Drobná olověná plastika ležící nahé dívky, v klíně drží hada, který se ovíjí kolem její levé ruky., Rusina 1983, s. 106., and Sošku muzeu daroval roku 1926 obchodník Rudolf Habermayer. Oautorství panují spory, byla připisována Donnerovu následovníkovi, nebo Georgu K. Mervillovi. Téma je je v evropském umění neobvyklé. Kadmus, který se v životě dopustil řady špatných skutků, posléze a byl zmrzačen Perseem, prosil bohy aby se proměnil v hada. Je zobrazen se svou manželkou Harmónií.
Ležící nahý muž, tělo ovijí had. and Trójský kněz Láokoón varoval Trójany před nebezpečím plynoucím z koně, kterého zanechali Řekové po bojích u jejich města. Bohové však zasáhli v podobě dvou hadů, kteří kněze zardousili včetně jeho dvou synů. Trójané, kteří si tento výjev vyložili jako znamení bohů, vtáhli koně do města a tím sami způsobili jeho záhubu.
Patrový nárožní dům se sgrafitovou figurální výzdobou. Na fasádě do ulice Plánické čtyři ženské postavy s různými atributy. Směrem od nároží do leva: okřídlená žena s hadem omotaným na pravém předloktí, v levé ruce drží zrcadlo (Prudentia), dále nahá žena s přehozenou drapérií, levá ruka se opírá o sloup, jehož část drží v pravé ruce (Fortitudo). Třetí je postava ženy v soudobém oděvu, v levé ruce drží uťatou hlavu, v pravé meč (Judita). Poslední je Lukrécie (Pudititia) - žena v soudobém oděvu, která si zabodává dýku do prsou. and Pasportizace okresů Zpč. kraje - prosinec 1985: rejstříkové číslo 26427 /4-2669.
Pětipodlažní nárožní nájemní dům. Původně kasino, v roce 1899 zde byl otevřen první ženský klub. Dnes v přízemí kino a kavárna Puškin. V průčelí do Kossuth Lajos utca, ve čtvrtém patře, čtyři alegorické plastiky. První zleva: vousatý muž, v levé ruce drží knihu, na zemi vedle něho další knihy a sova (Věda); druhá: žena s miskou v pravé, snítkami v levé ruce za ní naznačený kmen stromu s plazícím se hadem (Hygie, Zdraví); mladý muž, na hlavě vavřínový věnec, levou rukou se opírá o meč, vpravo vedle něho kovadlina (Zákon); čtvrtá: mladá žena, levou rukou se opírá o velkou knihu zdobenou křížem, v ruce drží olůvko (Víra). and Déry 1991, s. 122; Dent 2002, s. 122; Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 48.
Bronzová socha Apollóna, levou ruku má opřenu o kmen stromu, na němž je zavěšen toulec se šípy a plazí se po něm had., Rajna 1989, č. 1099., and Odlitek je zhotoven podle Apollóna Medici z Uffizi ve Florencii (zv. Apollino, poprvé zmíněn 1704, v Uffizi od 1769). V tomto případě však byl k původní plastice při odlévání místo toulce přidán had (který na soše Apollóna Medici není). V antice existovala řada podobných zobrazení.
Kopie sochy Apolóna Belvedérského. Stojí u kmene stromu na němž se plazí had, levá ruka je napřažena, v pěsti zbytek luku. Sochu daroval Anasztáz Tomori (Theodorovits) (1824 - 1894), mecenáš, člen maďarské Akademie věd. Původně instalována v Muzeu, roku 1902 přemístěna do zahrady., Budapesti köztéri 1987, č. 107., and Socha je kopií Apollóna Belvederského, antické římské mramorové kopie (130 - 140 n.l.) řeckého bronzového originálu připisované Leocharovi (330 - 320 př. Kr). Socha je v Římě doložena od pozdních 90tých let 15. století, od roku 1503 byla ve vatikánských sbírkách. V roce 1511 byla umístěna v Cortile del Belvedere (odtud její jméno), kde byla zpřístupněna veřejnosti, což přispělo k její ohromné popularitě. Dílo bylo v 16. století zachyceno na grafických listech (např. Marcantonio Raimondi, 1530 - 1534), čímž se s ním seznámila záalpská Evropa. V roce 1532 byl soše přidán luk, který byl v roce 1924 odstraněn, a božský genitál byl zakryt břečťanovým listem. Apollón Belvederský se stal jednou z nejobdivovanějších antických soch. Od 17. století byla zhotovena řada kopií a socha stala součástí sochařské výzdoby mnoha parků šlechtických sídel po celé střední Evropě i v Rusku. V 19. století byla antická díla zpřístupněna široké veřejnosti díky sbírkám sádrových odlitků (poprvé v Anglii), které sloužily pro studijní účely a byly též inspirací pro tvorbu soudobých umělců (v České republice je dnes původně universitní sbírka soustředěna v Hostinném u Trutnova). Apollón Belvedere byl jejich samozřejmou součástí. Kovové odlitky vyráběly v 19. století ve velkých sériích železárny, které se zabývaly výrobou umělecké litiny.
Mladý muž s knírkem zobrazený zepředu v bohatě vyšívaném oděvu, na hlavě má klobouk s péry, okolo krku šperk v podobě hada s ocasem ovinutým okolo přední části svého těla. V pravé ruce drží granátové jablko. and Pešina 1950#, č. 397.
Všichni putti zobrazení na severním a západním průčelí pražského Belvedéru kráčí směrem k hlavnímu vchodu do budovy, takže návštěvníkům mohli posloužit jako průvodci. Na severu a na severní straně západního průčelí (až k vchodové arkádě) putti kráčí doprava, směrem na jih od západní vchodové arkády putti kráčí doleva. Musíme samozřejmě počítat s tím, že původní vchodová arkáda na západní straně byla posunuta o jedno travé na sever a při té příležitosti byl přesunut balustrádový pilířek sedmé arkády přenesen do osmé (na severním průčelí byl putto ze třetí arkády přenesen do páté)., Bažant 2006#., and Na pražském Belvedéru bylo nejdůležitější funkcí putti uvítat stavebníka a nasměrovat hosty k hlavnímu vchodu na západní straně. Současně měli pomocí girland navodit slavnostní atmosféru, vedle rozvěšování girland se putti věnují i objevování okolního světa. Jejich zvědavé zkoumání ptačího hnízda, ochutnávání hub a další kousky měly návštěvníka pobavit a rozptýlit. Lze uvažovat také o politické alegorii, na západní straně devátý putto šlápl na hada a osmý putto drží plaza v ruce. Tito putti přicházejí k hlavnímu vchodu do Belvedéru od jihu, tedy od Prahy, odkud také chtěl vniknout do Ferdinandovy stavby jedovatý had, kterého však putto těsně u vchodu zneškodnil. Jistě není jenom náhoda, že na východní straně pátý putto rovněž šlápl na hada přilézajícího od Prahy, těsně před východním vchodem do velkého přízemního sálu.
Nárožní činžovní dům. Na zvýšeném soklu nároží je umístěna plastika stojícího muže v antické drapérii. Muž drží v pravé ruce svitek, levá ruka se opírá o hůl, na ní je obtočen had. and Asklépios (lat. Aesculapius), syn boha Apollóna a královny Korónidy, vynikal podle řecké mytologie ve vědách, zejména však v lékařství. Nejčastěji byl zobrazován s holí, kolem níž se vine posvátný had. Asklépios býval od 19. století, spolu se svými dvěma dcerami (Hygieia - bohyně zdraví a Panakeia - bohyně osvobozující od všech nemocí), zobrazován na průčelí budov, v nichž byly lékárny. Také v tomto případě plastika umístěná na nároží budovy upozorňuje na lékárnu, která byla a dodnes je, v jejím přízemí provozována.
Bronzová socha: rozkročený Láokoón (nahý, vous) drží před sebou pravicí hada s otevřenou tlamou, levicí drží hada za svými zády. U Láokoóntových nohou dva synové omotaní hadím tělem., Michalski 2004 - Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Láokoónta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Láokoónta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrian de Vries vytvořil sochu Láokoónta v roce 1625, původně pro fontánu před Salou terrenou, ale na Valdštejnovu žádost, o níž se sochař zmiňuje v dopise z února roku 1626, ji na fontáně nahradil sochou Neptuna. Slavná antická socha Láokoónta a synů (Vatikán) byla ihned po objevu v roce 1506 identifikována se sochou zmíněnou Pliniem, který napsal, že zdobila palác císaře Tita (nat. his. 36, 37). Tato explicitní císařská aura byla stejně důležitá, jako zobrazené téma. Láokoón byl trojský kněz, který se vzepřel božskému rozhodnutí, podle nějž jeho město mělo být dobyto Řeky. Za svou vzpouru byl ihned krutě potrestán - musel zemřít, protože Trója musela padnout, aby Aeneas musel zničené město opustit a dorazil do Itálie. Tento sled událostí později vyvrcholil vznikem Říma a římského impéria. Laokoon jakožto živoucí důkaz existence božího plánu ospravedlňoval císařskou vládu na zemi. Láokoón má v umění 16. století vždy negativní význam, jako symbol spravedlivě potrestaného přestupku. Sergiusz Michalski (Michalski 2004) byl první, kdo argumentoval, že Láokoón Adriana de Vries je narážkou na porážku vzbouřených českých stavů v bitvě na Bílé Hoře roku 1920.