředí právě vystřelil šíp na Múzy. Spranger k dílu vytvořil tři přípravné kresby (Mnichov, Staatliche Graphische Sammlung inv. 2195, 13696 a 13764) ., Fučíková 1997#, I/328, and Alegorický výjev je oslavou renesance a římského císařství jakožto záštity kultury a evropské civilizace, kterou chrání před barbary. Politický aspekt výjevu je naznačen fyziognomií Jupitera (císař Rudolfa II.) a beranem za Múzami odkazujícím na habsburský řád zlatého rouna (symbol boje proti nepřátelům křesťanství). Zcela jednoznačně je politický charakter alegorie vyjádřen císařskými vlajkami a císařským znakem na vítězném oblouku. Císařská vlajka je navíc nad vlajkou papežskou, čímž byl císař oslaven jako ochránce křesťanství, což bylo velice aktuální téma vzhledem k turecké hrozbě. Tento výklad se opírá o rytinu a doprovodnou báseň, která vychází z klasicistní triády: rozkvět umění v antickém Řecku (Hellada a Lysippos), úpadek v důsledku invaze barbarů, která zasáhla i Evropu a znovuzrození pod záštitou Jupitera, tedy návrat k antické velkoleposti. To je na obraze naznačeno tím, že všichni umělci tvoří antikou inspirovaná díla. Malíř je navíc po antickém způsobu nahý, architekt řídí novostavbu inspirovanou antikou ze střechy antického římského vítězného oblouku (doslovně stojí na antických základech evropské kulturu). Sochař má vedle sochy, na které právě pracuje, antickou sochu (patrně slavné Torso Belvedere) a egyptskou sfingu (egytptská inspirace antického řeckého sochařství byla antickými autory všeobecně uznávána). Trojice Múz je rovněř pojata na antický způsob a evokuje slavné antické sousoší tří Grácií. Sprangerova alegorie je tedy oslavou císařství, konkrétně Rudolfa II., jako obnovitele kultury antického Řecka a Říma.
Mědiryt (434 x 328 mm). Uprostřed listu Neptun na voze taženém mořskými oři, uklidňuje bouři. V pozadí na vlnách lodě, v oblacích hlavy dujících větrů. Kolem středového výjevu další příběhy z Vergiliovy Aeineidy doprovázené nápisy. Nahoře nad výjevem s Neptunem, uprostřed zodiak (uprostřed Jupiter, Merkur (caduceus, okřídlený klobouk) a Venuše s Amorem orodující za Aenea u Jupitera). Vlevo Juno na voze taženém pávy a před ní Aeneas s vavřínovým věncem na hlavě, vpravo Venuše na voze taženém holubicemi, před ní Amor (toulec), kolem putti., Zlatohlávek 1997#, 39, č. 12., and Dílo převedeno do sbírek NG roku 1949 ze sbírek NM v Praze. Název Quos Ego je doslovnou citací z Vergilia. List je ilustrací jedné epizody z Aeineidy, příběh Aenea a Dídó, graficky zpracovaný podle malby Raffaela (nedochovala se). Zobrazení Neptuna tišícího bouři bylo velmi oblíbeným ikonografickým typem, jeho smyslem je alegorické vyjádření trestu za neposlušnost větrům, kteří bouři vyvolaly bez jeho svolení.